Článek
Evropský sen o rychlém přechodu na ekologicky šetrnější zelenou ocel dostává vážné trhliny. Jak německou vládu, tak Evropskou unii zaskočilo rozhodnutí jednoho z předních světových výrobců oceli, společnosti ArcelorMittal, která 19. června oznámila zrušení svého plánovaného projektu EAF-DRI v Německu.
Tento projekt měl nahradit tradiční vysoké pece ve dvou německých závodech (Eisenhüttenstadt, Brémy) modernější technologií, která by výrazně snížila emise oxidu uhličitého při výrobě oceli – přímá redukce železné rudy pomocí vodíku pro následné použití v elektrických obloukových pecích.
Realita trhu jako překážka dekarbonizace
Rozhodnutí odstoupit od projektu je o to překvapivější, že německá vláda byla připravena podpořit jeho realizaci rekordní dotací ve výši 1,3 miliardy eur.
Společnost ArcelorMittal však ve svém prohlášení uvedla, že ani s touto finanční podporou by nebyla ekonomická životaschopnost transformace dostatečně zajištěna kvůli současné realitě na trhu a nedostatečné ekonomické udržitelnosti výroby oceli se sníženými emisemi CO2.
Navázala tak na svou zprávu o udržitelnosti za rok 2024, ve které upozornila, že dekarbonizace v ocelářství vyžaduje souhru ekonomické životaschopnosti, technologické připravenosti a podpůrné politiky.
Tato rovnováha však dle společnosti nenastala. Situace v energetickém a tržním prostředí, společně s nedostatečně konkurenceschopnými technologiemi, tvoří základní překážky pro úspěšnou dekarbonizaci ocelářského průmyslu v požadovaných termínech.
Zelený vodík zatím není konkurenceschopný
Jedním z hlavních problémů dekarbonizace pomocí přechodu na DRI je fakt, že tolik opěvovaný zelený vodík je zatím tak trochu luxusní zboží. Proces elektrolýzy, kterým se vodík vyrábí, je nejen extrémně energeticky náročný, ale vyžaduje i vysoké počáteční investice (elektrolyzéry, infrastruktura na skladování, distribuci…).
A co je horší – naschvál všem zeleným ambicím se řídí fyzikálními a ekonomickými zákony. Nejen, že ztrátovost energie na výrobu se pohybuje kolem 30%, ale staví výrobce před těžké dilema.
Buď budou vyrábět pouze ve chvílích, kdy svítí slunce a fouká vítr – levněji ale s nižší produkcí, nebo se rozhodnout „zašpinit“ svůj vodík tím, že se připojí k běžné elektrické síti, což jim zajistí stabilitu a vyšší produkci, ale vyšší náklady na elektřinu.
V obou případech je výsledek stejný – roste doba návratnosti investic a tím pádem se zvyšuje cena produkovaného vodíku.
Ta se v současnosti pohybuje v rozmezí 5-8 EUR/kg, což je daleko od komerčně přijatelných hodnot. Uvádí se, že aby byla výroba oceli za použití vodíku ekonomicky životaschopná, musela by se snížit jeho cena pod 3 EUR/kg.
Právě vysoké náklady na vodíky byly jedním z důvodů, proč ArcelorMittal zrušil svůj projekt na přímou redukci železa v Braniborsku a Brémách. Podobným obtížím čelí i německý ocelářský gigant Thyssenkrupp. Ten letos pozastavil výběrové řízení na nákup zeleného vodíku pro svůj závod v Duisburgu, protože nabízené ceny za vodíky byly výrazně vyšší, než byla společnost ochotna akceptovat.
Thyssenkrupp ve svém prohlášení také uvedl, že rozvoj vodíkové ekonomiky probíhá pomaleji, než se očekávalo a že tudíž plánuje znovu zvážit využití vodíku až ve chvíli, kdy to bude dávat ekonomický smysl.
Problém elektrických pecí – vysoká cena elektřiny
Přechod z tradičních uhelných vysokých pecí na elektrické obloukové pece je klíčový pro snižování emisí v ocelářském průmyslu. EAF totiž produkují jen třetinu emisí oproti klasickým uhelným pecím, které na jednu tunu oceli vyprodukují úctyhodných 2,2 tuny CO2.
Problém, který jste už nejspíš odtušili, je spotřeba elektrické energie. Zatímco vysoké pece spalují uhlí, elektrická oblouková pec spotřebuje na jednu tunu oceli zhruba 0,45 MWh elektřiny. A když si uvědomíte, že oceláři počítají kapacity svých elektrických pecí na miliony tun ročně, jde už o pořádný ranec. Zvlášť když má Evropa v posledních letech stejný přístup k levné elektřině jako Česko k moři.
Dopad vysokých cen elektřiny je patrný i na rozhodnutích evropských ocelářů. Třinecké železárny odložily dokončení výstavby své elektrické obloukové pece o dva roky. Generální ředitel ArcelorMittal Poland, Wojciech Koszuta, zase zmínil, že k transformaci závodu (Dabrowa Gornicza) na EAF potřebuje záruky konkurenceschopných a stabilních cen elektřiny.
Zatímco v případě zemí s vysokou cenou elektřiny oceláři tvrdí: „Vrátíme se, až to bude dávat ekonomicky smysl,“ v zemích, které nabízí stabilní a levnější elektřinu – například v jaderné Francii, nemají problémy investovat.
Uhlíkové vyrovnání pro odstranění levného importu
Další překážkou pro dekarbonizaci je dle evropských ocelářů levný dovoz oceli, zejména z Asie. Že se jedná o závažný problém, dokazuje i podíl dovozu na domácí spotřebě oceli v Evropě, který dosáhl v roce 2024 rekordních 28%.
Není se ale čemu divit. Na rozdíl od evropských ocelářů není ocel ze třetích zemí zatížena vysokými cenami energií, povolenkami v systému ETS ani dodatečnými náklady na dekarbonizaci. A upřímně – když před vás někdo postaví dva naprosto totožné plechy a o jednom z nich řekne, že je z Německa, a o druhém, že je z provincie Jiangsu, který si vyberete? Jestli jste neodpověděli: „Ten, který je o 20% levnější,“ pak kariéru ve strojírenství nejspíš neuděláte.
Jednotlivé firmy i sdružení proto volají po omezení importu mimoevropské oceli nebo po narovnání podmínek na trhu. Evropské ocelářské hnutí EUROFER vyzvalo k reformám a zavedení mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích(CBAM). Tento systém by zavedl uhlíkové clo na mimoevropskou ocel, čímž by se její cena přiblížila produkci evropských výrobců.
Jinými slovy – dovoz mimoevropské oceli by zdražil (pokud možno alespoň na úroveň evropské oceli) a na evropské oceláře by tak nebyl vyvíjen takový tlak. Nakolik je tento přístup dobrým krokem k záchraně ocelářství a strojního průmyslu v Evropě a nakolik se jedná spíše o zoufalou snahu zastavit tepenné krvácení tetovačkou ze žvýkačky, ponechám na odbornících.
Je potřeba komplexní přístup
Dekarbonizace ocelářského průmyslu se každopádně ukazuje jako složitý proces, který vyžaduje souhru několika klíčových faktorů. Přechod na energeticky náročnější výrobu oceli s nižšími emisemi vyžaduje nejen čas a veřejnou podporu, ale také důkladné zvýšení ekonomické životaschopnosti evropských oceláren a navazujícího průmyslu.
Je proto nezbytné, aby evropské ocelářství mělo k dispozici fungující a konkurenceschopné technologie, které umožní efektivní přechod na ekologičtější výrobu. To se odvíjí od dostupnosti levné a stabilní energie, která tvoří jádro problému.
Pokud požadujeme po evropských ocelárnách, aby nesly náklady na dekarbonizaci, musíme se zasadit o komplexní přístup, který bude respektovat jak ekologické, tak ekonomické aspekty výroby oceli, a hlavně realitu.
Protože pokud se zaměříme pouze na snižování emisí v co nejambicióznějším časovém rámci, riskujeme, že ocelárny nebudou mít z čeho dekarbonizaci financovat. V horším případě by tento přístup mohl vést k přesunu výroby oceli mimo Evropu.
