Článek
V posledních měsících se v Evropě stalo módou ostře se vymezovat proti americké administrativě za její postoj k ruské válce proti Ukrajině. Na jednu stranu se není moc čemu divit – z vyjadřování prezidenta Donalda Trumpa totiž často zaznívá „chcimírovský“ přístup, který k dosažení míru vyvíjí tlak spíše na napadenou Ukrajinu, aby se přestala bránit, než na agresora – Rusko – aby zastavilo útoky a okupaci.
Na druhou stranu, není tato evropská kritika americké politiky pokrytecká? Zkusme si představit, že jsme to my, kdo se vrací z golfového hřiště do Oválné pracovny. Co vidíme, když se podíváme přes oceán na válku, která zuří na evropském kontinentu? Vidíme sjednocenou Evropu, mocného a rozhodného spojence, který neohroženě stojí za Ukrajinou? Nebo spíše váhavého partnera, který čeká, že vše znovu zařídí USA?
Váhavý přístup k obraně a zbrojení
Kdo by si myslel, že plnohodnotná dobyvačná válka na evropském kontinentu dokáže probrat evropské státy z letargie a spustí lavinu zbrojení, ten by se nestačil divit. Deset let od summitu NATO ve Walesu, kde se členské státy shodly na nutnosti vynakládat nejméně 2% HDP na obranu, čtvrtina členů této hranice nedosáhla a tři čtvrtiny se nedostaly ani na hranici 2,5%.
Ve čtvrtém roce války se sice Evropa konečně začala bavit o nutnosti nastartovat zbrojní výrobu a navýšit investice do obrany. Ne ihned po začátku invaze v roce 2022, ale zejména až v roce 2025 – a to především díky Trumpovým výhrůžkám o odchodu z NATO nebo omezení přítomnosti amerických vojsk v Evropě.
Omezená a pomalá vojenská pomoc Ukrajině
Ani v otázce vojenských dodávek se Evropa nepředvedla jako silný hegemon. V prvních letech války se evropské státy dokonce ustrašeně krčily před záplavou ruských červených linií a čekaly, kdo udělá první krok – jako například dodávky tanků Leopard 2A6, ke kterým německý kancléř Olaf Scholz svolil až poté, co i USA slíbily dodat své tanky.
Evropské země se postupně více osmělily, a dokonce v roce 2025 znatelně zvýšily dodávky zbraní Ukrajině, ale opět až poté, co k tomu byly donuceny kroky Spojených států, které v roce 2025 svou pomoc takřka zastavily.
Koalice ochotných: Pes který štěká, ale nekouše
O tvrdší a rozhodnější přístup se Evropa pokusila v roce 2025, kdy na návrh Francie a Británie vznikl projekt Koalice ochotných, který sliboval rozhodnou podporu Ukrajině, včetně bezpečnostních záruk a dohledu nad případným příměřím.
Přes úvodní tvrdá prohlášení se však stala koalice dalším příkladem psa, který štěká, ale nekouše. Členové totiž začali couvat od možnosti vyslání vojsk, a spíše se omezili na možné vyslání instruktorů a pozorovatelů do týlu – a to ještě za podmínky podpory od USA.
Evropa jako slabý vojenský partner
Tyto body nevykreslují Evropu jako vojenskou velmoc ani jako silného spojence, ale spíše jako váhavého partnera, který umí pálit jen ostrými slovy, zatímco čeká na rozhodný krok Spojených států, ke kterému se pak možná nějakým způsobem připojí.
Přitom by to mělo být právě naopak – Evropa by se měla chopit iniciativy, rozhodně se postavit k ochraně svého východního souseda a až poté vyzvat USA ke spolupráci.
Opatrné a děravé sankce
Kdybychom se z naší role amerického prezidenta podívali na ekonomické kroky evropských států, také bychom nejspíš nehýřili přílišným optimismem. Vždyť EU už zavedla 18 sankčních balíčků, což samo o sobě vypovídá o opatrnosti a nejednotě spíš než o rozhodném postoji k ruské ekonomice.
Zdlouhavé vyjednávání o sankcích spolu s četnými ústupky umožňují Rusku se těmto omezením přizpůsobit (se značnými bolestmi) a obcházet je.
Pokračující vývoz do Ruska
Děravost evropských sankcí a omezení je velmi dobře vidět i při evropském exportu zboží dvojího užití. Zatímco na papíře se může EU chlubit tím, jak zamezila vývoz do Ruska, už roky je veřejným tajemstvím, že evropské podniky nadále zvesela dodávají do Ruska přes prostředníky ve třetích zemích jako je Kyrgyzstán, Ázerbájdžán, Kazachstán nebo Turecko.
To dokazují raketové nárůsty hodnot exportu do těchto zemí od roku 2022, které kompenzují pokles přímého vývozu do Ruska. Vidíme tvrdé kontroly a pokuty? Naopak – nastává mlčení jak od podniků, tak od států. Zkrátka peníze ani HDP nesmrdí.
Dostáváme se tak k situaci, kdy evropské firmy volají po tvrdších sankcích, ale přitom sami dobrovolně drží ruskou válečnou mašinérii při životě.
Přetrvávající závislost na ruských energiích
O moc lepší situace nepanuje ani v případě plynu a ropy. Evropa se sice chlubí snižováním závislosti na ruských dodávkách, ale státy EU jsou i po více než třech letech války pátým největším odběratelem ruských fosilních paliv. Slovensko a Maďarsko navíc ani o nějaké snižování závislosti neusilují.
A dokonce i země, které se pyšní tím, že jsou nezávislé na ruských palivech, pokračují v nákupu ruského plynu. Jak uvedl třeba český premiér Petr Fiala, když byl konfrontován s tím, že k nám stále proudí ruský plyn: „Je úplně jedno, co k nám proudí. Důležité je, že si můžeme vybrat.“ Ano. Takže ze své svobodné volby jsme si vybrali pokračovat v dodávkách z Ruska.
Evropa našlapuje v ekonomice příliš opatrně
Takže i ekonomické kroky nám ukazují, že Evropa našlapuje v otázce Ruska velmi opatrně. Přes rázná prohlášení o sankcích a nezávislosti na ruském importu pokračuje v obchodu s Ruskem a podporuje jeho válečný rozpočet, a dokonce zásobuje přímo i ruské vojenské továrny.
Jak vážně můžeme pak brát slova evropských lídrů o tom, že je potřeba vyvinou větší tlak na Rusko a jeho ekonomiku, když stejní lídři mlčky přechází vlastní roli v podpoře ruské ekonomiky?
Polarizace v Evropě v otázce Ukrajiny
Pozici Evropy jako stabilního a důvěryhodného partnera narušuje i skutečnost, že samotné téma podpory Ukrajiny je v evropských státech silně polarizující. V mnoha zemích posilují populistické strany, které kritizují vojenskou, finanční i humanitární pomoc Ukrajině. Část politického spektra a společnosti dokonce slovo od slova opakuje ruskou propagandu a ospravedlňuje ruskou agresi a jeho válečné zločiny proti civilistům.
Tato polarizace, zvláště před volbami, se dokáže mnohdy vyrovnat i domácím tématům a ukazuje jak nejednotná evropská společnost i její političtí reprezentanti jsou ve vztahu k podpoře Ukrajiny.
Závěr: Kritika USA je validní, ale zavání pokrytectvím
Když to shrneme, může se někdo skutečně divit, že se americká administrativa zdráhá jít do podpory Ukrajiny naplno, když ani samotná Evropa zrovna nehýří aktivitou (pokud se jedná o činy a ne slova)?
Vojenské výdaje evropských států jsou kritizovány i pro jejich vlastní obranu, natož pro vojenskou podporu Ukrajiny, Evropa pokračuje v obchodu s Ruskem a dodává mu peníze do rozpočtu i součástky do jeho zbrojovek a samotná podpora Ukrajiny ve společnosti je nestálá.
Přesto Evropa mluví o tom, že je potřeba, aby byly Spojené státy více zainteresované ve válce a aby vyvíjely větší tlak na Putina. Zkrátka znovu hledí za oceán s prosíkem a naléhají na USA aby situaci vyřešily za ně.
Což je ale také přesně to, co vidí americká administrativa, když se podívá na Evropu. Nevidí rozhodnou vojenskou a ekonomickou velmoc, silného a jednotného partnera neotřesitelného ve svém postoji. Ale spíše rozhádaného a nejistého spojence, který na vratkých nohou dělá psí oči.
Kritizovat nerozhodnost a neochotu americké strany je proto dle mého spíše evropským pokrytectvím. Sami totiž neděláme dost a neprezentujeme se jako stabilitní a silný partner, který by dokázal garantovat bezpečnost na našem vlastním kontinentu.
