Článek
Nevím, na kolik je toto pořekadlo či jeho variace oblíbené napříč naší zemí, ale osobně jsem ho často slýchával zejména od starších jako varování a jako jednoduché vysvětlení situace ve společnosti.
I když s doslovným zněním jsem se už roky nesetkal, podobná vyjádření lze najít všude kolem nás, kde katolická menšina hodnotí dění ve světě.
Podle nich jsou všechny problémy světa zapříčiněny úpadkem víry. Mladší generace se vzdalují od učení církve a čím dál méně se k ní hlásí. Dle jejich pohledu je Bible a učení církve jediným zdrojem dobra a morálky.
Osobně jsem byl od malička vychováván ve víře, což je dle mého naprosto standardní situace v Česku, zejména na Moravě, která je často pasována do role bašty křesťanství. Dle této „tradice“ je člověk po narození pokřtěn, někde kolem desíti let projde svatým přijímáním a poté završí svou pouť svátostí biřmování někdy kolem patnácti až devatenácti lety. Po tuto dobu je dobrým člověkem.
Celou tuto pouť za něj rozhodnou jeho rodiče. Ale pozor na to když se rozhodne nesouhlasit s křesťanstvím a rozhodne se nebýt již déle věřícím. Toto oznámení „nevěřím v Boha“ působí jako facka a dokáže v nejbližším okolí vyvolat nesouhlasné reakce i smutek. Někdo dokonce může brát toto oznámení jako osobní selhání ve výchově. Vždyť nás rodiče či prarodiče celý život vedli k Bohu. Ale výchova je především ukázat člověku morální hodnoty. Hodnoty, na které nemá církev v žádném případě patent či monopol.
Christianizace našeho území započala v 9.století a je nutno podotknout, že se u prostého obyvatelstva nesetkávala s vřelým přijetím. Proto celý proces christianizace trval až do 13.století, kdy bychom už mohli hovořit o tom, že se na našem území lidé chytli Boha.
Ale co ta staletí předtím? Myslí si snad někdo, že zde byli barbarští pohané, kteří se beze studu vraždili, kradli a pojídali děti? Kde morálka a dobro bylo těmto lidem naprosto cizí? A že pokřtěním se najednou z divochů a hříšníků stali dobří lidé?
Obdobně jako dnes. Kdo se pustí Boha, chytí se Ďábla. Ve své ryzosti nám toto pořekadlo říká, že existuje pouze dobro a zlo. A dobro může konat jen věřící. Ten, kdo nevěří, je automaticky špatný člověk. Jedná se o mylné tvrzení, že morálka a hodnotový systém je vlastní pouze křesťanství.
Kolik z nás nad modlitbami skutečně rozjímá a vnímá poselství v nich ukryté a kdo je jen bez přemýšlení odrecituje jako básničku, kterou se naučil ve školce bez toho, aby vnímal, co je vůbec obsahem té modlitby? Kolik z nás chodí v neděli ke mši svaté pro „duševní pokrm“ a pro pocit blízkosti k Bohu a kdo chodí na mši jen proto, protože je neděle a v neděli se vždycky musí chodit do kostela? Dle mého středobodem křesťanství je zpověď a odpuštění hříchů. Kolik z nás ale opravdu chodí ke zpovědi, protože nás tíží naše hříchy a kdo chodí jen ze zvyku, protože chceme jít k přijímání a typickým českým „co by si ostatní pomysleli“?
Já si osobně uvědomil, že recituju básničky, do kostela si chodil pokecat a u zpovědi jsem odříkal bez přemýšlení soupis libovolných hříchů, které mě napadly dle koumácké poučky: „Jako poslední musíš uvést lhal jsem“.
Chytil jsem se ale Ďábla, poté co jsem se rozloučil s Bohem? Nevím o tom. Nepřipadá mi, že by se zásadně změnil můj pohled na život nebo že bych začal mít potřebu pojídat děti, znesvěcovat chrámy, krást či vraždit.
Zejména proto, že jsem dostal od rodičů dobrou průpravu, co se týče morálky. A ta nijak nesouvisí s Bohem a křesťanstvím. Morální zásady totiž byly ukotveny v různých společenstvím po celém světě už před příchodem křesťanství a přetrvají i po jeho ústupu ze scény.
Lze tedy situaci ve společnosti hodit na to, že lidé nevěří v Boha? Dle mého rozhodně ne. Pokud se tedy nesnažíme zběsile naroubovat hluboko zakořeněný konzervatismus jako styčný bod křesťanství a liberalismus jako znak Ďábla.
