Článek
V současné době je křesťanství často vnímáno jako silně konzervativní náboženství, které se mnohdy staví do konfliktu s moderní dobou a hlásá obranu a návrat k tradičním hodnotám, na kterých bylo vystavěno. V jakémkoliv pokusu o adaptaci či modernizaci pak vidí mnozí pošpinění původní víry.
Takový postoj je přitom v přímém kontrastu s realitou raného křesťanství. V počátcích svého vzniku a šíření bylo totiž poměrně otevřené změnám a značně ohebnější ve výkladu své mytologie, když mu to pomohlo urychlit a zjednodušit expanzi napříč Evropou.
Tento proces využíval často synkretismu a sehrál významnou roli v šíření křesťanství.
Synkretismus předkřesťanské éry
Synkretismus je proces míšení různých národních či náboženských tradic v jeden celek. Je poprvé zmíněn v období helénismu, kdy díky řecké expanzi na východ došlo ke vzájemnému ovlivňování starověkých národů a jejich kultur a náboženství. „Nová“ božstva pak byla díky podobným atributům brána jako další podoby existujících řeckých božstev, případně došlo ke vzniku nových bohů (Serapis) a v některých případech se dokonce nové kulty staly součástí řeckého náboženského života.
Na tuto helénskou „tradici“ navázala Římská říše, u které díky své blízkosti k řecké kultuře došlo k takřka dokonalému splynutí jednotlivých božstev (Athéna-Minerva, Áres-Mars…). Řím synkretismus úspěšně využíval i při své expanzi, kdy se nesnažil vymýtit či nahradit víru původních obyvatel, ale místo toho většinou pouze začlenil nové božstvo do svého už tak početného panteonu (např. íránský Mithra či galská Epona), čímž zásadně snížil odpor vůči své expanzi, protože dokázal zachovat původní kulturu na dobytém území.
Reliéf galské bohyně Epony v Makedonii, 4. století
Synkretismus křesťanské éry
Zatímco polyteistická Římská říše poskytovala v oblasti náboženského vyznání značnou svobodu a často se nestarala o to, jaké bohy (jestli vůbec nějaké) její obyvatelé uctívají, křesťanství nemohlo při své expanzi přistupovat k synkretismu stejně. Prosté přijmutí či asimilování božstva původních obyvatel by bylo přímo v rozporu s křesťanskou mytologií, která hlásala, že existuje pouze jeden jediný Bůh.
Přesto křesťanství při své expanzi nalezlo kličky, jak využít synkretismus a usnadnit tak konverzi původních pohanských obyvatel Evropy.
Ztotožnění pohanských svátků a rituálů
Křesťanství bylo ve starověkém Římě legalizováno Milánským ediktem v roce 313 a mohlo tak fungovat bok po boku s původním polyteistickým náboženstvím Římské říše. V této vyhrocené době, která byla protkána utlačováním a odporem z jedné i druhé strany, ležel křesťanům v oku zejména jeden svátek – bujaré slavení zimního slunovratu na počest narození Nepřemožitelného slunce (Dies Natalis Solis Invicti). Tohoto významného a oblíbeného svátku, který se slavil 25. prosince (po skončení Saturnálií), se pravidelně účastnili i křesťané. Vzhledem k tomu, že křesťané neslavili narození svých světců a ani neměli jakoukoliv indicii, kdy se měl Kristus narodit, stanovení narození Krista na tento datum umožnil tehdejším představitelům církve zabít dvě mouchy jednou ranou – spojit narození Nepřemožitelného slunce s narozením Krista využít oblíbenosti svátku jak u křesťanů, tak u pohanů.
Stříbrný disk věnovaný Sol Invictus, 3. století
Vzhledem k tomu, že pohanství napříč Evropou bylo spjato s koloběhem roku a významné slavnosti se točily kolem rovnodenností či slunovratů, nebylo narození Krista posledním příkladem synkretismu. Další slavností, která byla christianizována, byla oslava jarní rovnodennosti, kterou začínal v indoevropské kultuře nový rok. Oslava, která měla znázorňovat vítězství světla nad tmou (den začíná být delší než noc) a jako oslava plodnosti. U Slovanů Velja Noc (Velká noc), u Germánů oslava bohyně Eostre - Easter / Ostara - Ostern.
Tento synkretismus mezi původními a novými náboženskými tradicemi vedl k tomu, že určité prvky z pohanských slavností se zachovaly a byly christianizovány, čímž se staly součástí křesťanského kalendáře a kultury. Příkladem může být dávání dárku a zdobení domů, jak tomu bylo u Saturnálií, které se promítly do vánočních oslav. Podobně i symbolika plodnosti a nového života v podobě zajíce (spojovaného s bohyní Ostarou) či nám známé pomlázky, která má své kořeny v pohanských rituálech spojených s oslavou jara.
Ztotožnění pohanských božstev s křesťanskými svatými
Dalším příkladem ohebnosti křesťanské víry bylo nahrazení role pohanských božstev křesťanskými svatými, což se stalo běžnou praxí v oblastech, kde bylo původní náboženství silně zakořeněné. I když pohanské obyvatelstvo přijalo křesťanskou víru, mnozí lidé stále vyznávali různá původní božstva. Zatímco křesťanský Bůh sliboval záchranu před plameny pekelnými a život věčný, pohanská božstva byla zaměřena na více praktické a všední aspekty života – měla chránit před povodněmi, bouřkami či nemocemi, měla zajišťovat plodnost, dobrou úrodu či vítězství ve válkách.
Misionáři a kněží se často snažili dát těmto zvykům křesťanský kontext místo toho, aby se je snažili potlačit. Atributy a role pohanských božstev byly přebírány křesťanskými svatými, kteří se stávali patrony různých oblastí všedního života. Například svatý Jiří se stal patronem vojáků, zatímco svatý Démetrios zdědil ochranu zemědělců po řecké bohyni Démétér.
Závěr
Křesťanství ve své rané fázi spoléhalo na poměrně liberální přístup, díky čemuž se mu podařilo relativně klidně (vyjma například křížových výprav proti západním Slovanům či pobaltským pohanům a jejich násilné konverzi) a hladce rozšířit napříč Evropou. Tento synkretismu a ochota integrovat místní tradice přispěly k udržení vlivu křesťanství až do pozdního středověku.
Avšak od 16. století, kdy se o slovo začalo hlásit poznání a věda, vliv křesťanství postupně oslaboval. Dnes v Evropě setrvale klesá podíl věřících, přičemž zejména žalostných výsledků dosahuje křesťanství u mladší generace (16-29 let), kterou nedokáže nijak oslovit.
Je proto až s podivem, že se určité kliky uvnitř církve zaklínají konzervatismem a jakoukoliv snahu a modernizaci církve označují za jed či zničení samotné identity církve. Dokonce, i když tato snaha vychází od papeže.
Zatímco v minulosti díky svému (na křesťanství) otevřenému přístupu dokázalo křesťanství oslovit a konvertovat pohanské obyvatelstvo Evropy, nyní se proti tomu samému zaklíná a nedokáže si udržet ani vlastní věřící.
Na druhou stranu lze chápat, že náboženství, jehož mytologie vznikala za dob starověkého Říma, nelze bez problémů napasovat na diametrálně odlišné období.
