Článek
Vsadím se, že každý z nás slyšel nespočet vtipů, které Francouze zobrazují v ne příliš hrdinských pózách - většinou s rukama nad hlavou nebo uhánějící plnou parou vzad.
Vojenská velmoc na kolenou, vtipy na vzestupu
Kořeny těchto vtípků a stereotypů sahají až do roku 1940, kdy Francie kapitulovala před nacistickým Německem během tak krátké doby, že ještě 80 let po válce se i sami Francouzi stále ptají, co se to tehdy vlastně stalo.
Samozřejmě že francouzští vojáci nevítali německé tanky s bílými zástavami a neodhazovali zbraně z čiré radosti, že se mohou vzdát. Francie během tvrdých bojů utrpěla masivní ztráty jak na živé síle, tak technice.
Na druhou stranu, když se prezentujete jako jedna z nejvýznamnějších vojenských mocností své doby, nemůžete se divit, že vzbudíte uštěpačné poznámky, když vaše obrana vydrží pouhých šest týdnů.
Nemůžete se divit ani tomu, že se těchto vtípků ihned chytí váš historický rival (Anglie), který taktně pomlčí, že jeho britských expediční sbor (BEF) také prchal před blitzkriegem bok po boku francouzských a belgických sil přes kanál zpět do Anglie.
Zkrátka, vtipy a stereotypy se na detaily ani historický kontext neptají. A tak se Francouzi museli smířit s tím, že když se podívají přes moře na bílé útesy, spatří Brity cenící zuby ve škodolibém úšklebku.
Invaze do Iráku vyvolala vlnu frankofobie
V celkem nedávné minulosti jsme se ale mohli setkat se situací, kdy vtípky a pošklebky na účet „zbabělých“ Francouzů už nepředstavovaly jen vyjádření rivality nebo snahu si z někoho neškodně utahovat. Před dvaceti lety totiž tyto stereotypy přerostly téměř v celonárodní vyjádření odporu a hněvu a státem podporovanou „frankofobii“.
Psal se rok 2003 a tentokrát uštěpačné poznámky o Francii s rukama nad hlavou nezaznívaly ani tolik zpoza kanálu La Manche, jako zpoza Atlantiku.
Spojené státy americké si totiž od roku 2002 připravovaly půdu pro invazi do Iráku, kterou zdůvodňovaly tím, že dle nich Irák vlastní a dále vyvíjí zbraně hromadného ničení. I když kontrolní komise OSN nepotvrdily existenci těchto zbraní, USA intenzivně sháněla podporu pro svou invazi u ostatních zemí.
Zatímco tradiční spojenec - Velká Británie - se přiklonila na stranu USA a podpořila nutnost vojenského zásahu, další státy Bezpečnostní rady OSN už tak nadšené vyhlídkou invaze nebyly. Největším šokem bylo pak pro americkou administrativu i její občany rezolutní odmítnutí invaze jako neopodstatněné ze strany Francie.
Reakce amerických politiků na francouzské „ne“
Francouzské „non“ invazi vyvolalo ve Spojených státech lehké znepokojení, ale Američané, celosvětově známí svým klidem a rozvahou, pokud se jim někdo rozhodne oponovat, reagovali na tento francouzský krok s noblesou jim vlastní.
V popředí tohoto „dospělého“ přístupu stáli samotní poličtí představitelé USA. Americký ministr obrany Donald Rumsfeld řekl, že Francie a Německo jsou problémem a reprezentují tu „starou Evropu“ a že „nová Evropa“ naopak válku podporuje.
Objevily se i řeči o tom, co by se s Francií mělo udělat – ministr zahraničí diplomaticky prohlásil, že Francie bude potrestána za svůj odpor k válce. Podobně se měla vyjádřit před svými pracovníky i poradkyně pro národní bezpečnost Condoleeza Riceová, která nastínila jak by měl Washington přistoupit ke svým odpůrcům: „Potrestejte Francii, ignorujte Německo a odpusťte Rusku“.
Vtipy a humor jako kladivo na Francii
Její slova si vzali k srdci i další političtí představitelé., kteří začali ve své rétorice využívat i staré dobré vtipy.
Senátor John McCain, proslavený svým osobitým humorem, přirovnal Francii ke „stárnoucí herečce, která se snaží těžit ze své krásy, ač na to už nemá obličej“. To kongresman Roy Blunt během schůze s dalšími republikány uvolňoval atmosféru vtipy o zbabělých Francouzích a zmínil i starý dobrý „Kolik Francouzů je potřeba k obraně Paříže? To se neví, protože to nikdo nikdy nezkoušel.“
S dalším vskutku neotřelým kouskem, který lze také zařadit do kategorie vtipů, přišla dvojice republikánských senátorů Bob Ney a jeho kolega Walter Jones, kteří prosadili změnu názvu hranolků v jídelnách Sněmovny reprezentantů. Hranolky jsou totiž v anglickém jazyce „French fries“. Vzhledem k tomu, že slovo francouzský se stalo během pár dnů ve Spojených státech synonymem pro anti-americký, muselo tedy dojít i ke kulinářské změně tohoto pokrmu na „Freedom (svoboda) fries“.
Média šířila vtipy i zlobu
Na pomoc svým politickým představitelům ochotně přispěchala i média, která dále rozvíjela postoje amerických politických představitelů. Francie se ocitla pod palbou štvavých a dehonestujících výroků jak z novin, tak z televize či rádia. Byla vykreslována jako zbabělá, nevděčná a morálně zkažená země, od které by se měla celá americká společnosti bezpodmínečně distancovat. A tím samozřejmě také od jakékoliv nemorální a zkažené kritiky vojenského zásahu proti Iráku.
Komici v nočních show zaměřili svůj humor na šíření vtipů o Francouzích, komentátoři ve vysílání šířili stereotypy o zbabělých Francouzích, které museli američtí vojáci opakovaně zachraňovat a místo vděku nyní přichází od spojence dýka do zad.
Novináři přitvrzují – Opice z pekla a Osa lasiček
Situace postupně eskalovala i ostřejšími vyjádřeními. Například konzervativní deník New York Post nechodil pro rázné slova daleko. Kritiky války – Francii a Německo – označil za „osu lasic“ a jejich protiválečný postoj za „evropský chór zbabělců“.
V americkém magazínu National Review pak politický komentátor Jonah Goldberg uznal, že je ta nejlepší doba k repríze svého článku z roku 1999, ve kterém vyjmenovával „Deset hlavních důvodů, proč nenávidět Francouze“ titulkem „Sýrožravé kapitulující opice z pekla“ (poraženecké sýrožavé opice).
Pozadu nezůstali ani další novináři. Washington Post zveřejnil názor George Willa na francouzské ministra zahraničí, který dle něj uvrhl Francii do „situace, pro kterou Francie od roku 1870 zdokonalovalo svou dovednost, tedy ústup – tentokrát do nesoudržnosti“.
Nevraživost vůči Francii se přetavila i do praktičtějších kroků, kdy komentátor Fox News vyzval k bojkotu francouzských výrobků.
Frankofobie v číslech – ze spojence na vyvrhele
Tato frankofobie hnaná seshora i zespoda přinesla během pár týdnů očekávané výsledky. Společnost začala na Francie pohlížet spíše jako na svého nepřítele než na svého spojence.
Je až zarážející, že v roce 2002 byla v průzkumech oblíbenost Francie na rekordních 79% a v březnu 2003 mělo pozitivní pohled na Francii už pouhých 34% Američanů. To znamenalo, že ji americká společnost viděla v horším světle než například Čínu (45%) a její oblíbenost dosahovala téměř úrovně Saudské Arábie (30%) či Pákistánu ( 26%).
Co jsme si, to jsme si…
Francie však nezůstala v očích Spojených států „vyvrhelem“ či zrádcem na dlouho. Postupem času, jak se začal měnit pohled americké veřejnosti na válku v Iráku, klesala potřeba démonizovat ty, kteří ji kritizovali.
V obou zemích v následujících letech došlo ke změnám ve vedení a s nástupem nových leaderů, kteří nebyli přímo spojeni s kontroverzním tématem Iráku, se otevřel prostor pro diplomatické usmíření.
I když se v rámci mezinárodních vztahů stále objevují citlivá témata, která nabízí prostor pro další občasné třenice, další série „frankofobního“ období, kdy se nevinné žertíky a stereotypy třímaly jako zbraň k ovlivnění veřejného mínění a mezinárodních vztahů, zatím nenastala.
