Článek
Každá významná událost spojená s érou zločinného a zavrženíhodného komunistického režimu, kterou si jako Češi připomínáme – ať už jde o výročí upálení Jana Palacha, Den boje za svobodu a demokracii, Den památky obětí invaze a okupace či Den památky obětí komunistického režimu – je doprovázena už tradičními výkřiky směrem k politikům a známým osobnostem, kteří se jich účastní.
Postesk nad tím, jak se musí chudáci oběti zajisté v hrobě obracet či přímo rotovat, když jim k pomníku pokládá věnec bývalý člen komunistické strany, nebo pohoršení, že se k Sametové revoluci vyjadřuje agent StB, se tak staly součástí oslav a vzpomínek, bez kterých bychom si tyto události už snad ani nebyli schopni představit.
Kritika od členů KSČ je pokrytectví
Rozumím. Ne každému (ani mně osobně) připadá naprosto v pořádku, že se dnes bývalí členové komunistické strany klaní obětem tohoto totalitního režimu jako by se nechumelilo. Ale co mi vadí ještě více? Pokrytecká kritika od lidí, kteří sami měli stranickou knížku (nebo ji ještě s láskou opatrují), či jsou dokonce evidovaní jako důvěrníci nebo spolupracující agenti StB.
Možná jste se také jako já setkali s takovým pokrytectvím od bývalých členů KSČ. Není se ani čemu divit. Zatímco dnes se členové jednotlivých politických stran počítají na tisíce, v létě roku 1948 dosahoval počet členů KSČ neuvěřitelných 2,5 milionu. Po prověrkách a čistkách ve straně sice počet členů znatelně poklesl, stejně jako po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Ale ani invaze, ani okupace či bezmezná podřízenost Moskvě nenarušily touhu části obyvatel Československa stát se součástí této zločinné strany. Počet členů a kandidátů postupně narůstal a odhaduje se, že v roce 1989 čítal solidních 1,7 milionu. Je tedy velmi pravděpodobné, že se s těmito bývalými členy KSČ také zcela běžně setkáváte.
Tak členem jsem byl, ale to je něco jiného…
A možná i vám to zdůvodňují tím, že v jejich případě „to bylo ale něco jiného“, že byli členy té „hodné KSČ“ nebo že z pozice řadového člena chtěli reformovat silně hierarchický režim řízený Moskvou… Zkrátka že nebyli členy z přesvědčení, takže by je nikdo neměl házet do stejné škatulky s těmi, kdo do strany vstoupili z ideologických důvodů. „To ti druzí byli ti špatní, ne my.“
Podobná bagatelizace je ostatně velmi častá. Většina bývalých členů nebo kandidátů KSČ popisuje své členství jako naprostou formalitu. Jako by šlo jen o podepsání nějakého bezvýznamného cáru papíru, kterému navíc ani sami nevěřili. Legitimizace režimu, souhlas s „bratrskou pomocí“, zapření víry… Samé maličkosti. Naprostá formalita.
Je pochopitelné, že se snaží omluvit své členství ve straně. Vždyť kdo by se rád přiznal ke spolupráci s komunistickým režimem? Protože i když se jako omluva často vyskytuje „ve straně byl vlastně každý“, skutečnost je taková, že i v době svého největšího rozmachu (rok 1948) byla ve straně „jen“ třetina dospělého obyvatelstva Československa. V pozdějších letech byl tento poměr znatelně nižší.
A upřímně – kdo z nás by se nestyděl předstoupit před zbytek národa a hrdě prohlásit: „Ano, kolaboroval jsem s komunistickým režimem!“?
Podpis za výhody? Kolaborace!
Možná si teď pomyslíte: „Tak to prrr! Jaká kolaborace? Kolaborovali přeci jen ti nahoře, nebo ti, kteří udávali StB!“
Podívejme se tedy, jak je kolaborace definována:
„K. je vědomá spolupráce odměňovaná zpravidla získáním určitých polit. a ekon. výsad od vládnoucí skupiny, jejímž cílem je paralyzovat úsilí ovládaných po osvobození, emancipaci, resp. usnadnit jejich dokonalejší podmanění, příp. asimilování. Pojem k. se používá nejen v případě spolupráce s cizí okupační mocností, ale i když jde o víceméně vnucenou vládnoucí polit. sílu v totalitním systému bez přímé souvislosti s národnostním útlakem.“
O tom, zda byl režim v poválečném Československu totalitní a utlačoval vlastní obyvatelstvo nemusíme diskutovat. Ani o skutečnosti, že se spojil s cizí mocností a pomocí jejích okupačních vojsk udržoval svou kontrolu nad státem. Že vstup do KSČ byl vědomý a dobrovolný je také zcela zřejmé. Stejně jako to, že z něj plynuly společenské, politické či ekonomické výhody.
Strach o vlastní pohodlí jako omluva neobstojí
Někdo může samozřejmě namítat, že „vstoupil do strany ze strachu“ nebo „pod nátlakem“. Častý argument, který na první pohled působí přesvědčivě. Na druhou stranu tak, jak mnozí bývalí komunisté rádi bagatelizují své členství ve straně, stejně rádi naopak zveličují faktor strachu, který je údajně vehnal do náruče KSČ.
Tvrdí, že neměli na výběr, že „museli“, aby ochránili sebe nebo svou rodinu.
Jenže většina společnosti se komunistům „neupsala“ a nestalo se, že by miliony lidí končily před soudy, v pracovních táborech nebo na oprátce. Ano, lidé, kteří se nerozhodli pro oportunistickou cestu, čelili problémům. Bylo jim zapovězeno ucházet se o společensky významné funkce. Jejich kariérní posun byl značně omezený, a dokonce i jejich děti mohly být znevýhodněné při výběru povolání či dalšího vzdělání, pokud byla posudková komise až příliš horlivá. Na úkor těchto lidí naopak profitovali ti morálně ohební, kteří byli dostatečně „politicky angažovaní“ nebo „byli vyrovnání s náboženskou otázkou“.
Přesto – a to je zásadní – se většina lidí rozhodla nevstupovat do strany. Nebyli to žádní aktivisté a disidenti, ale prostí lidé, kteří zkrátka chtěli normálně žít. A to i bez toho, že by přidali svůj podpis na kandidátskou listinu. Pokud se někdo rozhodl pro vstup do strany, jediný strach, který mohl reálně pociťovat, byl strach o své postavení a pohodlí.
Kdo je ve svých očích nevinný, ať první hodí kamenem
A právě tito lidé, kteří sami mají škraloup z minulosti, často nechodí daleko pro onen biblický kámen, aby jím vší silou mrštili po „těch druhých“. Ve svých očí jsou totiž neviní. Na tom, že sami legitimizovali režim, který pošlapával svobodu, utlačoval vlastní obyvatele, suverenitu vyměnil za servilnost Moskvě, a dokonce schválil okupaci cizími vojsky, nevidí nic špatného. Protože jejich podpis a souhlas byl přeci jen naoko. Byla to jen formalita. „Stejně by se nic nezměnilo,“ říkají.
Ve skutečnosti byl jejich podpis ukázkovou formou kolaborace. Vlastní hodnoty i národ vyměnili za vlastní prospěch a pohodlí. A co je horší – ani po třiceti šesti letech od pádu režimu nejsou schopni se se svou minulostí vyrovnat. Místo toho ostatní (i sebe) přesvědčují, že to byla jen taková drobná epizoda, která nestojí ani za řeč. Možná by své rozhodnutí s čistým svědomím i zopakovali. Pokud by opět dostali solidní protiplnění.
Možná to jsou spíše oni, kvůli kterým by oběti režimu „rotovaly v hrobech“, kdyby mohly vidět jaké akrobatické kousky předvádí jejich morálka a svědomí, aby odmítli nařčení z kolaborace či pokrytectví.
