Článek
Dveře salonu se se skřípěním otevřou. Hudba i vášnivé debaty utichnou a hosté se jako jeden muž otočí a mžourají na postavu vynořující se z kuželu světla, který nepřirozeně prozářil přítmí interiéru. Cizinec kráčí pomalu a sebevědomě přímo k baru, netečný k podezřívavým i jedovatým pohledům, které se mu boří do zad jako dýky.
„Whisky,“ prohlásí a ledabyle se opře o bar.
„Ne tak rychle…“ odpovídá mu vousatý barman s ošlehanou tváří. „Tady si musíš pití zasloužit. Třeba tady Hank,“ kývne barman hlavou k zamračenému muži u stolu, „daroval svůj ranč sirotkům.“
„Nebo Joe,“ ukáže prstem na mladíka na invalidním vozíku, „zachránil rodinu před zdivočelým stádem koní.“
Cizinec pozorně naslouchá několikaminutovému představení osazenstva salónu.
„Takže cizinče, proč si myslíš, že si tady můžeš žádat o pití?“ ušklíbne se barman.
„Já…“ nadzvedne si cizinec klobouk, „… já dávám práci lidem.“
Barman nevěřícně zalapá po dechu. Napjaté ticho protnulo vrzání židlí, jak celý salón vstal a zatleskal.
Zhruba takto na mě působí někteří zaměstnavatelé, kteří o sobě hrdě prohlašují: „Dávám práci lidem.“ Ať už se jedná o velké zaměstnavatele typu Andreje Babiše (sice u něj funguje paradox, že dává práci tisícům, ale přitom žádné firmy nevlastní) či o lokální zaměstnavatele, kteří takto často zdůrazňují svůj přínos pro kraj či ekonomiku.
Stejně jako až přímo pochlebovačná prohlášení směrem k zaměstnavatelům: „Děkujeme firmám, že dávají lidem práci.“ Ať už z úst ministrů (např. Jurečka), krajských zastupitelů či staré gardy, která často razí poslušná socialistická hesla: „Buď rád, že máš práci…“ nebo „Pan továrník je autorita, toho musíš poslouchat…“
Obyčejný pracovní vztah
Zaměstnavatelé ale nedávají lidem práci, zaměstnavatelé dávají lidem odměnu za práci, kterou pro ně lidé vykonávají. Podniky totiž nejsou dobročinné organizace, kam by si lidé přišli jen tak s nataženou rukou pro peníze a zaměstnavatelé nejsou charita, aby lidem platili za nic.
Mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem funguje oboustranný pracovní vztah. Zaměstnavatelé potřebují zaměstnance, aby vykonávali určitou práci, která je pro jejich podnikání nezbytná. Zaměstnanci na druhou stranu nabízejí své dovednosti, znalosti, čas a energii, aby tyto pracovní povinnosti plnili, a tím přispívali k ekonomickému výkonu zaměstnavatele.
Jedná se o klasickou tržní situaci – jedna skupina potřebuje lidi s určitými znalostmi a dovednostmi, další skupina těmito dovednostmi a znalostmi disponuje. Žádný solidní podnik nebude zaměstnávat lidi bez potřebných předpokladů, případně je oceňovat nesmyslnými částkami, které neodpovídají situaci na pracovním trhu. Pokud se tedy nejedná například o bratrance, dobré přátele či partnery.
Oběť pro blaho lidí
Z útrpných vyjádření některých podnikatelů pak má člověk pocit, že je jejich podnikání vlastně oběť. Mohli mít přeci místo výrobní haly soukromý krytý bazén, místo sadů a polí louku, kde by mohli relaxovat a chytat motýle, místo skladů roubenky a místo kanceláří ložnice. Místo stresu si mohli užívat života. Ale holt kvůli těm lidem se rozhodli přinést oběť a všechno si odepřeli. Aby jim mohli dát práci přeci.
Člověk by snad až zapomněl, že se podniká pro zisk a ne pro dobročinnost.
Kde se tedy vzal tento mesiášský komplex? Proč mají někteří zaměstnavatelé potřebu naprosto nepochopitelně zveličovat běžný pracovněprávní proces? Proč na to někteří lidé skočí a sami až neúměrně přeceňují přínosy zaměstnavatelů?
