Článek
V letošním roce nás čekají parlamentní volby. A jak už je v naší zemi zvykem, budou to – jak jinak – znovu „ty nejdůležitější volby“ v našich dějinách. Další „referendum“ o směřování České republiky, další boj o to, kdo nás zachrání před katastrofou, která údajně hrozí, pokud vyhraje ten druhý tábor.
Podle dosavadních průzkumů to ale zatím nevypadá na žádné napínavé drama. Spíše na jednoznačnou záležitost. Žádná nervy drásající partie jako u „voleb“ v Rusku nebo Bělorusku. Při pohledu na modely, kterým dominuje mrakodrap hnutí ANO, to pro současné vládní strany a (opoziční?) Piráty vypadá dost bledě.
Vláda je u válu, rok 2021 se nemusí opakovat
Samozřejmě, že jde jen o aktuální volební odhady, které je potřeba brát s rezervou. Vzpomeňme na rok 2021, kdy modely pomalu pasovaly Ivana Bartoše na premiéra, který měl triumfálně porazit hnutí ANO, zatímco koalice SPOLU se měla krčit s odstupem na třetím místě. A jak to nakonec dopadlo? Podceňované SPOLU o chlup předstihlo Babiše a Piráty málem poslala ke dnu salva kroužků voličské flotily STAN.
Premiér Fiala by tak mohl být relativně v klidu a snad i doufat v zopakování drtivého finiše z předešlých voleb. Drobný problém je, že už se nepíše rok 2021. U válu není Babišovo hnutí ANO, ale právě koalice SPOLU. A voliči teď mají referendum o jejich vládnutí. A výsledek budou určovat, stejně jako před čtyřmi lety, zejména emoce.
Zvítězil ten lepší nebo jen menší zlo?
Protože co jiného překazilo vládní hattrick hnutí ANO, než emoce a nálada ve společnosti? Nepřekonatelný volební program koalic SPOLU a PirSTAN? Ale kdepak. To si ostatně nemyslel ani Petr Fiala, který v roce 2022 překypoval sebereflexí, a ještě neblouznil o německých platech a třicetiprocentním volebním výsledku. Na kongresu ODS tehdy prohlásil: „Musíme si přiznat, že mnozí nás volili nikoliv proto, že by nás milovali a beze zbytku nám věřili. Volili nás proto, že jsme jim přišli jako v tu chvíli nejmenší zlo.“
Nejmenší zlo. Na tom není nic šokujícího. Volba nejmenšího zla je v politice vcelku běžnou záležitostí, kdy volíme stranu, která je nám nejméně proti srsti. Samozřejmě to neplatí vždy. Pro část obyvatel, která věří novátorskému a neotřelému pojetí ekonomiky a nadšeně tleská rovnici, podle které snížení příjmů (daní) a zvýšení výdajů (důchody, platy) rovná se snížení deficitu státního rozpočtu, je řeč o nějakém kritickém zvolení menšího zla něčím naprosto neuchopitelným.
Frustrovaná společnost stvořila Antibabiše
Pro část populace ztělesnil u minulých voleb roli zloducha předseda hnutí ANO Andrej Babiš. Vcelku logicky. Po osmiletém působení ve vládě už mnohým lezly krkem jeho neustálé kauzy a vyšetřování, neřízené rozhazování peněz z rozpočtu či postupná transformace státní správy v politickou divizi Agrofertu.
Tehdejší opoziční strany této frustrace mistrně využily. Poukazovaly na střet zájmů Andreje Babiše a ironicky překřtily ANO na „profikorupční“ hnutí. Vládu kritizovaly za neschopnost provádět reformy, rozpočtové diletantství a chaotický styl vládnutí za pandemie.
Koalice slibovala hory doly
Samy sebe pak pasovaly do role zachránců, kteří jsou ochotni se pro blaho lidu a státu obětovat, upozadit své rozdíly a spojit se za jediným účelem: dostat hnutí ANO a Andreje Babiše z politiky.
Kromě strašení zkázou naší země a bezednou propastí, do které bychom údajně sestoupili po deficitových schodcích ministryně financí, se koalice snažila probudit i pozitivní emoce ve svých potencionálních voličích – naději a optimismus.
Lídři koaličních stran nás ujišťovali a slibovali, že se po jejich zvolení do politiky vrátí slušnost, do vlády hodnoty, do ministerstev fiskální odpovědnost, na louky jednorožci a na úřady efektivita.
Slušnost v politice dlouho nevydržela
Optimismus a naděje na návrat slušnosti do politiky zpočátku nevypadaly jako naprostá utopie. Poté, co se Rusko rozhodlo nostalgicky zavzpomínat na starý dobrý imperialismus Sovětského svazu a vojensky napadlo Ukrajinu, se v Hrzánském paláci uskutečnilo setkání zástupců vlády s opozičními lídry ANO a SPD. K překvapení mnohých se všichni zúčastnění shodli na postoji k ruské agresi a podpoře Ukrajiny. Z úst premiéra Fialy zaznívala slova o radosti nad jednotou politické scény a o tom, jak v této otázce panuje jednoznačná shoda napříč politickým spektrem.
No jo… jenže souhlas s vládou v určitých otázkách sice může přinést zemi stabilitu, ale rozhodně na něm nevytřískáte tolik bodíků jako na kritice.
Konec jednoty a rozjezd konfrontací
A tak už za dva měsíce přišla první vážnější rána jednotné politické scéně. Opozice začala vládu obviňovat, že pomáhá jen Ukrajincům a kašle na „našelidi“. Hnutí ANO a SPD se tak logicky vrátily k osvědčené rétorice, která spolehlivě rezonovala s částí veřejnosti, zasaženou rostoucími cenami, nejistotou a strachem.
Slušnost a politická kultura, kterou se koalice tak ráda oháněla před volbami, nevydržely o mnoho déle. Už v červnu z úst premiéra Fialy nezaznívala slova o radosti a jednotě, ale první útoky na předešlou vládu. Babišova éra byla označena za hlavního viníka závislosti na ruském plynu a ropě (a tím vlastně i za vysoké ceny) a nechyběla ani obvinění, že „drahotu“ pomohla nastartovat právě vláda hnutí ANO svou rozhazovačnou politikou za pandemie.
Zpátky k hloubení zákopů
Jak měsíce plynuly bylo čím dál jasnější, že se opozice rozhodla vsadit na strategii „Antifiala“, zatímco koaliční strany oprášily osvědčenou taktiku „Antibabiš“. Slovní útoky postupně gradovaly a obohatily náš politický slovník o perly, které dokazují, jak krásným a tvůrčím jazykem je čeština. Kdo by si nepamatoval výrazy jako „Falovu drahotu“, „vládu národní katastrofy“ nebo nesmrtelnou (tedy do odchodu Pirátů) “pětidemolici”?
Politická kultura, která se měla vrátit spolu s vládou hodnot, se tak rychle proměnila v soutěž o to, kdo dokáže lépe urazit svého protivníka. Zaznívaly výroky o tom, že je Fiala ukrajinský premiér a vláda je vlastizrádná, zatímco Babiš byl označován za bezpečnostní riziko a členové opozice za šiřitele ruské propagandy.
A tak jsme se od povolební radosti a jednoty politické scény dostali k situaci, kdy do toho všechny strany opět „šlapou na plné pecky“.
Opoziční strany logicky pokračují v tvrdých útocích na vládu, protože konfrontační rétorika přináší politické body a udržuje je v centru pozornosti. Vláda sice tvrdí, že se chce soustředit především na vysvětlování svých kroků a zdůrazňování svých úspěchů , ale když média pravidelně plní spíše její protiútoky namířené proti strategii „Antifiala“, nabízí se otázka, čemu vlastně věnuje vláda více svého úsilí – racionálním argumentům nebo emocím?
Antifiala vs. Antibabiš: Kdo ovládne emoce voličů?
S blížícími se volbami můžeme očekávat další zintenzivnění konfrontační politiky z obou táborů. Strašení jednou či druhou stranou a katastrofickými scénáři se pravděpodobně stane hlavním nástrojem předvolebních kampaní. Výsledek voleb tak možná místo boje o to, kdo má lepší volební program (proveditelný s ohledy na zákony našeho vesmíru) a vizi pro naši zemi, ovlivní souboj strategií „Antifiala“ vs. „Antibabiš“.
Protože ať se nám to líbí nebo ne, emoce hrají v (nejen) naší politice stále zásadnější roli. Ovlivňují naše vnímání politiků, jejich kroků a možná i samotnou volbu více, než si sami připouštíme. Zkrátka strach, hněv, naděje či frustrace budou spolurozhodovat o budoucnosti naší země. Znovu.
