Prvotní příčina války? Ruský imperialismus a jeho věčný boj proti ukrajinské identitě

Když Rusko hovoří o „prvotních příčinách“ války, kterou samo rozpoutalo proti Ukrajině, zní to téměř jako filozofická či teologická úvaha. Jako by se snažilo přesvědčit svět, že za vše může nějaký pradávný a neodpustitelný hřích Ukrajiny – zločin, který musí být po zásluze vykoupen krví a utrpením. V tomto pokřiveném narativu není Ukrajina obětí, ale viníkem, trestancem, který si zaslouží každou hrůzu, jež na ni dopadá.

Šedivé rozvaliny měst a vesnic, které pod nánosy sutě a trosek pevně objímají pozůstatky svých posledních obyvatel – těch, kteří nechtěli, nemohli, nebo už nestihli odejít. Miliony dalších, kteří se rozloučili se svými domovy hroutícími se pod dělostřeleckou palbou, se vydaly do neznáma – sbohem všemu, co znali, a s nejistou nadějí na nový začátek.

Podle ruské logiky, toto všechno není výsledkem ruské agrese, ale důsledkem onoho „prvotního hříchu“ Ukrajiny. To na jejích, ne na ruských rukou, ulpívá krev. Bránící se země je podle tohoto narativu vrahem a zločincem, zatímco okupant a agresor, jenž ostřeluje města a popravuje civilisty, je obětí. Vždyť, kdyby Ukrajina zpytovala své svědomí a odčinila svůj „prvotní hřích“, nic z toho by se přece nestalo.

Co je ale tím „prvotním hříchem“, tou prvotní příčinou války? Je to snad to, že Ukrajina v prosinci 2014 upustila od neutrality a začala hledat bezpečnostní záruky v NATO – jako přímou reakci na ruskou agresi a anexi Krymu? Je tím hříchem snad to, že ústavní soud v roce 2018 zrušil Janukovyčův jazykový zákon a že Ukrajina začala vyžadovat, aby se ve státních institucích na jejím území mluvilo úředním jazykem – ukrajinštinou? Nebo snad to, že v roce 2022 nevítali její občané ruské okupanty kyticemi, ale kletbami a molotovovými koktejly?

Ne. Prvotní hřích Ukrajiny je podle ruského pohledu mnohem prostší, ale zároveň pro ruský imperialismus mnohem závažnější. Ukrajina si totiž dovolila být sama sebou – suverénní zemí s vlastním jazykem, kulturou a identitou, která není závislá ani podřízená Moskvě. A to je hrdelní zločin, který Rusko historicky neodpouští.

Tento odpor a strach z pouhé existence Ukrajiny jako suverénního národa se táhne napříč ruskými dějinami. Vzbuzoval úzkost jak v carských palácích, tak v kremelských kancelářích Sovětského svazu i dnešní Ruské federace. Protože národní uvědomění podrobených národů se pro jakýkoli imperiální útvar, založený na expanzi a nadvládě, stává Damoklovým mečem – neustálou hrozbou, která visí nad jeho existencí. Není to něco přirozeného, co by mělo být respektováno, ale nebezpečí, které musí být bezpodmínečně potlačeno, vyvráceno a nakonec vymazáno.

A Rusko – carské, sovětské i putinovské – vždy dokonale vědělo, kde hledat srdce této hrozby - v jazyce a kultuře. Protože jazyk není jen nástroj komunikace; je živoucím archivem dějin, základem identity národa. Kultura – od lidových písní po literaturu – je duší národa. Zlomit národ znamená především zlomit jeho jazyk a popřít jeho kulturu.

Proto se stal proces systematické rusifikace nejen nástrojem, ale přímo nutností ruské nadvlády nad Ukrajinou po celá staletí.

Začal nabírat na síle již v 18.století, po rozbití hetmanského státu a porážce Záporožské Síče, které ukončily poslední zbytky kozácké autonomie. Zánik kozáckých států však neznamenal konec jazyka a kultury, které carské Rusko začalo cílevědomě potlačovat a umlčovat.

Již Srovnávací slovník všech jazyků, vydaný pod patronací carevny Kateřiny II. v roce 1789, kategoricky označoval maloruštinu nikoliv za samostatný jazyk, nýbrž za ruštinu zkomolenou vlivem polštiny. Tento „vědecký“ postoj položil ideologický základ pro budoucí represe.

Následovala nařízení o zákazu používání maloruského (ukrajinského) jazyka při bohoslužbách či ve školách. Vrcholem snahy o zničení jazyka se stal Valujevův cirkulář z roku 1863. Tento úřední výnos nejenže zakázal vydávání náboženských či vzdělávacích textů v ukrajinštině, ale přímo popíral její existenci, když hlásal, že samostatný maloruský (ukrajinský) jazyk nikdy neexistoval, neexistuje a existovat nebude a označoval ho opět za pouhé ruské nářečí zkažené vlivem polštiny.

Tuto linii pak důsledně dotáhl Emžský dekret (nařízení) z roku 1876. Tento výnos zcela zakázal veškeré publikování v ukrajinštině včetně divadelních her, textů písní či přednášek.

Důvodem byla hluboká imperiální paranoia carského Ruska, které otevřeně vyjadřovalo obavy ze sílícího národního povědomí Ukrajinců a vidělo v něm živnou půdu pro separatistické nálady.

Zákazy jazyka a kultury nebyly samoúčelné. Šlo o zřejmý pokus udusit národního ducha v samém zárodku - prohlásit jeho projevy za nelegitimní, neexistující.

Tento tlak na popření ukrajinské identity přetrval až do konce carské epochy v roce 1917. Po bolševické revoluci a vzniku Sovětského svazu nastala nečekaná změna v „ukrajinské otázce“. Nový režim, potřebující získat podporu neruských národu po chaosu občanské války, vyhlásil politiku „korenizace“ (návrat ke kořenům). Ta měla podporovat rozvoj národních jazyků a kultur v jednotlivých sovětských republikách, včetně Ukrajinské SSR (ukrajinizace).

Tento „experiment“ však neměl dlouhého trvání. S nástupem Stalinismu se Sovětský svaz začal pomalu vracet k imperialismu carského Ruska. Sovětský centralismus, živený paranoiou z jakékoliv odlišnosti a potencionálního nacionalismu, otočil ve své rané strategii „korenizace“ o 180°. Ukrajinská identita, zejména její jazyková a kulturní podoba, se stala opět hrozbou číslo jedna – oním Damoklovým mečem, který zlověstně visel nad bezpečností impéria. Návrat ke kořenům se rychle proměnil v násilnou rusifikaci, tentokrát realizovanou s nelidskou brutalitou stalinského režimu.

Nemilosrdná otočka začala systematickou likvidací ukrajinské kulturní elity. Spisovatelé, básníci, umělci, vědci, učitelé či dokonce kněží se stali terčem této nové vlny represí. V zinscenovaných procesech byli obviněni z podvratných činností – „buržoazního nacionalismu“, „separatismu“ či „špionáže“.

Tato Rozstřílená renesance, která vyvrcholila během Velkého teroru, měla jasný cíl – odstranit intelektuální a uměleckou elitu, nositele národního uvědomění a strůjce moderní ukrajinské kultury. Tisíce nejtalentovanějších byly popraveny, uvězněny, vyhnány do exilu nebo odeslány do gulagů.

Zatímco Rozstřílená renesance cílila na „mozek“ národa a jeho moderní kulturu, uměle vyvolaný hladomor (Holodomor) mířil na jeho srdce a historii – venkov. Ukrajinský jazyk a tradiční kultura měly své kořeny právě na vesnici, mezi rolníky, kteří tvořili drtivou většinu Ukrajinců. Ukrajinců, v jejichž národní identitě a individualismu viděl režim smrtelné nebezpečí pro svou ideologii.

A tak zatímco centrální sklady a státní rezervy praskaly ve švech a Sovětský svaz obilí masivně vyvážel, ukrajinským rolníkům byla nemilosrdně zabavována celá úroda a odříznuty veškeré dodávky potravin. Kdokoli si dovolil ukrýt i hrst zrní, aby nezemřel hlady, riskoval zabavení majetku, mučení či popravu. V letech 1932-1933 přišly v následku této plánované genocidy o život miliony ukrajinských rolníků.

Vyhlášení nezávislosti v roce 1991 zdaleka neznamenalo konec staletí trvajícího tlaku. Ukrajina sice získala vlastní vlajku a hymnu, ale zůstávala duší i jazykem spoutaná dědictvím rusifikace. Ukrajinština, byť už neumlčovaná, zůstávala vnímána rozporuplně – často jako symbol venkova, národního romantismu, nikoli jako jazyk modernity a byznysu. Tento postoj přetrvával dokonce i v západoukrajinských městech. Pouhá formální samostatnost tedy nebyla v moskevských očích oním neodpustitelným kardinálním hříchem.

Ten přišel později – když Ukrajina začala znovu objevovat a pozvedat svou národní identitu a především když se rozhodla odpoutat od ruské sféry vlivu a svobodně si zvolit svou budoucnost. Tato opovážlivá touha po skutečné suverenitě nezávislé na Rusku znovu oživila onen prvotní hřích z dob carských dekretů a stalinských gulagů – zradu impéria, které nesnese svobodného ducha.

Vladimir Putin to v červenci 2021 popsal ve své eseji „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“. Jeho slova jako ozvěna z 19. století opakovala: „Rusové a Ukrajinci jsou jeden národ, jeden celek.“ „Skutečná suverenita Ukrajiny je možná pouze v partnerství s Ruskem.“

Již to byl válečný manifest. Když pak v únoru 2022 ruské tanky přejely hranice Ukrajiny a Rusko povýšilo svou válku proti Ukrajině z roku 2014 na plnohodnotnou vojenskou invazi, přiznal se k dědictví imperialismu (ke kterému se Rusko vždy vrátí) bez zábran. Ve svých projevech otevřeně prohlásil, že Ukrajina nikdy nebyla státem a že invaze je pouze navracením ztracených historických území Ruska.

Rusko tak opět pozvedlo bič na věčného viníka – Ukrajinu, která měla tu drzost, že jen chtěla existovat jako svobodný národ – a začalo trestat po vzoru carského i stalinského režimu.

Civilní obyvatelstvo označené za nacisty (namísto buržoazních nacionalistů) je bezohledně zabíjeno, mučeno a vězněno.

Na troskách zničených ukrajinských měst a vesnic vyrůstají nová sídliště pro ruské osadníky, často přímo nad masovými hroby vyvražděných místních obyvatel (včetně těch ruskojazyčných).

Na okupovaných území platí zákazy ukrajinského jazyka a jsou páleny ukrajinské knihy po vzoru carských dekretů.

Zrůdným aktem kulturní genocidy jsou pak deportace desítek tisíc ukrajinských dětí a jejich následná převýchova v ruských rodinách a táborech.

Nejedná se o nic nového pod ruským sluncem. Pouze o nejbrutálnější reprízu metod, sahajících až k carským nařízením z 19. století. Rusko sice po rozpadu SSSR formálně uznalo suverenitu Ukrajiny (včetně Budapešťského memoranda z roku 1994, kde se zavázalo respektovat její hranice výměnou za jaderné odzbrojení), avšak jeho imperiální duše nikdy nepřijala realitu nezávislých národů ve svém blízkém okolí.

Stále žije v přesvědčení o svém svatém historickém nároku na tyto země. Jakýkoli projev skutečného národního uvědomění – ať už v podobě jazyka, kultury, nebo politické orientace – znamená v ruském vnímání onen zlověstný Damoklův meč, který hrozí podříznout žíly impéria. Vidinu rozpadu, ztráty velikosti a existenciálního ohrožení, vyvolávající staletou imperiální paranoiu.

A právě toto odhodlání být sám sebou, toto „opovážlivé“ přežití ukrajinské identity napříč staletími, je oním prvotním hříchem, zločinem, který ruský imperialismus nikdy nedokázal a nedokáže odpustit. Válka, se všemi svými zvěrstvy, je jen nejkrvavějším vyjádřením tohoto nesmiřitelného vzorce, jehož cílem zůstává jediné: popřít samotné právo Ukrajiny na existenci a přivinout porobený a rusifikovaný národ zpět na mocnou ruskou hruď.