Článek
Píše se rok 2025 a právě vstupujeme do třetího roku války, kterou Rusko rozpoutalo proti Ukrajině. Nebo, pokud bychom chtěli použít slovník ruské propagandy, do třetího roku „třídenní speciální vojenské operace“. Ano, už tři roky sledujeme, jak se Rusko snaží Ukrajinu přivést na kolena a rozdupat její suverenitu na prach a jak Ukrajina, navzdory všem očekáváním a snahám nepřátel i spojenců, stále vzdoruje.
Jenže zatímco Ukrajina bojuje o svou existenci, v některých evropských státech to začíná vypadat, že ona zákeřná únava z války přemohla nejen veřejné mínění, ale i myšlení některých politiků. A unavená mysl, jak známo, často plodí neskutečné perly.
Realpolitika: Silnější bere vše
Jak jinak si vysvětlit onen zvláštní trend, kdy někteří evropští politici začali obdivovat pragmatickou realpolitiku, která hlásá, že silnější pes…ehm…že silnější bere vše?
Možná byste si řekli: „Ok, ale to přeci dává smysl, ne?“ Ale samozřejmě. Pokud by toto prohlašovali lídři USA, Čína nebo Ruska, vše by do sebe perfektně zapadalo.
Velmocem totiž realpolitika nahrává. Není v ní totiž místo na nějaké zbytečnosti jako mezinárodní právo, suverenitu slabších států a nedotknutelnost jejich hranic. Středobodem realpolitiky je velmoc, která prosazuje své zájmy, jakkoliv uzná za vhodné. Třeba i za použití síly, protože slabší nemá přeci co pyskovat a vzdorovat silnějšímu.
Což můžeme vidět i na názorech, že Ukrajina si vlastně za válku může sama, protože se rozhodla bránit a bojovat o svou suverenitu. Tím donutila chudáky Rusy k tomu, aby srovnali její města se zemí a aby vraždili, znásilňovali a unášeli její obyvatele. Přitom stačilo jen nechat Rusko, aby si vzalo to, co chtělo. Protože Rusko je silnější a Ukrajina by se mu měla podřídit, protože ho stejně nemůže porazit.
Geopolitičtí trpaslíci se syndromem velikášství
Perličkou ale je, že zastánci tohoto přístupu jsou i představitelé geopolitických trpaslíků. Čeští, slovenští či maďarští politici, kteří dlouhodobě a velmi srdnatě brání zájmy ruského vládce Putina a volají po míru (přeloženo z ruského propagandistického slovníku – po bezpodmínečné kapitulaci Ukrajiny a vítězství agresora) nyní mluví o novém světovém řádu, oslavují realpolitiku či dokonce mezinárodní právo označují za pouhou ideologii a podporu napadené země za nějaký morální přežitek.
Nepopírám, že hesla jako „silná suverénní politika“ a „naše zájmy na prvním místě“ působí na první pohled velmi lákavě. Kdo by nechtěl žít v zemi, která si sebevědomě prosazuje své zájmy a nenechá si od nikoho diktovat? Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy si uvědomíme, že v jejich vysněném novém světovém řádu budou tuto pragmatickou a silovou politiku uplatňovat i ostatní státy. A hádejte, kdo na to doplatí?
Můžu vidět náš jaderný arzenál?
Řekněme si to na rovinu: Česko, Slovensko ani Maďarsko rozhodně nepatří mezi země, které by svou silou mohly prosazovat své národní zájmy ve světě, kde rozhoduje právo silnějšího. Máme snad na svém území celou tu dobu mistrně ukryté jaderné hlavice? Jsou v našich kasárnách statisíce vojáků připravených do boje? Zaslouží naše HDP globální respekt? [1]
Protože jestli ne, pak dle jejich oslavované realpolitiky naše země rozhodně nepatří do kategorie velmocí, které mohou neohroženě uplatňovat svou suverénní politiku, ale naopak do skupiny těch, se kterými si ostatní mohou beztrestně dělat, co uznají za vhodné.
Jinými slovy, pokud by se svět skutečně řídil realpolitikou, jak ji tito politici obdivují, naše státy by byly jen figurkami na šachovnici velmocí. A figurky, jak známo, se obětují jako první.
Pragmatismus v historických lekcích
O tom se naše státy mohly ostatně přesvědčit v ne tak vzdálené minulosti. Stačí si připomenout Mnichovskou dohodu, láskyplně nazývanou Mnichovská zrada, kdy se tehdejší velmoci rozhodly, že je v rámci pragmatismu a zachování míru lepší obětovat nějaké neznámé Československo nacistickému Německu.
Anebo se podívejme o pár let dál, do poválečné éry. Tehdejší velmoci si pragmaticky rozdělily Evropu do sfér vlivu a naše země připadly do vínku Sovětskému svazu. A když jsme se o dvě dekády později opovážili projevit, že bychom možná ve své vlastní zemi taky chtěli mít nějaké slovo, sovětské tanky nám rychle ukázaly, že o naši suverénní politiku se stará pouze Moskva. [2] [3]
Takto totiž vypadá pragmatická realpolitika v praxi. Nejsilnější hráči si rozdělí svět podle svých zájmů a slabší hrají roli poslušných poddaných nebo příhodných obětí. Ale třeba si politici říkají, že tentokrát už to bude něco jiného…
Podpora Ukrajiny: Idealismus, nebo pragmatismus?
Je poměrně zajímavé sledovat, jak někteří politici tleskají nadšeně ručičkami při zmínce silové realpolitiky. Bez toho, aby si vůbec uvědomili, že je to jako kdyby poddaní hlasovali pro to, aby je šlechta mohla více a snadněji ovládat.
Přitom právě oni, jako zástupci malých a slabších států, by si měli být dobře vědomi, že principy, jako je suverenita a mezinárodní právo, nejsou jen prázdné fráze, ale jediný důvod, proč naše země vůbec existují.
Ve vztahu k Ukrajině se často mluví o idealismu, jako by podpora napadené země byla nějakým naivním snem o světovém míru. Ale pravdou zůstává, že i na podporu Ukrajiny se dá dívat velmi jednoduše jejich vlastními pragmatickými brýlemi nezatíženými nějakými předsudky či idealismem.
Pragmatismus dvou pohledů
Ukrajinu napadla jaderná velmoc, která okupuje a anektuje části jejího mezinárodně uznaného území. Útočí na její samotnou existenci, kdy vrcholní představitelé agresora zpochybňují vůbec její samotné právo na existenci. Tohle není jen lokální konflikt, to je přímý útok na samotné základy mezinárodního pořádku. A teď se můžeme na situaci podívat dvěma skrz naskrz pragmatickými způsoby.
Pokud jsme velmoc, můžeme klidně říct, že nic jako mezinárodní právo neexistuje, suverenita států je zbytečný koncept a účel světí prostředky. Tudíž budeme lobovat za to, aby agresor dostal, co chce, a budeme po oběti požadovat, aby laskavě držela zobák a držela, zatímco si ji bude velmoc porcovat. Proč ne? Je to přece pragmatické. Kdo má sílu, má pravdu, a my si můžeme mnout ruce, že jsme na té správné straně.
Nebo se můžeme na situaci dívat z pozice malých a slabších států, které by snad chtěly také dělat tu svou „suverénní politiku“. A k tomu potřebují, aby někdo jejich suverenitu a právo na existenci vůbec uznával a nezpochybňoval. V tom případě můžeme v rámci pragmatismu podporovat slabšího, který bojuje za svou svobodu, abychom ukázali lokálním i světovým mocnostem, že v dnešním světě se politika opravdu nedělá tak, že si silou podrobíme svého souseda.
Pragmatismus realpolitiky je hrozba pro malé státy
Takže ano, podpora Ukrajiny není jen otázkou idealismu. Je to otázka přežití principů, na kterých stojí existence malých zemí. A pokud si to někdo neuvědomuje, možná by měl přestat tleskat ručičkami a začít přemýšlet, do které kategorie jeho země spadá.
Jestli někdo podporuje a legitimizuje postoj, že silová politika je opět standardem v geopolitických vztazích, a že je naprosto v pořádku pragmaticky zničit suverenitu cizí země, rozhodně nehájí suverénní zájmy svého národa. Naopak, hájí zájmy těch, kteří by si jeho zemi v případě potřeby klidně přivlastnili, rozdělili nebo zničili – samozřejmě z čistě pragmatických důvodů.
Protože jestli je podle něj v pořádku obětovat čtyřicetimilionovou zemi k uspokojení mocenských ambicí velmoci, jak si asi povede jeho pěti – či desetimilionová země v tomto vysněném novém světovém řádu? Jak dlouho bude trvat, než se pragmatismus obrátí proti ní? A kdo se jí zastane, když už jsme jednou přistoupili na to, že právo silnějšího je jediným pravidlem hry?
Pokud někdo věří, že taková politika zajistí jeho zemi bezpečí a prosperitu, možná by měl přestat mluvit o pragmatismu a začít si přiznávat, že ve skutečnosti hájí jen svůj vlastní krátkozraký oportunismus. Protože v tomto světě, kde vládne síla a suverenita je rezervována pouze pro mocné, slabí nikdy nevyhrají. A my, jako občané geopolitických trpaslíků, bychom to měli vědět lépe než kdokoliv jiný.
