Článek
Slovenský premiér Robert Fico ve středu znovu rozbouřil politické vody svým vyjádřením, že mezinárodní právo, suverenita a nedotknutelnost hranic je jen pěkná teorie. Uvedl, že Rusko nikdy nevrátí Krym, nikdy neopustí Donbas ani Luhansk.
V diskuzích opět zazněla polnice a do bitvy vyrazily staré známé týmy. Jedni velebili Fica za de facto uznání okupovaných území jako součástí Ruska, druzí ho zase titulovali kabátníkem a proruským zrádcem.
Na současného prezidenta Slovenska mám už mnoho let neměnný názor. A ne příliš lichotivý. V tomto případě ale musím dát Robertu Ficovi za pravdu. Mezinárodní právo je jen krásná teorie. Hezká pohádka. Něco jako světový mír, sociální spravedlnost či neúplatní politici.
Mezinárodní právo je utopie
Dle definice je mezinárodní právo „souborem právních norem, které upravují právní vztahy mezi jednotlivými státy“. [1]. Cílem těchto norem je nastavit idylický scénář, kde jednotlivé státy budou řešit své problémy nikoliv za pomocí síly a agrese, ale diplomatickým jednáním. Ve zkratce – pravidla pro svět bez válek a bez konfliktů. Utopie, která jde proti lidské povaze.
Nikde se ale v definici neuvádí, že mezinárodní právo má stejnou právní váhu jako například skautský zákon (skaut je zdvořilý) či církevní desatero (pomni, abys den sváteční světil). Je totiž postaveno na tom, že všechny státy ho budou dobrovolně dodržovat. A když ne? No…tak se vlastně nic nestane, protože mezinárodní právo postrádá onen základní aspekt práva – jeho vymahatelnost. Pokud právo zakáže určité chování, je pak důležité, aby tento zákaz dokázalo vynutit.
Pro příklad – soused má fajn fáro. A já bych ho chtěl taky. Nu což, tak mu ho ukradnu. Stát mi pohrozí a vynadá mi, že jsem zlý a špatný člověk a že bych měl to auto sousedovi vrátit, omluvit se mu a podepsat souhlas s tím, že budu soudně stíhán. Tss…to určitě. Dívej na mé nové fáro, státe!
Jaký smysl má pak takové právo? Žádný – je to prostě jen bezcenný cár papíru.
Vetování vymahatelnosti
A stejně se to má i s oním mezinárodním právem. I v nedávné historii jsme mohli zaznamenat případy, které porušovaly mezinárodní právo. Ať už to byla válka USA v Iráku, válečné zločiny a zločiny proti civilnímu obyvatelstvu od režimu Bašára Asada za pomoci Íránu a Ruska, či naprostá ignorace suverenity a územní celistvosti jiných státu, jak nám už roky předvádí Rusko.
A stejně jako v našem případě s ukradeným autem, i zde se nic nestalo. Vynutitelnost práva má totiž ve svých rukou Rada bezpečnosti OSN. A právo veta má kromě jiných států i Rusko a USA. Jakýkoliv pokus o vymahatelnost tak pochopitelně nemá šanci na úspěch.
USA se musí okamžitě stáhnout z Iráku! Ehm…právo veta.
Syrský režim musí okamžitě přestat bombardovat civilisty! Ehm…právo veta.
Rusko musí respektovat suverenity Ukrajiny! Ehm…právo veta.
Tomáš musí vrátit ukradené auto! Ehm…právo veta.
K čemu je potom mezinárodní právo, když ti, kteří sedí v Radě bezpečnosti, ho mohou porušovat bez jakýchkoliv následků? Je potřeba vůbec mít mezinárodní právo, když je používáno spíše jako politická plácačka a nástroj nátlaku proti slabším státům?
Fico má pravdu - teorie není realita
Prezident Fico měl tudíž pravdu. To, že Rusko porušuje svým chováním mezinárodní právo je jedna věc. Druhá věc je, že neexistuje vymahatelnost tohoto práva, které by mu nařídilo okamžitě stáhnout svá vojska. A nikdo asi nečeká, že se Putin jednoho dne probudí, mrkne do zrcadla a řekne: „Tyv*le Vláďo, co to sakra děláš?“ A poté stáhne svá vojska a napochoduje si to se sklopenou hlavou do Haagu. Kdo si něco takového myslí, je obyčejná naivka odtržená od reality.
Jediné řešení je tedy obrana Ukrajiny a její suverenity nebo naopak vyhovění agresorovi, schválení jeho jednání a následné rozpuštění OSN, jejíž existence by pak už zcela pozbyla smyslu.
Pohádky O OSN a O Mezinárodním právu
K čemu by nám byla organizace, která by nebyla schopna zabezpečit ani svůj základní účel?
„Zachovávat mezinárodní mír a bezpečnost, a za tím účelem: činit kolektivní opatření k předcházení a odstraňování hrozeb pro mír a k potlačování aktů agrese nebo jiných porušení míru…“ [2]
Mohli bychom pak alespoň přestat opakovat směšnou pohádku O Mezinárodním právu a uznat, že po celou dobu naší existence nám vládne prosté právo silnějšího, které ve vynucování své vůle nemá problém.
Větší státy by dostaly oficiálně potvrzeno, že si mohou dělat, co chtějí. Menší státy by zjistily, že mají holt sklopit hlavu, přestat si hrát na suverenitu a začít poslouchat svého pána. Mocnosti by si znovu rozdělily sféry vlivu (vlhký sen Vláďu z Kremlu) a mohla by začít Studená válka 2.0.
