Článek
Jestli lze něco v geopolitické situaci posledních dekád označit za zázrak, pak je to až obdivuhodná zatvrzelost Ruska hrát stále tu stejnou ohranou písničku o tom, jak Západ eskaluje situaci a podniká vůči němu nepřátelské kroky. Sami sebe pak stylizují do role „chudáků“, kteří se jen brání zlému Západu, který by svými rusofobními kroky nejraději vymazal Rusko z mapy světa.
Je to jako sledovat souseda, který před bytovkou utrápeně vzlyká a stěžuje si okolí, že jste na něj zlí, protože jste na něj zavolali policii. Samozřejmě už se nikomu nezmíní, že to bylo kvůli tomu, že vám rozbil vchodové dveře, vtrhl do bytu a ukradl televizi.
Ne nadarmo se říká, že nejhorší věta, kterou vám může Rusko říct je: „Nazdar sousede.“
Přesně takto totiž vypadá ruská geopolitika v praxi – všichni nám ubližují a jsou na nás zlí. A ten, kdo si dovolí něco namítnout, tak je rusofob nebo nacista.
Historie jako návod: Mírové tanky a bratrská pomoc
Rusko už od sovětských dob miluje narativ „jsme obklíčeni nepřáteli, všichni nás nenávidí, musíme se bránit“. A co na tom, že ta „obrana“ většinou spočívá v tom, že někam pošlou tanky nebo neoznačené vojáky. Vždyť oni to dělají jen proto, že je k tomu Západ neustále nutí.
Tento vzorec jsme mohli vidět už v roce 1956 v Maďarsku nebo v roce 1968 v Československu, kdy sovětské tanky přijely ochránit demokraticky zvolenou vládu proti zákeřným kontrarevolucím, které vedla proradná buržoazie podporovaná západními imperialisty.
Zlí imperialisté a nacisté opět na scéně
Stejný scénář jako vystřižený z příručky ze Sovětského svazu jsme mohli sledovat i v roce 2014 na Ukrajině, kdy masivní protesty proti prezidentu Janukovyčovi označili ruští představitelé za protiústavní ozbrojený převrat, který samozřejmě opět podporovali zlí imperialisté (konkrétně USA a EU).
Někdo by samozřejmě mohl namítat, že protesty proti vládě jsou spíše součástí demokracie – vzpomeňme na protesty proti Babišovi, Zemanovi nebo Fialovi, kde také protestující požadovali demisi demokraticky zvolených zástupců. A že jako ozbrojený puč spíše vypadá vyslání tisíců vojáků na cizí území, obsazení administrativních budov ozbrojenci a anektování části suverénního státu jiné země, což předvedla Ruská federace na Krymu.
Taková nestoudná poznámka by ale zaváněla nepřátelskou rétorikou vůči Ruské federaci a byla by zajisté známkou rusofobie či dokonce nacismu. Což je vlastně v ruském slovníku naprosto totožné označení kohokoliv, kdo nemá stejně vidění světa jako ruský režim.
Sankce jako agrese: Když se zloděj cítí uražený
Skutečným nepřátelským krokem a porušením mezinárodního práva byly podle Ruska totiž až ekonomické sankce, které uvalil na nebohé Rusko opět zlý Západ v reakci na jeho anexi Krymu.
Tedy v reakci… To by nepříjemně poukazovalo na to, že Rusko udělalo něco špatného. A Rusko si nemohlo přeci přiznat svou roli agresora – onoho souseda, co se vloupe do bytu a ukradne televizi. A tak například ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov označil tyto sankce nejen za nelegitimní a nepřátelské, ale uvedl také, že anexe Krymu nebyla příčinou ale pouze záminkou pro uvalení těchto sankcí na Ruské impérium.
Což opět skvěle kopíruje ruské vidění světa o Rusku jako oběti zákeřného Západu, který se ho snaží neustále poškodit a zničit.
Invaze a okupace, ale válka to není, jasný pane
Ruská pohádka o padouchovi jménem Západ, který eskaluje situaci a ubližuje dobrotivému a nevinnému Rusku, zažila neskutečný boost až v roce 2022, kdy Rusko vystupňovalo svou agresivitu a vojensky napadlo Ukrajinu.
Samozřejmě, že takový popis událostí by nezapadal do ruského narativu. Když si hrajete na oběť, těžko můžete prohlásit, že jste se rozhodli oprášit své imperiální ambice a chystáte se po sovětském vzoru obnovit sféry vlivu z dob Studené války. Dokonce ani zdůvodnění, že se vám nelíbí prozápadní směřování Ukrajiny (či vůbec samotná myšlenka suverénní politiky Ukrajiny) a tak jste se rozhodli vymazat její státnost a přivést ji v řetězech zpět pod mocná křídla ruské dvouhlavé slepice, by neobstálo před pečlivě budovaným obrazem alternativní reality ruské politiky.
A tak se prezident Putin rozhodl vrátit k osvědčenému sovětskému uměleckému stylu. Ve svém projevu obvinil z války (pardon…ze speciální vojenské operace) USA a Evropu, které označil básnicky za „říši zla“, která neprojevuje Rusku respekt, který si údajně zaslouží. Obrannou alianci NATO obvinil z přímého ohrožení Ruska a přišla samozřejmě řeč i na nestárnoucí evergreen ruské politiky – nacisty.
Nepřekročitelné červené linie a hrozba eskalace
Zároveň Putin ve svém projevu pohrozil všem, kdo by si dovolili zasahovat do „sebeobranných“ akcí ruské armády, která pouze chrání ruské zájmy (sice na území sousedního státu, ale ten by stejně dle Putina neměl vlastně existovat) důsledky, „které jste nikdy neviděli!“
Tento dramatický výrok, jenž měl zřejmě vyvolat obraz apokalyptického scénáře, odstartoval sérii výhrůžek a neustálého kreslení dalších a dalších nepřekročitelných červených linií.
Pomoc Ukrajině? Nepřípustná eskalace. Dodávky zbraní? Ohrožení ruské bezpečnosti. Posílání munice, moderních zbraňových systémů nebo dokonce tanků? Přímá hrozba pro samotnou existenci Ruska! Každý krok Západu, jakkoliv zaměřený na podporu obrany napadené Ukrajiny, byl okamžitě označen za agresi vůči Rusku.
Pamatujete na ten příklad souseda, který se k vám vloupe, ukradne vám televizi a pak ještě vzlyká, že ho nemáte rádi, když na něj pošlete policii?
Tak teď ten soused ještě obviňuje z nepřátelství nejen vykradeného, ale také všechny, kteří se ho opováží zastat, odsoudí jeho krádež či dokonce požadují, aby se zloděj omluvil a televizi vrátil. Vždyť přeci jednal jen ve svém vlastním zájmu, taky chtěl mít krásnou televizi. A pak začne všem hrozit pěstí a vyhrožovat, že jejich nenávist a nepřejícnost zaviní, že jednou vykrade i je a že si za to mohou sami.
Útok je obrana a obrana je útok
Nelibě nesli ruští představitelé i současné veskrze nepřátelské kroky evropských lídrů, které přímo ohrožují zájmy Ruské federace.
Francouzský prezident Emmanuel Macron ve svém nedávném projevu zdůraznil, že Rusko představuje hrozbu nejen pro Francii, ale i pro celou Evropu. V reakci na tuto situaci oznámil, že zahájí debatu o rozšíření francouzského jaderného deštníku na další evropské státy. Tento krok má posílit bezpečnost Evropy a poskytnout ochranu těm, kteří by mohli být ohroženi ruskou agresí.
Samozřejmě, že takové vyjádření nemohlo nechat ruské představitele v klidu. Ministr zahraničí Sergej Lavrov označil Macronova slova za „hrozbu pro Ruskou federaci“ a obvinil Francii z toho, že mluví o použití jaderných zbraní proti Rusku.
Zajímavé ovšem je, že jaderný deštník je obranným mechanismem, který by se měl aktivovat až v případě napadení států, které pod něj spadají. Jak by tedy mohl ohrožovat Rusko? Ledaže…
Aby toho nebylo málo, evropští představitelé si po třech letech války na Ukrajině konečně uvědomili, že za humny zuří konflikt, a začali se seriózně zabývat posilováním obranyschopnosti svých států. Zvýšení výdajů na obranu, modernizace armád a intenzivnější spolupráce na evropské úrovni – to všechno jsou kroky, které by měly zajistit, že Evropa bude lépe připravena na případné hrozby.
Asi chápete, že ani toto Rusku zrovna nevonělo. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov označil snahy evropských států o zvýšení výdajů na obranu za „konfrontační krok“, který podle něj představuje hrozbu pro Rusko.
Dle našeho sousedského příkladu, se tak soused diví, že poté, co vyhrožoval ostatním vykradením si všichni začínají dávat bezpečnostní dveře, alarmy a kamerové systémy. Což je pochopitelně jasná známka nepřátelství a hrozba pro souseda, který chce jen jednat ve svém zájmu a přivlastnit si cizí spotřebiče!
Zkrátka obrana je útok a akt agrese, zatímco útok je sebeobrana.
Alternativní realita podle Ruska: Zloděj s čistým svědomím
Rusko dlouhodobě razí desetiletími osvědčenou taktiku hraní si na oběť. Ve svém vlastním narativu se stylizuje do role nevinného hráče, který je neustále ohrožován Západem, jenž se jej snaží zničit. Tato mistrně formulovaná alternativa reality má jediný cíl – ospravedlnit agresivní kroky Ruska jako nutnou sebeobranu proti imaginárním hrozbám.
Ti, kteří však nežijí ve vyfabulovaném ruském vesmíru, vidí, že kroky evropských států nejsou výsledkem nějaké iracionální rusofobie, ale odpovědí na konkrétní ruskou agresi. Finsko a Švédsko, které dlouho stáli stranou NATO, změnily svůj postoj až po ruské invazi na Ukrajinu. Podpora Ukrajinců pro vstup do NATO, která byla před rokem 2014 na mizivých 20%, se po anexi Krymu rázem blížila 50% a po roce 2022 dosáhla téměř 90 %. Výdaje na obranu evropských států začaly významně růst až po roce 2014 – a až po ruské invazi se skokově navýšil počet států, které plnily podmínku výdajů ve výši 2%.
V našem sousedském příkladu to vypadá, že majitelé bytů jednoduše pochopili, že mají ve svém středu zloděje, který se neštítí vykrádat jejich domovy s čistým svědomím. A tak si pořídili bezpečnostní dveře, alarmy a kamery. Rusko, které si však nemůže připustit chybu na své straně, místo toho poukazuje na to, že ho ostatní neprávem označují za vyvrhela. Jako důkaz uvádí zamračené pohledy sousedů a jejich posilování zabezpečení.
Zkrátka, jak se říká: Nejhorší, co vám může Rusko říci, je: „Nazdar sousede.“
