Sport slouží jako nástroj k podpoře politiky a ideologie

Hokejová legenda Sovětského svazu, která válela v brankovišti před šedesáti lety, Vladislav Treťjak reagoval pobouřeně na článek, který psal o zisku historicky prvního Stanley Cupu pro tým Florida Panthers.

Co mu konkrétně mohlo na takovém článku vadit? No přeci, že nebylo zmíněno, že v týmu Panthers také nastupovali tři ruští hráči.

„V týmu byli Rusové, Finové, Švédové, Američané a Kanaďané – všichni si zaslouží respekt. Politika do sportu nepatří, takže nemůžete nikoho rozdělovat,“ vyslovil Treťjak podezření, že autor záměrně zamlčel jména ruských sportovců kvůli nelegální ruské agresi proti Ukrajině.

Pominu, že je vcelku vtipné, že tato slova pronesl zrovna prezident Ruské hokejové federace, který je zároveň poslancem Státní dumy. A který byl uveden na sankční seznam Velké Británie a Kanady kvůli tomu, že v dolní komoře ruského parlamentu hlasoval pro legislativu související s invazí na Ukrajinu. V otázce oddělení sportu od politiky jde takříkajíc příkladem.

Spíše mě zaráží, že názor „sport byl a měl by být apolitický“ je rozšířen napříč světem a dokonce je tato domněnka předkládána jako fakt. Nicméně tento postoj je nejen naivní, ale i historický nepřesný. Sport a politika byly vždy úzce propojené a sportovní události často sloužily jako nástroj pro propagandu, ovlivnění veřejného mínění o režimu či ideologii, nebo k posílení mezinárodního renomé.

Když se řekne sport a propaganda, každému se jistě vybaví olympiáda v Berlíně z roku 1936.

V době, kdy svět nešetřil kritikou německého militarismu, bujícího rasismu a represí, nabídlo Německo světu velkolepé stadiony ověšené hákovými kříži, bezchybnou organizaci a pohostinnost. Z měst zmizely protižidovské plakáty a represe v Berlíně poklesly.

Nacistické Německo představilo světu obraz silného a přívětivého hostitele a mnohým ukázalo, že nemusí být nutně tím démonizovaným strašákem, který porušuje lidská práva. Domácímu publiku pak výsledky ukázaly propagovanou nadřazenost bílé árijské rasy a faktický souhlas mezinárodního společenství s jeho politikou.

Tento model (využívání sportu pro politické účely) následně inspiroval řadu dalších autoritářských režimů, které se snažily zlepšit svůj obraz na mezinárodní scéně a posílit domácí veřejné mínění.

V podobném duchu se totiž nesly i mezinárodní sportovní akce v Číně nebo Rusku. Ať už se jednalo o olympijské hry v Pekingu, Soči či Ruskem pořádané MS ve fotbale. Ve všech těchto případech se opakovala známý scénář z nacistické olympiády – nucené vystěhování obyvatel, porušování lidských práv a likvidace kritických hlasů, potlačení svobody slova a práva na shromažďování, kontrola médií a zasahování do práce novinářů. Vše za účelem představit mocný a moderní národ, který není tak hrozný jak se ho okolní svět snaží vykreslit.

V průběhu akcí došlo k určitému dočasnému rozvolnění represivní politiky za účelem vytvoření přátelské atmosféry pro zahraniční návštěvníky, sportovce a novináře. Těm tam prošly i věci, které by jinak vyvolaly rozhodný zákrok, při kterém by o vás (v lepším případě) policista zlámal obušek.

Zatahování politiky do sportu však není jen záležitostí vlád jednotlivých států. Jak jsme se mohli opakovaně přesvědčit, i samotní sportovci se této kratochvíli nikterak nebrání. Každý z nás si mohl všimnout například poklekávání zejména anglických fotbalových týmu (včetně národního) jako symbol boje proti rasismu a podpory hnutí Black Lives Matter.

Obdobně se řešila i podpora LGBT+ na mistrovství světa v Kataru, kdy si hodlalo sedm kapitánů evropských reprezentací navléknout duhovou kapitánskou pásku podporující antidiskriminační hnutí One Love a poukázat tak na skutečnost, že hostitelská země práva sexuálních menšin neuznává. Zakázala jim to až FIFA po nátlaku Kataru, která oznámila, že za duhovou pásku obdrží na oplátku kapitán kartu žluté barvy.

Do zatahování politiky do sportu se odhodlali i ruští sportovci. Ti místo duhových pásek či poklekávání zvolili jako vyjádření svého politického a ideologického názoru symbol ruské vojenské agrese – písmeno Z. To se pak objevovalo jako výzdoba některých hokejových stadionů či ho na svém dresu oblékali samotní hráči. Obdobně jako ruský gymnasta Ivan Kuljak, který tento symbol hrdě nesl na svých prsou při Světovém poháru v Dauhá.

O další jasný signál se pak postaral lyžařský závod na předměstí Moskvy, kterého se účastnili jak profesionální sportovci, tak amatéři (včetně dětí). Organizátoři závodu se společně s účastníky rozhodli vyjádřit, že je sport apolitický tím, že se seřadili do symbolu Z a tím tak dali najevo, že otevřeně podporují ruskou nelegální agresi a porušování mezinárodního práva.

Sportovci a vlády ale nejsou jediní, kteří nedodržují definici sportu. Protože ke každému sportu patří neodmyslitelně i fanouškovská základna. A ta se rozhodně nezdráhá přiložit pod kotel a otevřeně vyjádřit svůj názor. I současný šampionát nám ukazuje, že fanoušci často a rádi tahají politiku na místa, kam by údajně neměla patřit.

Ať už se jedná o chorály polských fanoušků, kteří cestou na stadion procházeli kolem ruské ambasády a k této příležitosti zazpívali neoficiální východoevropskou fotbalovou hymnu.

Nebo také neutuchající nevraživost mezi státy Balkánu, které musela opakovaně řešit disciplinární komise UEFA.

EURO | Kosovo zuří. Fandění srbských příznivců má dohru - Sport.cz

EURO | UEFA zahájila disciplinární řízení s Albánií kvůli fanouškům - Sport.cz

EURO | Chorvaté dostali pokutu za chování fanoušků - Sport.cz

Dokonce ani Česko (a historicky i Československo) nemá v tomto ohledu čisté svědomí. Srdnatý boj našich hokejistů proti naprosto suverénním hokejistům Sovětskému svazu v roce 1969 je dobře znám i nám, kteří jsme v té době nebyli na světě. Hráči, fanoušci a dokonce i zahraniční média se ani nesnažili zakrývat, že se v tomto případě jednalo o mnohem více než samotný sport – odplata za okupaci Sovětským svazem.

Což přetrvalo i do dnešních dnů…

Závěr

Myšlenka, že sport by neměl být zneužíván pro politické účely je ctnostná a naprosto s ní souhlasím. Problémem je, že zatím je sport pevnou součástí vnitrostátní i mezinárodní politiky.

Pokud opravdu chceme, aby se sport stal apolitickým, je potřeba si přiznat, že momentálně jsou politika a sport úzce spjaty a že státy, organizace, hráči i samotní fanoušci jsou těmi, kdo sport využívá pro politiku a ideologie.