Ukrajinci ctí naši pomoc i naše hrdiny. Proruská úderka křičí o zaprodancích

Nedávno jsme se mohli na zpravodajském webu Seznam Zprávy dočíst, že český dobrovolník, který padl v bojích na východě Ukrajiny proti ruským okupantům, byl posmrtně vyznamenán prezidentem Volodymyrem Zelenským.

Pro jeho rodiče bylo uznání jeho oběti a označení za hrdinu, jak od velvyslance Vasyla Zvaryče, tak od ředitele Post Bellum Mikuláše Kroupy, jistě určitou útěchou. Avšak ani tato pocta nedokáže v žádném případě zaplnit prázdnotu a utišit žal nad ztrátou syna.

Je pochopitelné, že rodiče by okamžitě vyměnili všechna slova o hrdinství, metály a řády za život svého syna. I kdyby svým obětováním zachránil stovky či tisíce lidí, každý rodič by si přál, aby tuto oběť nemuselo přinášet právě jeho dítě.

Článek je smutným obrazem dnešní doby, kdy jen kvůli imperiálním ambicím Ruska umírají dennodenně desítky či stovky mužů a žen. Mezi nimi i ti, kterým jejich čest velela přidat se k boji za obranu svobody cizí země. Je sympatické, že ukrajinská strana si je vědoma jejich obětí a váží si jí o to více, protože nikdo z dobrovolníků neměl povinnost jít do války. Nicméně, žal pozůstalých to nedokáže utišit.

Stejně smutným obrazem dnešní doby je i samotná diskuze pod článkem. Jak už bývá zvykem, jakýkoliv článek o ruské agresi proti Ukrajině přitahuje určitou sortu lidí stejně neodbytně jako pouliční lampa láká můry. Zmínka o ocenění českého dobrovolníka ukrajinským prezidentem a jeho označení za hrdinu měla parametry na to, aby tuto situaci ještě umocnila. S nepříjemným pocitem jsem klikl na tlačítko Diskuze a po přečtení prvních několika komentářů se má obava naplnila beze zbytku.

Z mladíka, o kterém jeho vlastní otec prohlásil, že „přemýšlel tak, jako každý slušný na tomto světě. Že se mají chránit slabší před silnějšími, napadení před útočníky,“ udělala během několika okamžiků část diskutujících vraha, nešťastného či duševně nemocného jedince. Jeho motivaci vysvětlovali oblibou počítačových stříleček, válečných filmů či vymytí mozku liberální a mediální propagandou. Komentáře o odporných žoldácích vraždících pro peníze, hanění rodičů za špatnou výchovu nebo škodolibé úšklebky hraničící s potěšením z jeho smrti.

Myslíte si, že si vybírám jen ty nejhorší komentáře? Opak je pravdou. Přes sedmnáct set příspěvků a drtivá většina opakujících to samé – nebyl to hrdina, byl to žoldák.

I když dle definice je hrdina jedinec, který vykonal významné odvážné činy, většinou s nasazením vlastního života nebo člověk vynikající statečností, odvahou uplatněnou pro vyšší cíl, je jasné, že je tento pojem subjektivní.

Pro někoho bude hrdina ten, který položí život pro ideály svobody a morálky, pro dalšího ten, kdo vás vběhne zachránit do hořícího domu. Někdo vidí zase hrdinu v pseudovědci, který tvrdí, že země je placatá a ve vakcínách jsou nanočipy k ovládání lidí, další oslavuje toho, který adoruje Rusko a vyhrožuje ukrajinským uprchlíkům.

Každý má právo na svůj subjektivní výklad slova hrdina. Ale to, co se předvádělo v diskuzi, má k subjektivními názoru hodně daleko.

Zapadá to do dehonestujících výroků, které se šíří na kohokoliv, kdo nějakým způsobem stojí za obětí ruské válečné agrese. Když pominu neustálé útoky na politiky, terčem podobné dehonestující kampaně byl i herec Ondřej Vetchý, který v prosinci loňského roku podpořil kampaň českého projektu Drony Nemesis, čímž se okamžitě zařadil na přední místo v seznamu nepřátel. Dezinformátoři šířili jeho upravené fotky, titulovali ho komediantským zaprodancem, lůzou, podporovatelem nacismu a neštítili se ani vyhrožování jemu i jeho rodině. Jeho motivaci také ihned přisoudili k lásce k penězům – dostal za to zaplaceno.

Tento modus operandi zapadá do dlouhodobého trendu, který můžeme pozorovat jak na internetu, tak v reálném světě. Určité skupiny či jednotlivci, často ovlivnění různými druhy propagandy, napadají ty, kteří se rozhodli pomoci Ukrajině v jejím boji. Je to strategie, která se snaží zpochybnit morální správnost činů těchto lidí a jejich motivaci.

Snaží se vytvořit nový obraz toho, co je morálně správné. V jejich alternativní realitě, kterou se snaží vytvořit šířením alternativní pravdy (běžně nazývané lež), chce agresor (moskevský režim) mír a napadená země, která brání svou suverenitu (Ukrajina) chce válku. Ruský útok na civilní objekty je ospravedlnitelný, protože to jsou legitimní cíle. Ukrajinský útok proti ruským vojenským objektům je ale nebezpečná eskalace. Ostřelování obytných částí ukrajinských měst kazetovou municí je běžná vojenská strategie, ale ukrajinský útok kazetovou municí proti ruským zákopům je barbarský válečný zločin. Dodávky íránských a severokorejských balistických raket, dronů a dělostřelecké munice jsou v pořádku, ale dodávky západních zbraní vyvolají třetí světovou válku.

V této alternativní realitě s alternativní morálkou pak není místo pro to, aby někdo říkal, že je správné podporovat napadenou zemi a už vůbec ne, aby se tito lidé nazývali hrdiny. Nikdo rozumný a čestný přeci Ukrajinu nepodporuje. Proto ti, kteří by se chtěli stavět proti Rusku, musí být psychicky nemocní nebo musí být morálně zkažení (vrazi, nacisti, zločinci), případně zkorumpovaní (zaprodanci, žoldáci, vazalové cizích mocností).

Že dezinformátoři i běžní lidé často naskakují na ruskou propagandistickou notu není tak překvapivé. Moskevský režim má mnohaletou zkušenost s alternativním výkladem reality i historie, o čemž se přesvědčila i naše země po komunistickém převratu v roce 1948, kdy došlo k výrazným změnám ve způsobu, jakým byla interpretována historie, a to včetně role hrdinů z období první a druhé světové války.

Komunistický režim měl zájem na vytvoření nových historických výkladů, které by podporovaly ideologii a legitimitu jejich vlády. To často znamenalo vymazání či upravení historických postav a události, které nebyly režimu vhodné.

Na jedné straně to byli husité, které komunistický režim v učebnicích dějepisu vyobrazil pomalu jako zakladatele socialismu a husitské hnutí jako první komunistickou revoluci, kdy se chudina postavila proti vykořisťovatelům.

Na straně druhé docházelo k zahlazování stop o činnosti československých legionářů v učebnicích, odstraňování legionářského odkazu z veřejného života, jejich perzekuce či zatýkání. Podobný osud čekal i naše letce, kteří za druhé světové války sloužili v britské RAF.

Dobře to popsal vojenský historik Eduard Stehlík v rozhovoru pro ČT24: „První, co udělá jakýkoliv režim, když chce ovládnout národ, je, že musí zlikvidovat jeho hrdiny. Živé zavře do kriminálu nebo je popraví, mrtvým musí zbourat pomníky. Musí přesvědčit národ, že žádné hrdiny neměl, že byl vždycky zbabělý, že byl vždycky Švejk a od toho je jen krůček k tomu, že nemá smysl se ničemu vzpouzet, protože my jsme přeci nikdy nic nedokázali.“

Obdobně i nyní se potýkáme s obdobnou hrou na morálku a hrdiny. Některé skupiny se nás snaží přesvědčit, že hrdinové nejsou hrdinové. Že to, co jsme považovali za morálně správné, je špatné a zkažené. Že alternativní pravda (lež) je důležitější než skutečnost, agresor je obětí a podpora (či legitimizování) jeho dobyvačné války je mír.

A podobně jako kdysi komunisté v Československu i oni si k podpoře a legitimitě své ideologie vybírají podobné zbraně – dehonestace, vyhrožování, alternativní výklad morálky, pravdy a skutečnosti. Buďme jen rádi, že se sympatizanti tohoto zločinného režimu z naší historie nedostali na místa, kde by mohli naplno rozbalit nejsilnější arzenál k podpoře své „pravdy“ – perzekuce či vyfabulované trestní stíhání.