Váleční hrdinové očima Rusů - Američané, Ukrajinci i Wehrmacht

Odnepaměti lidstvo fascinuje postava vojáka – ztělesnění odvahy, cti a oddanosti vyšším ideálům. Vidíme v nich osvoboditele utlačovaných, chrabré bojovníky za svobodu a nezávislost a ochránce slabých a bezbranných.

Přestože je jejich obraz popkulturou i vládnoucími strukturami často romantizován a idealizován, nelze popřít skutečnost, že jsou to právě oni, kdo v době ohrožení jako první vystoupí na obranu našeho státu i nás samotných s vědomím, že mohou přijít o to nejcennější – vlastní život.

Právě tato neochvějná oddanost a nevyšší forma sebeobětování vedla národy napříč historií ke stavbě důstojných pomníků a památníků. Tito strážci paměti národa nejenže připomínají slavná národní vítězství a bolestné oběti, ale především utváří a posilují národní identitu, probouzejí hrdost a prohlubují lásku k vlasti.

Zatímco většina zemí staví pomníky a oslavuje zejména své vlastní válečné hrdiny, na světě se přesto dá najít stát, který není svázán tímto tradičním přístupem a je v oslavách válečných hrdinů mnohem liberálnější – Rusko.

Rusko zas a znova dokazuje, že ani rozpad Sovětského svazu v něm nedokázal potlačit hluboko zakořeněnou sovětskou mentalitu – pošlapávání svobod a represe vlastního obyvatelstva, vyhrožování a snaha řídit státy, které mylně považuje za svou sféru vlivu či vojenské akce proti svým sousedům… Ale také ani internacionalismus. Proč se omezovat pouze oslavou svých vlastních hrdinů, když můžeme solidárně podporovat i hrdiny napříč zeměmi?

Názorný příklad jsme mohli vidět při nedávném odhalení památníku v Silikatném v Uljanovské oblasti. Monument věnovaný válečným veteránům, účastníkům válek a ozbrojených konfliktů se totiž pyšnil obrazem vojáka v americké uniformě a výzbroji.

Tento dojemný moment však překazil jak Z-aktivista Danil Ibetov, který tvrdil, že se jedná o trofejní pušku, kterou získal při dobytí Bachmutu a která pouze posloužila jako předloha pro umělce, tak místní úřady, které okamžitě část s americkým vojákem demontovali.

Rusové se svým obdivem k americkým vojákům nijak netajili ani v minulosti. Tento zvláštní, ale přesto krásný vztah se projevoval i ve vojenských oslavách Dne vítězství.

Billboardy s fotkami amerických vojáků se tak objevily při příležitosti oslav poražení nacismu například v městě Barnaul v Altajském kraji, kde se na kolemjdoucí zubil americký voják z palmami posetého ostrova Guam nebo v Zlatouste, kde se mohli občané čeljabinského kraje pokochat ikonickou fotku, na které američtí vojáci vztyčují vlajku na ostrově Iwo Jima a nápisem „Toto je naše vítězství.“

Tato dojemná ukázka úcty k americké straně není nijak překvapivá. Vždyť jedni bez druhých by válku proti nacistickému Německu zvládali velmi obtížně a bez masivní humanitární a vojenské pomoci Spojených států by se nyní v Rusku nepsalo azbukou, ale švabachem.

Rusové nezapomínají ani na své spojence z opačné strany barikády (o kterých ale moc nemluví, pochopitelně). Inu jak se říká: „Nikdy se neptej ženy na věk, muže na mzdu a Ruska, co dělalo před 22. červnem 1941.“

I přes snahu umlčet své spojenectví s nacistickým Německem se však najdou odvážní ruští výtvarníci, kteří oslaví u tuto kapitolu své historie.

V roce 2015 se v Alapajevsku objevil billboard zobrazující pochodující vojáky Wehrmachtu (jestli pochodovali na Polsko nebo na Stalingrad není známo) orámované svatojiřskou stuhou.

Město Čeboksary ležící na břehu Volhy se pak stalo svědkem vskutku impozantního projevu internacionalismu, kdy byl na billboardu zobrazen jak vyznamenaný ruský veterán, tak voják nacistického Německa házející pověstný Stielhandgranate. Vše navíc esteticky doplňovala vlajka, která ze všeho nejvíc připomínala vlajku Srbska. Tři v jednom!

Rusové však neoslavují jen své spojence, ale dokonce vzhlíží i k vojákům země, na kterou podniklo v roce 2022 invazi. V září v Kursku zveřejnili inzerát vybízející ke službě v armádě, na kterém byl snímek ukrajinského vojáka nesoucího dítě přes řeku Irpiň.

Což o to, snímek z března 2022, na kterém ukrajinský voják evakuuje bezbranné dítě za ruského ostřelování vyvolává dozajisté více hrdosti než třeba ruský voják nesoucí si v náručí ukradenou pračku či toaletu…

Lidé chtějí zkrátka vidět hrdiny, nikoliv okupanty. A najít takového vojáka na ruské straně v postsovětské době je pro výtvarníky dozajista velký oříšek. Ti navíc musí soupeřit s nemilosrdnými úředníky, kteří jejich kreativitu ani snahu o vyobrazení historie neocení. Často tak končí s důtkami či vyhazovem (snad ne z okna).

Upřímně doufám, že nikdo z nich si nevyslouží nějaké školení v digitální produkci na specializovaném útvaru na Sibiři. Byla by škoda být ochuzen o další zajímavé plakáty a bannery. A kdo ví? Možná se jednoho dne budou v ruských městech oslavovat i zubícího se vojáka v české výstroji.