Západ si uvědomil, že nestojí proti Sovětskému svazu, ale jen proti Rusku

Éra geopolitického, ekonomického a vojenského giganta poválečného světa nenávratně skončila před více než třiceti lety. Pryč je bipolární svět, kde Východní blok se svou 400 milionovou populací a druhou nejsilnější ekonomikou na světě soupeřil se Spojenými státy a Velkou Británií (či s Anglo-Američany jak je nazýval Stalin).

Země, které Sovětský svaz anektoval či okupoval, získaly svou nezávislost a suverenitu a vydaly se vlastním směrem. Směrem, který díky zkušenosti se sovětským režimem, často směřoval na západ. Zůstalo „jen“ Rusko – země, která populačně, vojensky ani ekonomicky nepatří k žádným světovým gigantům.

Přesto tato skutečnost nezabránila vládcům Ruska žít v přesvědčení, že Rusko, jako nástupnický stát velkého Sovětského svazu, zdědilo automaticky i titul světové velmoci. V Kremlu přetrvaly i imperiální ambice Sovětského svazu – ať už se jednalo o přímou kontrolu jiných států anexí a okupací či tlak na znovuobnovení ztracených sovětských sfér vlivu.

A západní státy na tuto hru na velmoc přistoupily. Když proto Rusko v roce 2008 podniklo imperiální výpad proti Gruzii a následně v letech 2014 a 2022 proti Ukrajině, Západ se zdráhal razantněji zasáhnout. Bál se totiž případné eskalace konfliktu, vidiny třetí světové války a hrozby ruského nasazení jaderných zbraní, které Rusko zdatně používalo jako štít před legitimní odpovědí na svou agresi.

Místo toho Západ zvolil spíše opatrná diplomatická vyjádření a zavedl sankce, které Rusko příliš nezasáhly či se daly snadno obejít. Když už se Západ rozhodl v roce 2022 poslat vojenskou pomoc bránící se Ukrajině, stále často narážela na červené linie, které si sám Západ vytvořil – neměla být poslána žádná moderní technika, rakety dlouhého doletu ani letadla. Vše z obav, jak by na to údajný světový gigant Rusko zareagoval.

Na začátku ruské invaze se vše vyvíjelo podle hry na velmoc. Ruské jednotky se bez větších obtíží zmocnily nechráněných území na východě a jihu Ukrajiny, ke Kyjevu se hrozivě přibližoval desítky kilometrů dlouhý konvoj těžké techniky. Odborníci předpovídali, že Kyjev padne do jednoho či dvou týdnů.

Pohádka o neporazitelnosti ruské armády však začala záhy dostávat řádně na frak. Ukrajina se ubránila a začala vytlačovat okupanty. Na podzim roku 2022 dokázala prolomit ruské obranné linie u Charkova a osvobodila 500 osad a vesnic. Několik týdnů poté osvobodila i Cherson, poté co donutila Rusy stáhnout se na druhý břeh Dněpru.

Následující rok se pak nesl ve znamení očekávané ukrajinské protiofenzivy, která sice nepřinesla úspěchy v podobě významných územních zisků, ale zasadila další ránu mýtu o síle ruské armády. Mocná ruská armáda, která měla do tří dnů dobýt Kyjev, totiž byla donucena k budování masivní obrany k zastavení blížící se ukrajinské protiofenzivy.

Dokonce i místopředseda Bezpečnostní rady Ruské federace Dmitrij Medveděv uznal nebezpečí, které hrozilo okupantům, a varoval, že pokud bude ukrajinská ofenziva úspěšná a osvobodí ukrajinské území, které Rusko okupuje, použije Kreml nukleární zbraně.

Rusko si tedy bylo donuceno přestat nalhávat o zdánlivé neporazitelnosti vlastní armády.

Každý ukrajinský úspěch vrhal světlo na zdánlivou sílu Ruska a odhalil, že za nezdolnou maskou Sovětského svazu se ukrývá jen stát, jehož ekonomická a vojenská síla je jen stínem toho, čím jeho imperiální předchůdce oplýval.

Jak se postupně rozplývala maska Ruska jako nástupce Sovětského svazu, tak se i pomalu bortily červené linie, které si Západ postavil v otázce Ukrajiny.

Postupně mizela omezení v oblasti dodávek západní těžké techniky, protileteckých systémů či raket dlouhého doletu. Odsouhlasilo se dodání stíhacích letounů západní výroby. Měnila se i diplomatická vyjádření směřující k Rusku.

V průběhu roku 2024 se pak přístup Západu k Rusku začal drasticky měnit. Výrazným mezníkem byl například únorový projev francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který rozvířil vody mezinárodní politiky. Macron v něm připustil, že je na stole i možnost vyslání francouzských vojáků na Ukrajinu.

„V této chvíli tu není shoda, abychom vyslali vojáky na území Ukrajiny. To ale neznamená, že by k tomu nemohlo dojít. Uděláme všechno, aby Rusko nezvítězilo,“ prohlásil prezident Macron.

Sice zástupci západních zemí veřejně ubezpečovali, že o žádném vyslání vojenských jednotek momentálně nejednají, ale někteří lídři současně zdůrazňovali, že je důležité, abychom se v pomoci Ukrajině neomezovali tam, kde to není nezbytně nutné.

Šlo tak o první jasný signál Kremlu, že Západ je rozhodnut projednat veškeré možnosti, jak zajistit, že Rusko na Ukrajině v konečném důsledku nezvítězí.

Další významný zvrat přišel začátkem května 2024, kdy NATO vydalo důrazné prohlášení. Severoatlantická aliance otevřeně označila Rusko za aktéra hybridních operací v euroatlantickém prostoru, včetně území samotných členů NATO. Mezi tyto ruské aktivity zařadila sabotáže, násilné činy, kybernetické a elektronické rušení a také dezinformační kampaně. NATO tyto kroky odsoudilo a vyzvalo Moskvu k dodržování mezinárodních závazků.

Šlo o historický okamžik, kdy NATO oficiálně poukázalo na to, že Rusko svými hybridními akcemi útočí přímo na členy Aliance.

Zásadní změna se začala odehrávat i v otázce používání západních zbraní. Poté, co se Rusko pokusilo o novou ofenzivu směrem na Charkov a začalo útočit na tuto část i ze svého území, žádal Kyjev o možnost použití západních zbraňových systému k útokům proti vojenským cílům přímo na ruském území.

Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg vyzval k přehodnocení dosavadních omezení pro Ukrajinu v užívání těchto zbraní. Podle něj by ukrajinské síly měly mít možnost je použít i pro údery na cíle, které se nacházejí na území Ruské federace. Jednotlivé státy pak postupně oznamovaly, že tato svá omezení ruší. Koncem května se k těmto státům přidalo i Německo a USA (výjimka se nevztahuje na rakety ATACMS).

Stalo se tak navzdory hrozbám Moskvy, která vyhrožovala eskalací, globálním konfliktem či tajemné výhružce Putina, který varoval malé evropské země, že mají malé území s velmi hustou populací.

Rusko od začátku své agrese spoléhalo na strategii jaderného odstrašování, aby se vyhnulo následkům svých činů. Téměř každý týden se z úst ruských politiků nebo televizních komentátorů ozývaly hrozby jaderné války či preventivního úderu na některé evropské město.

Zpočátku tato taktika slavila úspěch – Západ byl vůči Rusku opatrný jak v rétorice, tak ve vojenské pomoci Ukrajině.

Postupem času však tyto ruské výhrůžky ztratily svou váhu a přiměly NATO k dosud nevídanému kroku. Aliance se rozhodla reagovat na jaderné odstrašování stejnou mincí. V pondělí 17. června generální tajemník NATO Jens Stoltenberg oznámil, že Aliance jedná o rozmístění dalších jaderných hlavic v reakci na zhoršující se bezpečnostní situaci ve světě.

Tento krok znamenal zásadní změnu v přístupu Západu k ruským hrozbám a ukázal, že NATO nebude nadále pouze poslouchat řinčení jadernými zbraněmi ze strany Ruska, ale že je také připraveno bránit své členy jaderným odstrašováním.

Západ si postupně uvědomil, že řeči o neporazitelné světové velmoci, za kterou se Rusko snažilo vydávat, nejsou tak jednoznačné, jak se zpočátku zdály. Iluze o ruské vojenské a ekonomické síle se ukázaly být nafouknutou bublinou stejně jako ruské řeči o moderních tancích Armata, stealth letounech Su-57 (které Rusko raději na Ukrajině ani nenasazuje), nesestřelitelných hypersonických střelách Kinžal či tlachání o tom, jak sankce Rusko posilují.

Rusko se spoléhalo na tuto iluzi neporazitelnosti a na vyhrožování jadernou válkou. Věřilo, že stačí vydržet, dokud Západ ve své podpoře Ukrajiny nepoleví. Avšak letošní změna v rétorice směrem k Rusku, zejména ze strany evropských zemí, dává naději, že čas začíná běžet spíše proti Rusku.

Rusko totiž není Sovětský svaz – nemá armádu ani ekonomiku na to, aby dokázalo uzbrojit a ustát tlak Západu.