Článek
Evropa se ocitá na prahu nové éry. Éry, kdy se místo debat o tom, jak investovat do klimatické neutrality nebo sociálního státu, začínáme bavit o tom, kolik miliard eur budeme muset přesunout na tanky, stíhačky a rakety. Mnichovská bezpečnostní konference, která proběhla tento víkend, přinesla jasné poselství: Evropa musí začít zbrojit, a to zatraceně rychle.
Evropa zbrojí: Proč právě teď?
Ještě před pár lety by se myšlenka masivního zbrojení zdála jako přežitek Studené války. Kdo potřebuje v dnešní době ještě armádu, že? Jenže pak přišel rok 2022 a s ním ruská invaze na Ukrajinu. Najednou jsme si uvědomili, že válka není jen něco, co sledujeme v historických dokumentech nebo videohrách. Je to realita. A není ani tak vzdálená, jak bychom si rádi mysleli.
Když slyším řeči o tom, jak je válka daleko a že se nás vlastně nijak netýká, nestačím kroutit hlavou. Vždyť například Lvov, město, na jehož civilní infrastrukturu Rusko útočí drony a raketami, je od mého domu vzdálené zhruba stejně daleko jako Mnichov nebo Varšava. A o 200 km blíž než třeba oblíbená Makarská riviéra.
Chce snad někdo tvrdit, že by Berlíňané byli v naprostém klidu, kdyby rakety dopadaly na Brno? Že by Pařížané jenom s nezájmem mávli rukou, kdyby se dozvěděli o ostřelování Dortmundu? Nebo že by Pražany nijak nerozhodilo, kdyby se dozvěděli o raketovém útoku na centrum Košic?
Zvyšte výdaje!
Válka na Ukrajině zkrátka změnila vše. Evropské státy, které roky ignorovaly své závazky vůči NATO, se teď snaží dohnat, co zameškaly. A tlak na zvýšení výdajů na obranu přichází ze všech stran. Americký prezident Donald Trump, který se vrátil na světovou scénu ve velkém stylu, možná dokázal probrat i evropské politiky z letargie, když promluvil o nutnosti zvýšení výdajů na obranu ve výši 5 % HDP.
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Zatímco Polsko a pobaltské státy toto rozhodnutí kvitovaly (vzhledem k tomu, že se této metě už stejně blížily), další státy byly poněkud zdrženlivější. Například český premiér Petr Fiala připustil, že bychom se mohli za pár let postupně dostat na 3 % HDP. No a Německo? To bylo kategoricky proti a obhajovalo současná pravidla ve výši 2 % (na která se mimochodem Německo dostalo poprvé od konce Studené války).
Kdo (ne)platí za obranu?
Požadavek, aby členské státy NATO vydávaly na obranu alespoň 2 % HDP je přitom už celkem letitý. Dohodli jsme se na něm už v roce 2006. Jenže realita je taková, že v roce 2022 tento závazek splnilo pouze sedm z třiceti členských států (USA, Velká Británie, Polsko, Lotyšsko, Estonsko, Litva a Řecko).
Teď, po třech letech války na evropském kontinentu, se možná dostaneme až na číslo 23 z 32 členů NATO, kteří budou tento závazek plnit. A to mluvíme o závazku, který byl sjednán v době relativně klidné a stabilní bezpečnostní situace.
V době, kdy se Ukrajina už třetím rokem brání ruské vojenské agresi a kdy kousek za humny proti sobě bojují statisícové armády, se tento „úspěch“ zdá být spíš k pláči než k radosti.
Dvě procenta zdaleka stačit nebudou
Domněnku některých evropských lídrů, že výdaje ve výši dosavadních 2 % HDP budou stačit i při současné bezpečnostní situaci, rozcupoval nejen Donald Trump, ale také generální tajemník NATO Mark Rutte.
Ten v rozhovoru při Mnichovské bezpečnostní konferenci zopakoval body svého projevu z prosince loňského roku. Nejen že nebudou stačit ona dosavadní 2 %, ale že členové NATO budou muset zvýšit výdaje na obranu na podstatně více než 3 % HDP.
Kde na to ale máme vzít?
Tady se dostáváme k jádru problému. Zbrojení není levná záležitost. Ursula von der Leyenová naznačila, že bychom mohli výdaje na obranu vyjmout z fiskálních pravidel EU, která omezují zadlužování členských států.
To by sice umožnilo vládám utrácet více, ale zároveň by to mohlo vést k prudkému zhoršení úvěrového hodnocení některých zemí. Ratingová agentura S&P Global už varovala, že takové výdaje „daleko přesahují to, co mohou jednotlivé státy financovat, aniž by takové výdaje kompenzovaly jinými sníženími výdajů.“
A kde by se mělo šetřit? Samozřejmě se naskýtá jednoduchá odpověď – na tom „rozežraném molochu“ jménem sociální welfare stát. To zmínil nejen Mark Rutte, ale i ratingová agentura S&P Global. Podobnou obavu vyjádřil i německý kancléř Olaf Scholz: „To by pak šlo jen s masivním zvyšováním daní nebo s masivními úsporami u mnoha věcí, které jsou pro nás důležité.“
Jinými slovy: připravte se na vyšší daně a menší sociální pomoc.
Green Deal vs. zbrojení
Dalším otazníkem je, jak se zbrojení srovná s ambiciózními cíli Green Dealu. Kromě toho, zda je vůbec možné technologicky dosáhnout stanovených cílů, by měly zaznít i další otázky.
Jsme schopni splnit vytyčené cíle v době, kdy je bezpečnostní situace v Evropě nejhorší od Studené války? Zbrojní průmysl je totiž úzce propojen s energeticky náročnými sektory, jako je hutnictví, chemie a strojírenství. Jak chceme „rozjet“ zbrojní výrobu, když zároveň tlačíme na dekarbonizaci a omezování emisí?
Jsme schopni dosáhnout těchto cílů i v době, kdy se uvažuje o snížení výdajů na sociální stát a zvýšení příjmů (daní) kvůli potřebě vyšších investic do obrany? Dokáží občané unést vyšší daně, menší sociální pomoc a zároveň vyšší náklady spojené s klimatickými cíli EU?
Pokud odpověď na tyto otázky není jednoznačné „ANO“, možná bychom se měli zamyslet nad tím, zda Green Deal v současné podobě není luxus, který si jednoduše nemůžeme dovolit.
Stojí nám to vůbec za to?
Na první pohled se může zdát, že investice do obrany jsou tím nejhorším, co nás mohlo potkat. Potenciální snížení životní úrovně, rostoucí nespokojenost obyvatel, tlak na přehodnocení klimatických cílů a hrozba zadlužení států – to vše jsou problémy, které nelze ignorovat.
Přesto bychom si měli uvědomit, že žijeme v době, kdy se bezpečnostní hrozba Ruska ukázala v plné síle. Rusko masivně zbrojí, napadá své sousedy, vyhrožuje jadernou apokalypsou, a dokonce otevřeně mluví o znovuzavedení sfér vlivu Sovětského svazu v Evropě. V tomto kontextu zvýšení výdajů na obranu o několik procent HDP nezní jako přehnaná nebo špatná investice – naopak, může být klíčem k naší bezpečnosti.
Podívejme se na příklad Ukrajiny. V roce 2021 tato země dávala na obranu 3,4 % svého HDP. O dva roky později, v roce 2023, už její obranné výdaje přesahovaly třetinu HDP. Tolik stojí obrana suverenity země během plnohodnotné invaze. Najednou ani (možná) přemrštěný požadavek amerického prezidenta na zvýšení výdajů na obranu nevypadá tak hrozivě.
Nejdůležitější role státu je obrana
Je nevyhnutelné, že část společnosti v evropských státech nebude se zvyšováním výdajů na obranu a s jeho dopady spokojená. Přesto zůstává nepopiratelnou skutečností, že nejzákladnější a nejdůležitější funkcí státu je ochrana vlastního území, suverenity a životů svých občanů před vnějšími hrozbami.
Někteří možná považují důraz na obranu suverenity za méně důležitý než vlastní životní úroveň nebo prosazování klimatických cílů. „Vždyť nějak bylo, nějak bude,“ říkají. „A je jedno, kdo nám vládne.“
Můžeme jen doufat, že lidé s tímto přístupem představují pouze zanedbatelnou část naší společnosti.
Sociální stát a kroky k záchraně planety před globálním oteplováním si můžeme dovolit pouze v době bezpečné a stabilní geopolitické situace. Ne v době, kdy nám za humny zuří válka, a člen Rady bezpečnosti OSN otevřeně vyhrožuje přepisováním hranic evropských států a rozpoutáním další světové války.
Inu, dobře už bylo, nyní je čas zatnout zuby a zbrojit.
