Článek
Zopakuji úvodní větu – máme se dobře. A to dlouhodobě. Česko nikdy neprošlo tak těžkou ekonomickou krizí jako třeba Irsko nebo Portugalsko. Nikdy jsme neprošli tak těžkou politickou krizí jako třeba Slovensko, kdy kvůli nedůvěře partnerů muselo na vstup do NATO čekat o pět let déle než my a málem se nedostalo ani do velké vlny rozšíření EU před 20 lety.
Tím, že jsme jako země nikdy nekrachovali, jsme také nemuseli už hodně dlouho dělat žádné zásadní reformy. Vždycky jsme si vystačili s drobnými změnami, vždycky byl prostor velké změny o rok až dva odložit. Jen si třeba vzpomeňte, jak před každými volbami všechny strany slibují důchodovou reformu. Jak dlouho se mluví o modernizaci zdravotnického systému. Jak se každých pár let rozčilujeme nad stavem školství a jeho nepřipraveností na demografický vývoj, který je přitom jasný dlouhá léta dopředu.
Ano, všichni víme, že tato země potřebuje zásadní reformy. Ale to vědomí se nepřeklápí do volebního chování ani do odvahy politiků. Protože ono to ještě chvíli vydrží. Ještě pořád nám půjčují. Lidé skousnou ponižující doprošování o místa ve školách pro své děti. Skousnou i to, že prostě pár měsíců nebudou stavět, protože je důležitější chodit do médií vyprávět o digitalizaci stavebního řízení než ho pořádně připravit a otestovat.
A to samé bohužel platí i pro podnikatele. Stát sice masivně navyšuje byrokracii a náklady na podnikání, ale my si s tím prostě nějak poradíme. Nic jiného nám ani nezbývá, protože stát sice rád mluví o snížení byrokracie, ale když přineseme čtyři stovky konkrétních návrhů, kde škrtnout jaký paragraf nebo papír, tak poděkují a strčí to do šuplíku, protože nechtějí bojovat se svými úředníky.
Dobré příklady máme…
Ale konec pláče. Je totiž pár příkladů, že se věci dají měnit k lepšímu. Digitalizace pracovně-právní a sociální agendy Marianem Jurečkou. Zrušení byrokracie okolo pracovně-lékařských služeb Vlastimilem Válkem. Přilákání velké investice do strategické výroby čipů Jozefem Síkelou. Nejen dokončování rozestavěných, ale i příprava nových dopravních staveb Martinem Kupkou.
Tohle jsou věci, které jsou důležité a mají velký smysl. Klíčové ale je, aby to vše bylo zarámováno nějakou dlouhodobou strategií, která přežije jedno volební období. A ta strategie je vlastně úplně jednoduchá – buďme křižovatkou. Stavějme vysokorychlostní železniční tratě nejen tak, aby se zkrátila doba cestování po Česku, ale i tak, abychom byli logickou dopravní křižovatkou ze severu na jih i ze západu na východ.
Česko jako křižovatka
A udělejme to chytře – když už budeme tvořit koridory pro vysokorychlostní tratě, nechme vedle nich dost místa pro tlusté kabely na elektřinu i na data. Na severu Německa i Polska hodně fouká a elektřina z větru je hodně levná. A když propojíme nejen železnice, ale i elektrické soustavy, nejenže vyděláme na přepravě levné elektřiny z Baltu do průmyslového Bavorska, ale budeme mít levnou elektřinu i pro nás. Když na severu Německa nefouká, jsou ceny elektřiny u nás i u nich skoro stejné. Ale když foukat začne, ceny v Německu spadnou na desetinu – zatímco v Česku zůstávají beze změny, protože sem neumíme tu levnou elektřinu ze severu dostat.
Podobně je to i s daty. Každý si asi umí představit to obrovské množství dat, která neustále putují z jednoho konce Evropy na druhý. A bude jen na nás, jestli z toho jako země uprostřed Evropy dokážeme něco mít – nebo dopadneme podobně, jako když Německo plánuje své vysokorychlostní tratě a vede je oklikou okolo Česka. Po zkušenostech okolních zemí, které dotáhly své dálnice až na hranice Česka, a tam pořád čekají na ty naše, se jim nedá divit.
Plány bez odvahy nejsou k ničemu
Pojďme si to proto říci jasně – pokud se chceme mít stejně dobře jako doposud, pokud dál chceme žít ten poklidný a pohodový život v bezpečné kotlině uprostřed Evropy, musíme umět dlouhodobě plánovat a mít odvahu ty plány prosazovat. Nemůže se znovu a znovu stávat, že se neustále čeká na nějaký papír, že se léta čeká, až se soud uráčí rozhodnout, jestli dálnice povede zleva, nebo zprava. Že z Česka vyháníme šikovné a pracovité lidi, takže i kdybychom se jednou rozhodli něco vybudovat, nebudeme na to mít ani ruce, ani mozky. Že odmítáme přijmout euro, protože se nám nechce do těch reforem veřejných financí, které jsou pro ekonomickou stabilitu klíčové.
Ty recepty nejsou nijak složité, jsou stokrát vyzkoušené, dají se aplikovat lépe nebo hůře. Ale musíme najít odvahu říci našim politikům, že je konečně čas na změnu. Na skutečnou změnu, která bude bolet, která změní řadu věcí, na které jsme léta zvyklí – ale jen díky ní se budou mít dobře i generace po nás. Anebo můžeme dál přešlapovat na místě jako doposud. Pak ale počítejme s tím, že dobře už bylo.
Komentář byl původně psán pro Deník.
