Článek
Jak jsem se do toho dostala
Začalo to nenápadně. Dcera měla malé děti, nestíhala a já chtěla pomoct. Jednou jsem uvařila, podruhé také a než jsem se nadála, stal se z toho každodenní úkol. Ačkoliv u mě nebydleli, trávila jsem dopoledne u plotny, abych jim přivezla čerstvé jídlo. Brala jsem to jako něco samozřejmého. Jenže postupně jsem si všímala, že mě to stojí víc sil, než jsem ochotná přiznat.
První varování
Jedno odpoledne jsem si sedla s účtenkami. Zajímalo mě, proč mi každý měsíc na účtu zůstává čím dál méně. Maso, zelenina, pečivo, oleje, mléko. Do toho se neustále zdražují energie a vařit denně znamená mít trouby a plotny v provozu skoro pořád. Když jsem spočítala celkovou částku, otočil se mi žaludek. Do vaření pro cizí domácnost jsem dávala tolik peněz, že jsem se sama musela omezovat.
Tvrdé zjištění
Znovu jsem prošla jednotlivé položky a bylo mi trapně, že mi to nedošlo dřív. Půl dne jsem trávila u prkýnek, hrnců a troub, zaplatila jsem za to jak časem, tak účty. A přitom jsem slyšela jen to, co komu chutnalo a co už zase ne. Žádné nabídnutí, že by mi někdo přispěl. Žádné uvědomění, že to není moje povinnost. Jen očekávání, že oběd bude.
Den, kdy jsem skončila
Večer jsem zavřela zásuvku s účtenkami a věděla jsem, že pokud to neudělám teď, už nikdy ne. Druhý den jsem prostě nevařila. Nepsala jsem dlouhé vysvětlení. Jen jsem řekla, že už to dál finančně a fyzicky nezvládám. Reakce byla chladná, jako bych mezi řádky slyšela, že přece přeháním. Jenže já jsem věděla své.
Ticho po rozhodnutí
Od té chvíle žádné hrnce nebublají a nikdo nezvoní u dveří, aby si odnesl oběd. Je zvláštní mít doma víc času a méně zápachu z cibule a masa. Občas mám pocit, že dcera čeká, kdy se ozvu a začnu zase vařit. Ale já nemám důvod. Náklady se mi nesnížily proto, že jsem přestala vařit. Snížil se jen počet lidí, kteří těžili z mé ochoty. A ti si toho, jak vidím, nevšimli.
