Článek
Jak jsem si malovala Vánoce
Když mi syn na začátku prosince vyprávěl o tom, že dostal v práci nečekaný bonus, přikývla jsem, jako by to pro mě nic neznamenalo. Uvnitř se mi ale něco pohnulo. Po letech, kdy jsem žila jen z důchodu a sem tam si přivydělala hlídáním dětí sousedů, jsem si představila, že by mi tentokrát mohl trochu pomoct. Nešlo mi o nic velkého. Stačilo by pár stovek navíc, abych si mohla dopřát lepší potraviny nebo zaplatit léky bez toho, abych počítala drobné v peněžence.
Nechtěla jsem o peníze žádat. Připadala bych si poníženě. Říkala jsem si, že když vidí, jak žiju, napadne ho to samo. Vždyť přece ví, že neplýtvám, že se snažím vyjít s každou částkou, kterou mám. Často jsem se přistihla, že se těším na jeho návštěvu, protože jsem byla zvědavá, jestli se aspoň zmíní, že na mě myslí.
Přípravy, které ve mně budily naději
Celé prosincové dny byly nabité. Pekla jsem cukroví, i když jsem věděla, že ho sníme jen my dva. Ustrojila jsem malý stromek a opatrně jsem pod něj položila dárky, které jsem kupovala s ohledem na každou korunu. Synovi jsem pořídila teplé ponožky a menší kosmetický balíček, o kterém jsem přes rok slyšela, že by se mu hodil. Nebylo to nic velkého, ale dala jsem do toho vše, co jsem mohla.
Čím víc se blížil Štědrý den, tím víc jsem se upínala k představě, že mě letos potěší nejen svou přítomností. Připadala jsem si trochu dětinsky, ale co jiného mi zbývalo. Stáří člověka naučí skromnosti, zároveň však prohloubí touhu po obyčejném lidském gestu.
Štědrovečerní očekávání
Když syn přišel, měl dobrou náladu. Vylíčil mi, jak v práci chválili jeho výsledky a jak si všichni oddechli, že mají konečně pár dnů volna. Usmívala jsem se a přitom mi srdce tlouklo o něco víc než jindy. Říkala jsem si, že ten okamžik přijde během večera. Že mi třeba podá obálku nebo že mezi větvemi najdu krabičku, která nebude obsahovat sladkost.
Při večeři se nic nestalo. Ani po ní. Když konečně přišla chvíle rozdávání dárků, cítila jsem, jak mi v hrudi roste napětí. Podala jsem mu své drobnosti a on je přijal s typickým zdrženlivým úsměvem. Pak mi do ruky podal menší balíček, zabalený pečlivěji, než bývalo zvykem.
Dárek, který jsem nečekala tímto způsobem
Seděla jsem na pohovce, papír jsem rozbalovala pomalu, protože jsem chtěla ten okamžik natáhnout. Uvnitř byla čokoláda. Nic víc. Žádný vzkaz, žádná zmínka o bonusu, žádná obálka. Čokoláda, kterou kupují lidé, když nevědí, co dát. Nebo když si myslí, že jde jen o gesto.
Podívala jsem se na syna a snažila se usmát. Nechtěla jsem, aby viděl, jak mě to zasáhlo. Řekl, že ví, jak mám sladké ráda, a že si vzpomněl na značku, kterou jsem jedla, když byl malý. Působilo to upřímně, přesto jsem cítila, jak mi v žaludku klesá tíha.
