Článek
Cesta, na kterou se mi nechtělo
Když mi partner oznámil, že jeho maminka nás pozvala na víkend, nebyla jsem zrovna nadšená. Už dřív jsem slyšela, že je trochu svérázná, ale říkala jsem si, že to prostě zvládnu. Připravila jsem dort, naložila auto a snažila se být pozitivní. Partner byl nadšený, že se konečně seznámíme víc osobně, a já nechtěla působit nevděčně.
Cesta trvala dvě hodiny a já si v duchu představovala klasický rodinný víkend. Káva na zahradě, klid, pár historek z dětství mého muže. Jenže realita mě srazila hned po otevření dveří.
První šok
Tchyně nás přivítala s úsměvem, ale než jsem stihla cokoli říct, udeřil mě zápach. Nešlo to popsat jinak než směs zatuchliny, cigaret a vařeného zelí. Stěny byly šedé od kouře, koberce špinavé a všude se válely odpadky. V obýváku se hromadilo oblečení, nádobí a na stolku ležely zbytky jídla zřejmě z minulého týdne.
Nechtěla jsem být nezdvořilá, a tak jsem se snažila tvářit normálně. Ale když jsem si všimla, že po kuchyňské lince běhá hmyz, cítila jsem, jak se mi obrací žaludek. Tchyně se přitom chovala, jako by se nic nedělo. Nabídla nám čaj, který vařila v konvici pokryté nánosem něčeho, co připomínalo mastnotu.
Marné pokusy o klid
Partner si sedl a začal si s mámou povídat, jako by to bylo to nejpřirozenější prostředí na světě. Já jen tiše seděla na okraji pohovky, snažila se nedotýkat ničeho a dýchala pusou. Po chvíli mi tchyně s úsměvem oznámila, že pokoj pro nás je připravený.
Otevřela dveře do místnosti, kde byl rozkládací gauč pokrytý dekou, která páchla na dálku. Na zemi se válely drobky a něco, co vypadalo jako chomáče chlupů. V tu chvíli jsem cítila, že to prostě nezvládnu.
Bod zlomu
Řekla jsem, že si potřebuji dojít do auta pro tašku, ale místo toho jsem nastartovala a odjela. Partner volal, nechápal, co se děje. Vysvětlila jsem mu, že tam jednoduše nemůžu zůstat. Nebylo to z rozmaru ani kvůli tchyni samotné, ale kvůli tomu prostředí. Cítila jsem odpor a zároveň smutek. Představila jsem si, že bych tam měla jíst, spát nebo se třeba sprchovat, a věděla jsem, že to nedokážu.
Co zůstalo nevyřčené
Domů jsem dojela se směsí úlevy a viny. Partner zůstal, prý nechtěl mámu zklamat. Chápu ho, ale od té doby mezi námi zůstalo ticho, které nikdo z nás neumí prolomit. Nešlo mi o to, abych ji soudila, jen jsem se v jejím domě cítila jako v cizím, zanedbaném světě, kde by se mi zlomila i duše. A i když bych ráda někdy našla odvahu znovu ji navštívit, vím, že ten obraz se mi z hlavy jen tak nevymaže.
