Článek
Nepříjemný okamžik
Jela jsem z práce domů a tramvaj byla plná lidí. Seděla jsem u okna, v ruce jsem měla nákupní tašku a mezi tím i telefon. Jakmile se tramvaj prudce rozjela, telefon mi vyklouzl z ruky a spadl na zem. Než jsem stihla natáhnout ruku, už ho měl v ruce cizinec, který stál opodál. Podíval se na mě a bez ostychu si ho strčil do kapsy.
Tvrdil, že je jeho
Okamžitě jsem se ozvala, že ten telefon je můj. Jenže muž se začal rozčilovat a tvrdit, že je jeho. Vůbec se nestyděl. Několikrát nahlas opakoval, že si prý jen vyzvedl svůj mobil, který mu údajně spadl na zem. Byla jsem v šoku, protože to celé působilo, jako by byl dokonale přesvědčený o vlastní lži.
Reakce cestujících
Myslela jsem, že lidé kolem se raději otočí a budou dělat, že nic nevidí. Jenže k mému překvapení se několik cestujících okamžitě vložilo do situace. Jedna starší paní řekla, že mě celou dobu sledovala a že telefon byl v mé ruce. Další muž, který stál hned vedle, dodal, že viděl, jak mi mobil vypadl. Oba začali cizince vyzývat, aby mi ho vrátil.
Tlak narůstal
Cizinec se snažil obhájit, ale lidé byli neústupní. Začali na něj mluvit česky i anglicky, aby mu bylo jasné, že jeho výmluvy nemají šanci. Jeden mladík dokonce vytáhl vlastní telefon a začal celou situaci nahrávat. Atmosféra houstla a muž začal být viditelně nervózní. Zkoušel ještě chvíli opakovat, že jde o jeho věc, ale už to nikdo nebral vážně.
Přiznání a odchod
Pod tlakem celé tramvaje nakonec rezignoval. S neochotou vytáhl můj telefon z kapsy a hodil mi ho zpátky do klína. Nikomu se nepodíval do očí, rychle vystoupil na nejbližší zastávce a zmizel. V tramvaji zavládlo ticho, ale jen na krátkou chvíli. Lidé začali se mnou mluvit, ptali se, jestli jsem v pořádku a jestli je telefon nepoškozený.
Pocit podpory
Telefon byl naštěstí v pořádku, ale největší úlevu mi přineslo to, že se mě zastali cizí lidé. Přiznávám, že bych nikdy nečekala tak jednoznačnou podporu. V dnešní době se často mluví o tom, že se lidé nezastanou druhých, ale já jsem zažila pravý opak. Ten pocit, že nejsem sama, byl silnější než strach i rozčarování.
Poslední zastávka
Do cíle jsem dojela s úsměvem, i když mi ještě chvíli bušilo srdce. Když jsem vystoupila, jedna paní mi zamávala a řekla, že si mám na sebe dávat pozor. Ta věta mi zůstala v hlavě ještě dlouho. Možná to byl jen drobný incident v přeplněné tramvaji, ale pro mě se stal připomínkou, že i úplně neznámí lidé dokážou držet při sobě a nedovolit, aby někdo jiný jednal nespravedlivě.
