Článek
Žít na západ od našich hranic a sledovat některé středoevropské politiky je jako koukat na nekonečný seriál, u kterého už dávno víte, kdo je vrah, ale režisér vás neustále přesvědčuje, že oběť vlastně jenom zakopla a ten nůž v zádech je jen netradiční módní doplněk. Lidé v tomto regionu totiž dovedli k dokonalosti disciplínu, kterou by jim mohli závidět i nejedni olympionici: akrobatickou bagatelizaci.
Obzvlášť v našem malém rybníčku totiž platí jeden zvláštní fyzikální zákon. Čím víc špíny se na arogantního politika nalepí, tím pevněji se jeho preference drží. Například zatímco v Německu nebo Rakousku politik odstoupí, i když se jen proslýchá, že kdysi opsal tři stránky ve své diplomce, u nás je trestní stíhání bráno jako takový politický wellness pobyt. „Kampaň! Účelovka!“ zazní z obrazovky a polovina národa uznale pokývá hlavou, protože „on ten kluk ušatá aspoň bojuje za nás“.
„Střední Evropa: Jeden region, čtyři způsoby, jak si vykládat pravidla“
No a když se podíváme k sousedům, vidíme také fascinující panoptikum.
V Maďarsku už se ani neobtěžují s výmluvami. Tam je korupce v podstatě státní náboženství a kdo ji praktikuje, je hrdina. Bagatelizace tam probíhá tak, že se prostě koupí všechna média a lidem se vysvětlí, že ty zámky a jachty jsou ve skutečnosti obranné valy proti Bruselu a Sorosovi. Geniální, prosté, maďarské.
Na Slovensku to zase vzali útokem. Tam se s nějakou etikou nepářou, tam se rovnou zruší speciální prokuratura. Je to takový politický ekvivalent toho, když vás chytí při rychlé jízdě a vy místo placení pokuty prostě zrušíte policii. Slovenský volič má navíc unikátní schopnost odpustit lídrovi i věci, za které se v jiných galaxiích chodí do tepláků. A to pokud dotyčný slíbí dostatečně levné „rožky“ a pořádnou dávku národního hrdinství. Ideálně v opačném pořadí.
V Polsku se mezitím snaží uklidit po dlouhé rodinné oslavě „všichni jsme jedna velká rodina (strana)“, která trvala 8 let a kde se všichni tvářili, že je všechno v pořádku, zatímco jim hořela kuchyň. Teď tam běhá nová parta s kýbly a hadry a snaží se zjistit, co je špína a co už je součástí nábytku. Je to chaotické, ale aspoň někdo se snaží otevřít okno a vyvětrat ten zatuchlý vzduch.
„Zaracha pro prezidenta, imunita pro kouzelníka: Vítejte v české politické show!“
A my v Česku? My jsme takoví ti klidní pozorovatelé hvězd. Máme tu lidi, co koketují s extremismem s úsměvem prodejce ojetých vozů, a my nad tím jen mávneme rukou, protože „oni to tak nemyslí, oni jen říkají, co si lidi myslí u piva“. A jak takového člověka dostat do vlády ukazuje nová tragikomedie s názvem: Jak dát prezidentovi zaracha, pokud kámoš „sběratel“ nebude ministrem.
Ten náš český humor je v tomhle dvojsečná zbraň. Dokážeme se vysmát všemu, od různých podvodů, po spolupráci s StB, ale ten smích je často jen maskou pro rezignaci. Takže je vlastně už jedno, kdo tenhle stát vede? Nebo jsme dokonce na našeho největšího politického kouzelníka pyšní? „Aspoň maká“, chválí ho jeho publikum. Jednou rukou vytahuje z klobouku slib, že u nás udělá ráj na zemi, a druhou rukou drží křečovitě „imunohůlku“. A to nejlepší si nechává na konec: mistrovská iluze jeho králíka v klobouku, který sice papírově neexistuje ale dotační mrkev mu náramně chutná.
Udělali jsme si z politiky reality show, kde nefandíme tomu nejčestnějšímu, ale tomu, kdo dokáže nejdýl kličkovat před zákonem, aniž by se zapotil.
Zlepšilo by se to, kdybychom začali brát pravidla stejně vážně jako recept na svíčkovou? Možná. Ale dokud budeme věřit, že „krstný otec“ je vlastně fajn strejda, co nám občas hodí kost, budeme i nadále žít v tom unikátním paralelním vesmíru, kde jsou pravda a slušnost často těmi nejméně populárními.
Poznámka autora:
Tento text je záměrná politická satira a groteskní nadsázka. Nesnaží se být objektivní zpravodajstvím, ale zrcadlem, které občas trochu zkřiví realitu, aby byla vidět ostřeji. Pokud ho berete doslova, problém není v textu.
