Článek
Právně jde sice o nezávazný dokument. Navíc musíme vzít v úvahu i Trumpovu pověstnou nevyzpytatelnost a schopností obracet své postoje o 180 stupňů podle své aktuální nálady.
Na druhou stranu ale nemůže nikdo pochybovat o tom, že dokument obsahuje z velké části právě věci, které by se daly od současné Trumpovy administrativy předpokládat.
Nedávno vydaná bezpečnostní strategie představuje nejspíše dosud nejucelenější shrnutí postojů v oblasti zahraniční politiky či chcete-li geopolitiky.
Amerika především
Asi nikoho nepřekvapí uplatňování politiky „America First“. Na prvním místě je ochrana zájmů a bezpečnosti USA ve všech oblastech. Všechno ostatní bylo odsunuto na vedlejší kolej.
Nejvíce se hodlá Trumpova vláda soustředit na západní polokouli, tj. oba americké kontinenty, kde chce dle svých slov „vymáhat Trumpovu důslednost u Monroeovy doktríny“.
Podle této doktríny, kterou vyhlásil v roce 1823 tehdejší prezident James Monroe, je nepřípustné jakékoli vměšování cizích velmocí do záležitostí na americkém kontinentu. Případné cizí vojenské akce mají být vnímány jako přímé ohrožení bezpečnosti USA.
To je také důvod, proč v minulém století Spojené státy často zasahovaly v Latinské Americe kvůli obavám z šíření komunismu a s tím spojeného sovětského vlivu. Současnými prioritami jsou především stabilita, zabránění masové migraci a působení „narkoteroristů“.
Hlídací pes jménem USA je pryč
Administrativa současného prezidenta Donalda Trumpa chce přestat řešit problémy celého světa, protože „zaměřit se na více věcí“ podle ní „znamená nezaměřit se na nic.“ Zdůrazňuje potřebu „sdílení a přesun břemen“ na svoje spojence, protože „dny, kdy Spojené státy jako Atlas podpíraly celý světový pořádek, jsou pryč.“
Dočteme se, že mezi americkými spojenci jsou desítky bohatých a vyspělých národů, které musí převzít odpovědnost. Samozřejmě nemohl chybět ani požadavek, aby spojenci vynakládali alespoň 5 % HDP na obranu a přijali primární zodpovědnost za své regiony.
Ve výčtu dalších oblastí zmiňuje na dalším místě po americkém kontinentu Asii, především Čínu. Cílem Ameriky má být především zadržování šíření čínského vlivu, zvláště v souvislosti s potřebou bránit americkou ekonomiku před neférovými praktikami čínských firem, ničením pracovních míst, deindustrializací, krádeží duševního vlastnictví a průmyslovou špionáží.
Jako důležitý prvek při vytváření mocenské protiváhy v oblasti Pacifiku vidí v upevňování spojenectví se třemi zeměmi, Austrálií, Indií a Japonskem v rámci tzv. Čtyřstranného bezpečnostního dialogu. Ostatní významné země či části světa včetně Evropy jsou v dokumentu vyzývány k tomu, aby podpořily úsilí USA při obchodní válce s ČLR.
Evropa jako páté kolo u vozu
Samotné pořadí jednotlivých částí světa v bezpečnostní strategii můžeme vnímat jako znamení toho, kterým oblastem přikládá Trumpova administrativa větší případně menší důležitost. Až za částmi věnovanými „západní polokouli“ a Asii nalezneme také kapitolku věnovanou Evropě.
Nese hezky znějící název „Propagace evropské velikosti.“ Pro Evropu však není dobrou zprávou, že dění na evropském kontinentu přikládá současná americká vláda až třetiřadý význam. Naprosto minimální pozornost hodlá Donald Trump věnovat oblastem Blízkého východu či Afriky.
Nejen umístěním na konec dokumentu je dáno vcelku jasně najevo, že americká vláda už nehodlá příliš řešit problémy ve zmíněných dvou částech světa.
V textu bezpečnostní strategie se mimo jiné dočteme, že Bílý dům chce „podporovat naše spojence v zachování svobody a bezpečnosti Evropy a zároveň obnovit sebevědomí evropské civilizace a západní identitu.“
Rodič kárající dítě
Zní to hezky, nicméně nejdůležitější věci se dočteme dále přímo v samotné kapitole věnované Evropě. Trumpova administrativa zde vystupuje tak trochu jako rodič kárající nezodpovědné a neposlušné dítě.
Vytýká nám problémy, které nespočívají jen v ekonomické stagnaci či nedostatečných výdajích na obranu. Hovoří o hrozbě vymazání Evropy, problémech se svobodou projevu, demografických potížích spojených jednak s nízkou porodností, migrací a také o hrozící ztrátě národní identity.
Trumpova administrativa říká, že pokud budou současné trendy pokračovat, Evropa nebude už silná, aby mohla být spolehlivým spojencem. Nedostatek sebedůvěry se podle ní má projevovat i v postoji k Rusku i přesto, že Evropa má nad Ruskem mocenskou výhodu skoro ve všem, kromě jaderných zbraní.
Žádné odsouzení ruské agrese
Se spoustou výše uvedených věcí by se dalo vcelku souhlasit. Význam evropských zemí v posledních několika desetiletích skutečně poklesl, a to politicky, ekonomicky i demograficky. Demografické problémy spojené s nízkou porodností a nekontrolovanou masovou migrací jsou také ve většině zemí nepopiratelné.
Totéž platí i o nedostatečném sebevědomí Evropy a naopak zdůrazňování všech historických příkoří a křivd, kterých se měly evropské země dopouštět. Věčným flagelantstvím za minulé hříchy si Evropa ve světě respekt nezíská.
Nyní je třeba především hledat způsoby, jak trend zvrátit. Často je v dokumentu zdůrazňovaná svoboda projevu. Psal jsem už dříve o tom, že J.D. Vance měl ve svém únorovém projevu v mnoha věcech pravdu.
Na druhé straně ale příliš velké pochopení pro názory druhých neprojevuje ani Trumpova administrativa, což činí jeho rétoriku o svobodě projevu pokryteckou.
Na skutečně veliký problém narazíme zcela podle očekávání tehdy, když přijde řada na Rusko. Pro nás je důležitý odstavec věnovaný válce na Ukrajině.
„Je klíčovým zájmem Spojených států vyjednat rychlé ukončení nepřátelských akcí na Ukrajině, aby se stabilizovaly evropské ekonomiky, zabránilo se neúmyslné eskalaci nebo rozšíření války a obnovila se strategická stabilita s Ruskem, a také aby se umožnila rekonstrukce Ukrajiny po válečných akcích, která by umožnila její přežití jako životaschopného státu.“
Nemluví se nikde o agresi a není zmíněno žádné jasné odsouzení ruského chování. Ve vztahu k Rusku se mluví pouze o potřebě „strategické stability.“ Právě absence jakékoli zmínky o tom, že Rusko představuje přímou hrozbu pro Ameriku, vyvolala obrovskou radost v Kremlu.
Není divu, že mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov označil novou verzi bezpečnostní strategie za pozitivní krok.
„Vlastenecké“ strany Evropy?
Trumpův dokument vidí naději na obrodu Evropy v tzv. vlasteneckých stranách. Ne všechny, ale mnohé z nich bohužel jdou zároveň svojí rétorikou i způsobem hlasování svých zástupců na národní i evropské úrovni, na ruku Rusku, a Evropu tak oslabují zevnitř. Nemohou tedy představovat řešení současných evropských problémů. Naopak se mohou stát zdrojem mnoha dalších.
Pak zde ale máme ještě jednu věc, která by Evropu měla znepokojovat ještě více. Objevily se zprávy o údajném úniku neoficiálního dokumentu s údajnou strategií „Make Europe Great Again“ (Udělejme Evropu opět velikou).
USA zde prý usilují o to, aby Itálie, Polsko, Rakousko a Maďarsko opustily po britském vzoru Evropskou unii s cílem přiblížit je více Spojeným státům.
Aspoň to mělo být zmíněno v údajné uniklé verzi americké národní bezpečnostní strategie. Bílý dům sice existenci takového dokumentu popřel, nicméně celá Evropa by se i přesto měla mít na pozoru. Pokud má nadále existovat silné spojenectví mezi západními zeměmi, tříštění Evropy na více částí tomu rozhodně nepomůže.
Evropa nesmí panikařit
Donald Trump a jeho administrativa si nepřekvapivě nebrali servítky. Nová americká bezpečnostní strategie Evropu pochopitelně příliš nepotěší. Americká strana dala vcelku nepokrytě najevo, že chce hájit své zájmy, aniž by musela více řešit problémy jiných a ohlížet se na druhé.
Zároveň bychom si měli uvědomit, že z velké části nejde o nic, co by se od nynějšího amerického prezidenta nedalo očekávat. Trumpova Amerika si vytyčila jako prioritu dění na obou amerických kontinentech a dále také zastavení vzestupu Číny.
Naopak Evropa či evropské země, donedávna nejbližší spojenci USA, mají v očích Trumpa a jeho okolí až třetiřadý význam. Žádá se po nás rozhodnější postoj vůči Číně, která je naším společným protivníkem. Všichni američtí spojenci se budou muset více zapojit do řešení problémů ve světě. Výměnou nám však USA nenabízejí prakticky nic.
Pro nás znamená obsah Trumpovy bezpečnostní strategie víceméně jen potvrzení toho, co už několik měsíců víme. Nemůžeme se dále spoléhat na pomoc druhé strany Atlantiku. Donald Trump či jeho viceprezident J.D. Vance se v podobném duchu vyjadřovali už xkrát.
Co s tím má dělat Evropa?
Především bychom neměli panikařit a vyšilovat. Musíme být schopní na změny pružně reagovat a pokračovat v tom, co už většina zemí dělá: Více investovat do vlastní obrany, projevit mnohem větší míru samostatnosti a nespoléhat se na to, že za nás bude problémy donekonečna řešit někdo jiný.
Můžeme brát současnou krizi jako příležitost změnit věci v oblastech, kde zaostáváme. Měli bychom i nadále usilovat o transatlantickou spolupráci tam, kde je to možné a zároveň dát jasně najevo, že si případné snahy USA o rozdělení Evropy prostě nenecháme líbit.
