Článek
V té si EU jako celek v minulém volebním období vytyčila velmi ambiciózní cíl udělat z Evropy do roku 2050 prvním klimaticky neutrální kontinent. Vize zeleného kontinentu neprodukujícího vůbec žádné škodlivé emise, který bude vzorem ostatním, může působit sama o sobě přitažlivě.
Naprosto nesmyslný přístup
Samotné vytyčené cíle však ještě zdaleka nemusejí znamenat, že se jich skutečně podaří dosáhnout. Druhou věcí jsou totiž prostředky pro dosažení uhlíkové neutrality. Dosavadní opatření budí z pochopitelných důvodů čím dál větší kontroverze.
V první řadě bychom měli mít na paměti, že existují také jiné části světa, než je Evropa a Severní Amerika. Už nyní má v EU i celá Evropě podíl na celosvětových emisích CO2 výrazně klesající tendenci. Podle dat z r. 2022 to bylo necelých 7,50 %.
V mnoha dalších částech světa s rychle se rozvíjejícím průmyslem (především Asii) naopak emise skleníkových plynů stoupají a přinejmenším v nejbližší době lze očekávat pokračování tohoto trendu. Evropa se tedy může snažit sebevíce, ale pokud budou celosvětové emise stoupat, nebudou mít opatření v rámci EU valný smysl.
I kdybychom pominuli vliv ostatních částí světa, pro případný úspěch klimatických opatření by měly být splněné klíčové ještě dvě podmínky: Musí se vzít v úvahu případné negativní dopady především na ekonomiku či životní úroveň obyvatel, což se bohužel nestalo. Ostatně jsem už v roce 2020 upozorňoval na to, že Komise žádné studie proveditelnosti ani dopadové studie pro Green Deal vůbec neudělala.
Dokonce to vypadá, že si tehdejší místopředseda Timmermans pod slovy dopadová studie představoval pouze to, jaké dopady budou mít všechna opatření na snižování emisí. Se svým postojem byl totálně mimo a návrhy z doby jeho úřadování se v zájmu zachování evropského průmyslu nesmí už nikdy opakovat.
Vedle toho musí být vzata v potaz i celková efektivita politických opatření. Případné splnění vytyčených cílů v oblasti klimatu vyžaduje lepší znalosti o tom, které politiky v oblasti klimatu fungují při snižování emisí v potřebném měřítku a které naopak ne. Jenomže i na to se bohužel naprosto trestuhodným způsobem zapomínalo.
Přelomová německá studie
Donedávna chyběl rozsáhlejší výzkum, který by se pokoušel na základě dostupných údajů vyhodnotit účinnost dosavadních klimatických politik v Evropě i ve světě. Alespoň trochu více světla vnesla nedávná do této věci studies názvem Climate policies that achieved major emission reductions: Global evidence from two decades, která vyšla v prestižním časopise Science.
Na této studii se podílel především berlínský institut pro klimatický výzkum MCC (Mercator Research Institute on Global Commons and Climate Change) a Postupimský Institutu pro výzkum dopadů na klima (PIK).
Zkoumalo se v ní více než 1500 opatření v rámci klimatických politiky, jejichž cílem bylo snížit objem emisi v posledním čtvrtstoletí, tedy období mezi lety 1998 a 2022. Soustředili se na oblasti průmyslu, dopravy, výrobu elektřiny a budovy.
Jednalo se o různé druhy opatření od energetických stavebních předpisů až po dotace na nákup výrobků šetrných ke klimatu a uhlíkové daně.
Analyzovaná byla data ze 41 zemí, produkujících 80 % globálních emisí skleníkových plynů. Země byly rozdělené do dvou skupin – rozvinuté a rozvojové (do té druhé byly zařazeni i tak obrovští znečišťovatele, jako je Čína, Indie či Rusko).
Nepovzbudivé výsledky
K tomu, aby bylo opatření považované za opravdu prospěšné, muselo dojít k poklesu emisí během dvou let od přijetí aspoň o 4,5 %. Průměrný pokles mezi těmi úspěšnými byl 19 %. Celkové výsledky však nevyznívaly pro dosavadní kroky příliš povzbudivě.
Identifikováno bylo jen 63 úspěšných politických intervencí s celkovým snížením emisí v rozmezí 0,6 až 1,8 miliardy metrických tun CO2. Tedy jen v něco přes 4 % z celkových 1500 učiněných opatření.
Podle získaných poznatků bylo u toho mála úspěšných případů klíčovou charakteristikou zahrnutí daňových a cenových pobídek v nějaké dobře navržené kombinaci. K tomu je ale důležité dodat, že opatření založené na finančních stimulech neúčinkovala všude stejně.
Projevila se jako účinnější v ekonomicky vyspělých zemích s rozvinutým průmyslem a energetikou a orientovaných na maximalizaci zisku. Jeden ze závěrů je takový, že např. samotné zákazy uhelných elektráren či aut se spalovacím motorem nevedou k výrazné redukci emisí skleníkových plynů.
Úspěšné mohou být jen ve spojení s daňovými či cenovými stimuly, jako se to děje např. v Norsku v případě podpory elektromobilů a vyšší daňové zátěže pro auta se spalovacími motory. Velké Británii se podařilo dosáhnout snížení emisí stanovením minimálních cen uhlíku, podporou obnovitelných zdrojů a plánu na postupné opuštění uhlí.
Samozřejmě je zde na místě dodat a zdůraznit, že ani kombinace takových opatření nemusí být vhodné zdaleka všude. Fungovat budou lépe v těch vyspělejších zemích.
Slabá místa studie
Jelikož se jedná o první studii svého druhu, sklidila na více místech také kritiku. V první řadě nejsou její závěry dostatečné, protože úroveň redukce emisí je posuzovaná podle vládních zpráv, které nemusí být časově přesné na detailní porovnání.
Další kritizovaný nedostatek spočívá v tom, že se nejprve bral v potaz pokles emisí a až zpětně se potom shrnuly výsledky přijatých opatření v jednotlivých oblastech, přičemž se neberou v úvahu jiné faktory. Navíc dvouletý interval může být příliš krátký pro posouzení účinnosti opatření.
Kromě toho studie nepočítá s jedním z dalších velkých zdrojů emisí skleníkových plynů, a to zemědělství a lesnictví. To může v případě některých zemí vyvažovat neúspěch opatření v jiných sektorech.
Jako opravdu problematické lze z pochopitelných důvodů vnímat i zmíněné znevýhodňování či zvýšení daňové zátěže pro „znečišťující odvětví“ či naopak zvýhodňování těch „čistých.“ Zde můžeme argumentovat tím, že lepší cestou by bylo hledat čistší řešení, která jsou zároveň ekonomicky efektivní.
Jasná lekce pro Evropu
Navzdory zmíněným slabinám je nepochybně dobře, že studie poskytuje alespoň částečné zhodnocení opatření, jejichž cílem snižovat emise skleníkových plynů. Odnést bychom si z ní měli především následující: Jen 4 % opatření proti změně klimatu nařízených shora účinkují.
Navíc neexistuje žádné opravdu zázračné opatření na redukci emisí. Smysluplná může být vždy jen určitá kombinace různých opatření, nicméně i ty závisejí na podmínkách jednotlivých zemí. Navíc i ta účinná opatření mohou být považovaná za problematická, jak se ukazuje na příkladě stimulů či daňového zatížení.
Některé závěry studie i její kritická zhodnocení můžeme vnímat jako další důkaz toho, že mnohé snahy snižovat emise skleníkových plynů, ať už v rámci Evropské unie či z iniciativy národních států mají len pramalý efekt, zvláště když se jedná jen o malý podíl globálních emisí.
Evropa má tedy mnoho důvodů k vážnému zamyšlení, nakolik má dosavadní snažení smysl a jak postupně přístup změnit – třeba v oblasti plánovaného zákazu spalovacích motorů za situace, kdy elektromobilizace nejde zdaleka tak rychle, jak by si mnozí přáli.
Nemůžeme dále pokračovat ve zjevně nefungujících politikách škodících našemu hospodářství a myslet si, že jednou třeba začnou zázračně fungovat. V rámci EU bude především potřeba co nejrychleji přehodnotit i mnohá další zelená opatření, čím dříve se tak stane, tím lépe!
