Článek
Ukrajinská ofenzíva je jedno z nejfrekventovanějších mediálních témat. Většinou od západních médií a některých (většinou bývalých) vojáků v zahraničí i u nás zaznívají kritické hlasy, na což reagují desítky českých komentátorů, analytiků, jiných vojáků, blogerů a vůbec spousta lidí, kteří ruskou válku na Ukrajině sledují. Reakce na tuto kritiku jsou většinou negativní. Stejně tak jsou negativní reakce z Ukrajiny, zejména od oficiálních představitelů.
Většina negativních reakcí na tuto kritiku obsahuje výtku, že by se nemělo Ukrajincům kibicovat a sledovat válku jako seriál na Netflixu a podvědomě hledat ve zprávách z Ukrajiny adrenalin nebo dokonce zábavu.
S tím je samozřejmě nutné souhlasit, stejně jako s kritikou „generálů z gauče“, kteří na dálku Ukrajincům radí, co mají dělat a jak by to oni udělali líp.
Na druhou stranu se však nelze ubránit dojmu, že značná část lidí, kteří to říkají, jsou sami „gaučovými generály“, kteří zveřejňují své amatérské vojenské teorie na obranu Ukrajiny.
Obojí konání je kontraproduktivní.
Schází objektivní a kritické zhodnocení toho, co se ve válce děje. A je to potřeba. Je to potřeba z toho důvodu, že Ukrajina potřebuje mezinárodní pomoc a ta je závislá na podpoře veřejnosti pomáhajících států. A veřejnost potřebuje vidět pravdivý obraz, protože zkreslení může vést na jedné straně k rezignaci a ztrátě naděje na ukrajinské vítězství a na druhé straně k přehnaně optimistickým očekáváním, které dříve nebo později povedou k rozčarování a k rezignaci a ztrátě naděje na ukrajinské vítězství.
Jsem si jistý, že střízlivé a objektivní a dokonce kritické zhodnocení situace by bylo nejužitečnější pro porážku Ruska.
Ukrajinské ofenzíva nejde podle plánu
Jé téměř jisté, že ukrajinská ofenzíva nejde podle plánu. Svědčí o tom jednak to, že existovalo jisté oficiálně nepotvrzené přesvědčení, že letos v létě dosáhnou Ukrajinci Krymu. Sociální sítě nám slibovaly Crimea beach party. Bývalý americký generál Ben Hodges, který rozhodně stojí na straně Ukrajiny předpověděl dobytí Krymu do konce srpna.
Můžete však namítnout, že výrobci internetových memů ani penzionovaný generál zřejmě neznají plány ukrajinského generálního štábu. Máte pravdu.
Mnohem závažnější indikátor toho, že ukrajinská ofenzíva nejde podle plánu byla změna strategie. Od událostí na začátku ukrajinské ofenzívy už uběhlo čtvrt roku a jejich průběh je potvrzený z nezávislých zdrojů.
Ukrajina zahájila ofenzívu útokem obrněných kolon, které měly jako nože projít ruskou obranou a probít se do jejího týla. Ukrajinci sázeli na západní tanky, obrněné transportéry a další techniku. Chtěli použít stejnou taktiku jako Američané, kteří v roce 2003 za pomoci poměrně malé obrněné kolony prorazili do pěti milionového Bagdádu a svrhli tam režim Saddáma Husajna.
Jenže v roce 2003 stály proti Američanům v Iráku jen Saddámovy milice bez těžké techniky. Nebylo to sice žádná selanka a Američané zažívali dramatické chvíle, když táhli centrem Bagdádu a ze všech stran odráželi útoky střelců a granátometčíků, kterých byly stovky. Ale proti tomu, co se děje na Ukrajině, to byla spíš, jako když banditi nebo indiáni ve westernu přepadnou vlak nebo kolonu vozů.
Proti ukrajinským kolonám stály hluboká minová pole, protitankové příkopy, dračí zuby, dělostřelectvo, bitevní vrtulníky, drony jak „normální“, tak sebevražedné a klouzavé letecké pumy. Ukrajinské kolony se zastavily na minových polích a překážkách a Rusům se na ně podařilo soustředit mohutnou palbou ze všeho možného, co měli po ruce. Ani německé Leopardy, ani americké Bradleye nejsou v takové nemožné situaci neprůstřelné. Avšak jejich odolnost zachránila mnoho ukrajinských životů.
Bylo to zcela evidentní pokus o urychlení války, který se zcela evidentně nepovedl.
Naštěstí Ukrajinci odmítli opakovat stejnou chybu dvakrát a vrátil se k tomu, co dělali předtím. Opotřebovací válka. Útoky malých jednotek, které způsobují ztráty Rusům a pomalé dobývaní jednoho zákopu po druhém, jedné linie po druhé. Jedné vesnice po druhé. Tady nejde ani tak o rychlost postupu, ale o škody způsobené Rusům.
Podceňovat Rusy by byla chyba
Po spektakulárních neúspěších Ruska v roce 2022 jsme mohli nabýt dojmu, že ruská armáda je v rozkladu a k ničemu, demoralizovaná, zaostalá a neschopná.
Rozhodně to nebyl dojem úplně mylný. Ruská armáda rozhodně nebyla a není taková, jak se předváděla na Rudém náměstí a naaranžovaných cvičeních. Nebyla modernizovaná a reformovaná tak, jak strašili mnozí analytici. A nebyla a není schopná zvítězit, na tož za tři dny, jak si představoval Putin.
Ale bohužel se ukázalo, že se v ruské armádě přece jen něco od dob Stalina a Brežněva změnilo. Ruská armáda se dokáže poučit. Sice ji trvá mnohem déle a mnohem těžkopádněji než armádě ukrajinské, ale tuto nebezpečnou vlastnost má taky.
Od Kyjeva a Chersonu se Rusové stáhli více méně sami, aby zabránili totální katastrofě. Je to v Rusku poměrně novinka od dob Stalinova „neustoupit ani o krok“. Z ostudné porážky u Charkova v září 2022 se poučili také a pro tento rok zorganizovali celistvou, hloubkovou a sofistikovanou obranu, popsanou výše.
Rusové byli schopni dokonce technických inovací a nasadili letos nejméně dvě zbraně, které Ukrajincům dělají starosti, protože na ně nemají proti zbraň. Tím jsou sebevražedné drony Lancet a klouzavé pumy. Oboje to jsou zbraně, na které Rusko před útokem na Ukrajinu nekladlo důraz a naučilo se je používat až od Ukrajinců, které je zase mají ze západu.
Ruská armáda má proti té ukrajinské ještě jednu nezanedbatelnou výhodu. Daleko větší zdroj živé síly. Rusů je 4 více než Ukrajinců a jsou schopni na rozdíl od život a svobodu milujících Ukrajinců jít na porážku jak ovce. Bez reptání a větších protestů. To uměli Rusové vždycky.
Ukrajinci nejsou neschopní a pomalí
Ukrajinci nejsou neschopni a pomalí. Ukrajinci dělají to nejlepší co mohou. Jsou stateční a odhodlaní a snaží se bojovat efektivně a chytře. Jen čelí dost nemožné situaci. Navzdory všem vojenským poučkám musí prorazit a vyhnat zakopaného nepřítele, který má výhodu obrany, ale je stejně početný jako útočník. V některých oblastech má stále ještě kvalitativní převahu. I palebná síla obou stran je vyrovnaná. Chce se po nich, aby proráželi bez letecké podpory, což je základ západní vojenské strategie. Pokud stojíte proti méně technologicky zdatnému protivníkovi potřebujete velkou palebnou sílu a leteckou podporu. Pokud stojíte před protivníkem na stejné nebo vyšší technologické úrovni, potřebujete početní převahu a leteckou podporu.
Ukrajinci to nemají.
Ukrajinci dělají, co musejí. Co umí. Bohužel toho, co se jim začíná skutečně nedostávat, jsou lidé. Všichni, kteří chtěli s nadšením bránit vlast již u brání a opravdu hodně z nich už bohužel umřelo nebo bylo zmrzačeno. Teď jsou povaláváni lidé, kteří již nejsou tak nadšení z toho, že by se měli obětovat pro svou zem.
Ukrajinci proto musí bojovat opatrně a svými lidmi šetřit. Už taky proto, že si lidského života na rozdíl od Rusů váží. To je ale zpomaluje.
Západní pomoc je objektivně nedostatečná
Když se na to podíváme ze západní strany, je západní pomoc Ukrajině skvělá věc. Již dlouho Západ takto otevřeně a nezištně nikomu nepomáhal v boji za jeho svobodu.
Ze strany ukrajinské je však tato pomoc nedostatečná a pomalá. Neumožňuje bojovat Ukrajině podle západních standardů, protože jednoznačně na to nemá vybavení. Ukrajina v podstatě dostává jen vzorky západní techniky, které musí používat na základě velmi složitých úvah.
Jenže pokud chcete mít moderní západní armádu, musí to být celý provázaný systém, hotový organismus od sofistikovaných zaměřovačů na puškách až po moderní stíhačky na obloze.
Rusové nejsou asijští partyzáni, ani blízkovýchodní teroristé. Od Hitlera a jeho vojsk se západ přímo s takovým silným protivníkem nikdy nestřetl.
Ukrajinská armáda má nyní po mobilizaci půl milionu mužů. Je to stejný počet jako bojovalo v jednu chvíli Američanů ve Vietnamu. Nebo v Perském zálivu v roce 1991. A stálo je to miliardy dolarů. teď by se měly stejné peníze in investovat do Ukrajiny, pokud chcete z Ukrajiny udělat rovnocenného protivníka Rusku.
Když se to takhle napíše, bude to znít mnohým západním politikům velmi nereálně. Jenže taková realita je. Otázkou je jestli to někdy představitelé těch nejsilnějších zemí pochopí. A jestli to pochopí jejich občané.
Co bude dál
Kdybych vám napsal co bude dál, stal bych se oním opovrhovaným gaučovým generálem. Já to nevím a myslím si, že to neví nikdo. A ten kdo říká, že to ví, tak kecá.
Ale logicky. Ukrajinci se budou snažit dál vyčerpávat Rusy. Rusové Ukrajince. Jde o to, kdo to déle vydrží. Rusko je větší a silnější než Ukrajina. Ukrajina ale zase není sama. Avšak ukrajinské ztráty, i když jsou absolutně menší než ruské, jsou pro Ukrajinu relativně nejen matematicky, ale i emocionálně daleko vyšší.
Jediná cesta je dodávat další a další zbraně a munici Ukrajině, aby mohla šetřit vlastní lidi a nešetřit Rusy. A doufat, že Rusové toho začnou mít dost dříve.
A my, veřejnost západních zemí musíme dál podporovat Ukrajinu. Musíme být zodpovědní konzumenti zpráv. Nesmíme věřit ruské propagandě, ale nesmíme ani podléhat hloupému fandění a vařit každému nesmyslu, který se na toto téma objeví ve veřejném prostoru, byť by byl pro ukrajinský. My nebojujeme a neumíráme a můžeme si proto zachovat kritický odstup a hlavně zdravý rozum. Protože, kdo podporuje Ukrajinu zdravým rozumem nemůže nikdy podlehnout rozčarování a zklamání.
Tady nejde o naše emoce, o fandění, ani o sledování nějaké reality show. Jde o jeden celý národ a především jeho příslušníky, kteří chtějí jen žít podle sebe a tvořit s námi velkou evropskou rodinu.
