Článek
Minulé léto jsem oslovil řemeslníka. Na chalupě jsem potřeboval opravit malou fasádu a měl jsem na něj dobré reference. Pán byl sympaťák, přijel, práci prohlédl a řekl, že se ozve. O ceně se bavit nechtěl, ale já neustoupil. Řekl si o tisíc korun na hodinu. Lehce mě přešel mráz po zádech, ale když už tam byl a práce nebylo moc, souhlasil jsem.
Uběhlo čtrnáct dní a pan zedník se opravdu ozval. Přijel a začal.
Materiál si zajistil sám, já jen po dohodě zaplatil účet. Až zpětně jsem zjistil, že si s materiálem koupil i lžíci, fanku a hladítko, prý aby měl čím dělat. Bez ptaní si v zahradě půjčil nový žebřík, a manželčiny sazenice, co měla v kolečku, vysypal pod strom, protože ty kolečka taky potřeboval. Práce mu šla od ruky, byl opravdu šikovný. Jediné, co jsem mu musel vytknout byl nepořádek a malta, která neřízeně létala všude kolem. Jako ve vesmíru.
Za týden bylo hotovo a došlo k placení. A protože řemeslník neznal nižší bankovku než tisícikorunu, vyplatil jsem jich rovných 42. Moje trapná žádost o účet se nesetkala s pochopením. Rozhodl se za mě, že účet nepotřebuji. Navíc, že nemá živnost, protože není zedník, ale automechanik. Záruku prý ale drží, jen jeho telefon je již nějakou dobu nedostupný.
Jsem rád, že mám zednickou hotovou, ale znovu mě lehce zamrazilo. Teď potřebuji klempíře a stolaře, kteří jsou v dnešní době vzácným druhem. Rozhodl jsem se, že je nebudu nahánět a zavolám přímo do místní autodílny. Řemeslo umí a sazbu už znám.
