Článek
Poslední dobou rezonují v médiích zase zprávy o tom, jaké pracovní podmínky panují zejména v textilních fabrikách, které produkují zboží pro e-shopy typu Shein. Podobné zprávy vyplují vždy jednou za čas a všichni se tváříme překvapeně, jak je něco takového možné v dnešní době a jak to vůbec může někdo dopustit. „Zhejtujeme“ společnosti, které s takovými fabrikami spolupracují, chvíli je sabotujeme tím, že přestaneme kupovat jejich zboží (než nám dojde zásoba doma) a pak vše na čas zase utichne.
Vedení společností se pokřižuje, někteří dají od takových praktik ruce pryč a dělají, že se jich to netýká, jiní si posypou hlavu popelem a svatosvatě přislíbí, že něco takového už se dít nebude. Někteří si skutečně najdou zodpovědnější dodavatele, ale obvykle to znamená i zdražení vstupů. Když to pak promítnou do cen pro koncového zákazníka, mnohdy se se zlou potážou. A tak se zase potichu vrátí k původním dodavatelům. Je možné tohle nějak vyřešit?
Kolaps budovy Rana Plaza v Bangladéši, 2013
Zřejmě celosvětově nejznámější a největší tragédie, která se týká oděvního průmyslu a „hrabivosti“ majitelů textilních fabrik.
Rana Plaza byla osmipatrová budova ve čtvrti Savar na předměstí města Dháka v Bangladéši. V přízemí a nižších patrech se nacházela banka, obchody a byty, ve vyšších patrech sídlilo pět oděvních fabrik. Původně byl dům čtyřpatrový, páté až osmé patro se přistavělo později. Dům se postavil na místě, kde dříve býval rybník. To bylo samo o sobě dost nebezpečné. V rámci úspor a rychlosti se další patra přistavěla bez opěrných zdí, což nebezpečí ještě zvýšilo, a navíc se stavěla bez povolení.
Chatrná stavba byla zatížena těžkými průmyslovými stroji v nejvyšších patrech, které „jely“ dnem i nocí. Na to nebyla konstrukce domu vůbec připravená. Váha a vibrace tak udělaly svoje. Budova se začala „trhat“ a objevovaly se praskliny.
23. dubna 2013 byla odvysílána televizní reportáž zachycující výrazné trhliny ve stavbě, načež došlo k evakuaci budovy a uzavření obchodů a banky v přízemí. Majitel budovy, Sohel Rana, později téhož dne prohlásil, že stavba je bezpečná a že může dojít k obnovení provozu.
Následujícího dne se pracovníci textilních továren vrátili do práce, protože jim hrozilo, že když nepřijdou, budou jim zadrženy měsíční mzdy. Mašiny se opět rozjely. Ráno však vypadl proud, a tak musely „naběhnout“ dieselagregáty v nejvyšším patře, které by provoz udržely. V 8:54 došlo k dunivému rachotu a vibracím, které začaly otřásat celou stavbou. Pracovníci urychleně hledali únikové cesty. Marně. O tři minuty později, v 8:57 se budova zcela zhroutila a pohřbila nepředstavitelné množství lidí.
1 134 mrtvých včetně záchranářů. Přes 2 500 zraněných, kterým musely být v mnoha případech amputovány končetiny. Pláč, strach, bolest, ztráta blízkých. Příliš vysoká cena za udržení provozu textilních fabrik, které vyráběly pro světoznámé značky, např. Benetton, Primark, Walmart, KiK, Mango, Zara… Celkem jich bylo minimálně 29, u kterých bylo potvrzeno, že od zdejších fabrik odebíraly. Kvůli špatné transparentnosti nebylo možné ani identifikovat všechny značky, které spolupracovaly s místními fabrikami.
Odškodnění? Půl roku po tragédii se o odškodnění teprve diskutovalo. V listopadu 2013 se konaly schůzky, na nichž mělo dojít k nějaké dohodě o podobě odškodnění pro pozůstalé, kteří mnohdy přišli o jediného živitele. Schůzky se zúčastnilo pouze devět zástupců firem, které využívaly produkci zdejších fabrik. Walmart, KiK a další odmítli podepsat a podílet se na odškodněních. Primark se ke své zodpovědnosti hlásil a rodiny odškodňoval od počátku 200 dolary, ale jen v případě, že rodiny předložily DNA důkaz o smrti jejich blízkého, což bylo mnohdy až nemožné.
Rok po tragédii přispělo do fondu pro odškodnění pozůstalých pouhých sedm světových značek, které odebíraly zdejší produkci. Některé značky nezaplatily dodnes. V roce 2015 došlo k odškodnění všech rodin, které se ale s následky a ztrátou potýkají dodnes. Majitel stavby a lidé, kteří byli spoluzodpovědní za stavbu a tragédii, dodnes nebyli definitivně odsouzeni. Jediný Sohel Rana čeká ve vazbě, ostatní byli propuštěni na kauci, utekli nebo již nežijí. Proces probíhá od roku 2021 a obvinění zní vražda a porušení stavebního zákona.
Budova Rana Plaza rok před kolapsem.
Nekonečné přesčasy, minimum volna, minimální ochrana zdraví
Kdo by si řekl, že po takové tragédii musí nutně dojít ke změně a zlepšení celkových podmínek pracovníků v podobných textilních fabrikách, ten by byl asi překvapen. Možná si firmy lépe hlídají stabilitu budov, v nichž dochází k produkci oblečení. Těžko říct, jestli mají na srdci bezpečnost pracovníků, nebo se bojí případné další tragédie a nutnosti platit odškodnění. Protože co se týče dalších pracovních podmínek, ty jsou i v dnešní době tristní.
Do hledáčku se v nedávné době dostal Shein, mohutný podnik, který nabízí především tzv. rychlou módu na e-shopu. TikTokem se prohnala videa, na nichž zoufalí pracovníci zašívají do oblečení vzkazy s prosbami o pomoc. Není to poprvé, co se řeší údajné skryté vzkazy, ne vždy však byla pravdivost potvrzena a těžko říct, jak je tomu v případě Sheinu. Videa však minimálně zvýšila množství negativních reakcí na Shein a ten se tak rozhodl pro obranu.
Zatímco lidskoprávní organizace získala např. výpověď jednoho muže pracujícího v textilním průmyslu už dvacet let, který tvrdí, že pracuje od osmi ráno do půl jedenácté večer a jeden den měsíčně má volno, Shein oslovil influencery a pozval je do jedné z fabrik, které pro něj vyrábí oblečení. Videa influencerů se však se zlou potázala, protože jen málokdo jim uvěřil. Influenceři ukazovali spokojené zaměstnance, kteří byli překvapení špatnou pověstí firmy.
Není snadné jednoznačně prokázat, jaké podmínky panují v textilních fabrikách. Neziskovky mohou mít tendenci podávat především negativní informace, které mohou popisovat sice skutečný, ale přitom spíše ojedinělý stav. Majitelé fabrik a zástupci módních značek zase pochopitelně neukáží žádné problémy, ale spokojené usměvavé zaměstnance.
Organizace Public Eye vyzpovídala zaměstnance z šesti takových fabrik a podle jejich odpovědí je stále běžnou normou pracovat dvanáct hodin denně (což by nebylo nic zvláštního, dvanáctky se pracují i u nás), ale často takto pracují šest i sedm dní v týdnu, což už je extrémní. Osobní volno žádné, čas na rodinu žádný. Člověk je jen živitelem, a to ještě za velmi skromnou mzdu.
V souvislosti s firmou Shein se objevilo i další nařčení. Podle Jižní Koreje, která podrobila některé produkty testům, obsahují dětské výrobky od Sheinu nadlimitní množství toxických látek, konkrétně ftalátů, které se používají např. k měkčení plastů. Boty měly dokonce obsahovat 428× více ftalátů, než je povolený limit. Z 93 zkoumaných produktů jich různé limity prolomila zhruba polovina. Těmto látkám jsou vystaveni nejen kupující, ale především zaměstnanci fabrik, neboť obvykle nemají žádné ochranné pomůcky.
Není práce jako práce, natož ta dětská…
Jako dětskou práci označujeme práci, k jejímuž vykonávání jsou zneužívány děti, které kvůli tomu přichází o možnost školní docházky, popř. jsou nuceny zvládnout obě činnosti zároveň, což se negativně podepisuje na jejich psychickém i fyzickém zdraví. Dále se jedná o práci, která je v jakémkoliv směru neúměrně náročná, zdraví škodlivá až nebezpečná a poškozuje vývoj dítěte. To je zároveň „okrádáno“ o dětství.
Ne každá práce, kterou děti vykonávají nebo mohou vykonávat, je tak dětskou prací v tomto negativním smyslu. Zapojení dětí do domácích prací, pomoc na zahradě, v rodinné firmě (úměrně věku), dobrovolnická komunitní činnost, to vše je prospěšné pro dítě i společnost a nedá se to považovat za zneužívání (i když někteří i takovou práci odmítají).
V historii byla dětská práce běžná, děti byly vnímány jako malí dospělí, nebyly tolik chráněny a leckdy byly využívány právě pro nebezpečnou práci. Vzpomenout můžeme třeba viktoriánskou Anglii. Nebo dětské horníky. Jak společnosti bohatly, docházelo k posunu v ochraně a důležitosti dětí. V některých vyspělých společnostech jsou dnes téměř nedotknutelné. Jestli se nejedná o opačný extrém, to by bylo na diskusi, která by zřejmě neměla konce. Určitě je ale správné, že postupně dochází po celém světě ke změně, která děti chrání před pracovním zneužíváním.
Bylo by však velmi pokrytecké ukazovat prstem na méně vyspělé společnosti, kde ještě k využívání dětské práce dochází, ať už legálně, nebo nelegálně. Všichni jsme si prošli určitým vývojem a v době chudoby prostě bylo potřeba, aby i děti přispívaly k fungování rodiny a společnosti. V chudších oblastech tomu tak je bohužel i dnes.
Někde musí děti pracovat, aby byla rodina schopna přežít. Jinde děti pracují, protože je to přirozená součást fungování společnosti (např. u některých domorodých kmenů). Někde pracují, protože jsou často sirotky a je to jediná možnost obživy. V případě chudých společností je často na vině tristní mzdová politika firem, často nadnárodních, a to nejen již výše zmíněných textilních fabrik. Rodič nebo rodiče, i když pracují od nevidím do nevidím, nejsou schopni vydělat tolik, aby to pokrylo provoz rodiny a je potřeba, aby se do práce zapojily i děti a rodinnému rozpočtu pomohly. Nebo rodiče pracují ve firmách a děti musí pracovat na domácím políčku, kde pěstují plodiny.
Vyspělé společnosti apelují na ty méně vyspělé a také na nadnárodní společnosti, aby si ohlídaly své dodavatelské řetězce a zamezily využívání dětské práce. Měly by spolupracovat pouze s těmi firmami, které nemají s dětskou prací nic společného. Upřímně to nepovažuji za rozumné řešení, ale rozhodně je potřeba na tohle téma upozorňovat.
Pokud zamezíme dětem v chudých společnostech pracovat, zajistíme jim tak spokojenější dětství? Těžko. Budou vyhledávat pokoutnou práci, kde budou moct vydělat skromný peníz, jinak bude rodina živořit ještě více než dosud. Navzdory všeobecnému přesvědčení však větší část dětí, které musí pracovat (nad rámec běžné domácí pomoci), pracuje pro rodinu než pro cizí podniky. Buď v oblasti zemědělství nebo jako pomocníci v rodinném podniku.
„Práce, kterou dělám v dílně, je velmi bolestivá. Často mám řezné rány a modřiny na rukou a musím zvedat velmi těžké stroje,“ říká Sajal (jméno změněno), dětský dělník z Nilphamari, pracující v dílně na opravu motocyklů. „Nechci tady pracovat, ale pokud nebudu pracovat, budu hladovět.“ Děti, se kterými jsem chodil do školy, mě teď občas šikanují. Říkají mi, že teď už k nim nepatřím, když musím pracovat, zatímco oni půjdou do školy.“
Celkový podíl dětské práce na celkové pracovní vytíženosti je celkem podle očekávání nejvyšší v Africe, dále v Asii a v Jižní Americe. Nejnižší je v USA, Kanadě, Evropě a dalších bohatých zemích. Celosvětově však docházelo za posledních 15 let k významnému snížení zatížení dětí. Například u Afriky byl podíl dětských pracujících zhruba 32 % v roce 2007, ale pro rok 2020 už se uvádí poměr cca 18 % (počítáno s dětmi ve věku 5-17 let). Velké rozdíly jsou v Asii, kde k roku 2020 byl podíl dětských pracujících cca 3 % v oblasti východní Asie, ale pro oblast střední Asie byl odhad téměř 12 %. V posledních letech se však tento poměr opět zvyšuje. Podle řady organizací se na počátku opětovného zvyšování poměru podílela pandemie covidu. Pro Afriku to např. znamená nárůst z 18 % (2020) na zhruba 24 % (2023).
Přesná data nejsou dostupná, protože každý národ nebo společnost posuzují dětskou práci jinak a co je pro jedny ještě přijatelné zapojení dětí do práce, to už je pro jiné zneužívání. Některé země využívání dětí ani nesledují.
Za poslední čtyři roky vzrostl podle UNICEF počet dětských pracovníků o 8,4 milionu na zhruba 160 milionů dětí. Vytrvalé zlepšování v předchozích 15-20 letech se tak zastavilo.
Děti kromě pracovního zneužití mohou čelit ještě další hrozbě, která se nedá označit za „pracovní“, ale má podobný charakter, ovšem s mnohem horším, někdy i fatálním dopadem. Zde už dochází k rozdílnosti mezi chlapci a děvčaty. Malí chlapci mohou být zneužiti ozbrojenými silami a trénováni v bojovníky (ať už provládní, nebo protivládní), dívky často čelí sexuálnímu zneužívání. V řadě případů jsou děti „prodány“ rodiči kvůli extrémní chudobě a snaze rodičů zajistit finančně aspoň zbývající děti. Mnoho dívek čelí i tzv. trojitému břemenu - musí zvládat školu, práci, kde něco vydělají a pak práci v domácnosti pro rodinu. Vzhledem k náročnosti je to často škola, co je dříve nebo později odsunuto stranou. Někdy následuje i zaměstnání a dívka se stará pouze o domácnost. To snižuje schopnost dívek se kvalitně vzdělat a lépe se společensky uplatnit a uživit se.
Dětský pracovník v Bangladéši.
Nucená práce dospělých
I když by se nám to mohlo zdát jako nepříliš reálné v dnešní době, i dospělí lidé jsou nuceni k práci. Jak již bylo výše zmíněno, řada pracovníků v chudých oblastech pracuje dlouhé hodiny po celé týdny bez rozumného volna na odpočinek, v nevyhovujících nebo dokonce zdraví škodlivých podmínkách. To ale není všechno. Jsou lidé, kteří jsou nuceni vykonávat určitou práci.
Opět se vracíme k Asii, která je dostatečně rozlehlá, abychom v ní mohli najít všemožné extrémy. Nyní bude řeč konkrétně o Číně a světoznámém Temu.
Nejen tady v Čechách jsme byli zaplaveni masivní reklamou tohoto e-shopu, který nabízí zboží za neuvěřitelně nízké ceny. Často tomu odpovídá i kvalita zboží, i když někdy může kvalita i překvapit. Opravdu si však někdo myslí, že je normální a v pořádku, aby si koupil konkrétní produkt za extrémně nízkou cenu? Taková cena totiž bude vždycky něčím vykoupena. A v řadě případů to může být mj. využitím otrocké práce.
Jak upozornila britská poslankyně Alicia Kerns, řada zboží, které Temu nabízí, pochází z čínské oblasti Sin-ťiangu, kde dochází ke zneužívání ujgurské menšiny. Samotné Temu na toto obvinění reagovalo tím, že všichni, kdo s ním obchodují, musí dodržet regulační požadavky, které mj. vylučují otrockou či dětskou práci.
Můžeme Temu věřit, i nemusíme. Reportérka Jing Yang komunikovala s manažery textilních fabrik, které vyrábí pro Temu a ti shodně tvrdili, že je Temu dokonce vybízelo, aby využívali bavlnu z Číny místo odjinud. A faktem je, že většina produkce bavlny pochází z oblasti Sin-ťiangu.
Je možné tohle nějak vyřešit?
Vracím se k otázce z úvodu. Je možné tohle nějak vyřešit? Můžeme vytvářet příkazy, zákazy, regulace, všechno možné, abychom zamezili neetickým praktikám. Můžeme chtít po nadnárodních firmách, aby si hlídaly dodavatelské řetězce. Někdy to může pomoci a zlepšit situaci, ale dostatečné řešení to nikdy nebude. Aspoň ne do té doby, dokud budeme dávat přednost nízkým nákladům a konzumnímu způsobu života před udržitelností a etikou.
Opravdu potřebujeme hromady nesmyslů a haraburdí, které jeden den zakoupíme a druhý den už leží bez povšimnutí v šuplíku? A stojí nám nízká cena takového produktu za to, abychom zavřeli oči nad tím, jak došlo k jeho výrobě?
Anketa
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://en.wikipedia.org/wiki/Rana_Plaza_collapse
https://cleanclothes.org/campaigns/past/rana-plaza
https://www.forum24.cz/petasedmdesat-hodin-prace-tydne-zadne-volno-takhle-se-v-cinske-firme-vyrabi-obleceni?
https://eurozpravy.cz/ekonomika/vyrobky-shein-mohou-byt-zdravi-nebezpecne-oznamil-soul.do9gi172
https://www.ilo.org/international-programme-elimination-child-labour-ipec/what-child-labour
https://www.unicef.org/protection/child-labour
https://en.wikipedia.org/wiki/Child_labour
https://www.worldvision.org/child-protection-news-stories/child-labor-facts
https://data.unicef.org/resources/child-labour-2020-global-estimates-trends-and-the-road-forward/
https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_child_labour_rate
https://www.bbc.com/news/business-67752413
https://thenightly.com.au/business/temu-controversy-new-claims-of-child-slavery-emerge-for-scandal-plagued-chinese-bargain-app-c-14286310
