Bércoun vypadá jako myška, ale je příbuzný slonů. Žije v trvalých párech a běhat dokáže až 20 km/hod

Bércoun africký (Macroscelides proboscideus) - malý sprinter z kamenité polopouště

Na bércouna člověk obvykle narazí až ve chvíli, kdy cosi zrzavého a okatého vystřelí od kamene ke kameni a zmizí jako střela. Zvíře, které místní znají jako „elephant shrew“, což bychom doslovně přeložili jako sloní rejsek, nepřipomíná ani myš, ani rejska. Má protáhlý, neustále vrtící čenich, dlouhé zadní nohy a ocásek jako vyvažovací tyčku. Vypadá křehce, ale je to atlet – a zároveň člen zvláštní africké „rodiny“ savců, do níž patří i sloni nebo damani.

Proč je bércoun zajímavý hned na začátku? Protože klame tělem. Přestože vizuálně evokuje hlodavce, patří do samostatného řádu bércounů a geneticky spadá do skupiny Afrotheria. Z evolučního hlediska je tedy vzdáleným „bratrem“ slonů či hrabáčů. A to je na tvora o hmotnosti kolem padesáti gramů docela nečekané. Bércouni však netvoří jen jeden druh, ale hned několik. Zajímavý je například i bércoun Petersův, který v Africe žije jen na malém území a ani v zoologických zahradách není běžným obyvatelem. U nás se s ním však můžete setkat v pražské zoo, která ho i úspěšně odchovala.

Prostředí a domov

Bércoun africký obývá suché oblasti jihozápadní Afriky – zejména Namibii a přilehlé části Jihoafrické republiky. Nejlépe mu sedí mozaika kamenitých terénů, štěrkových plání a řídké křovinaté vegetace. Ukrytý je mistrně - využívá pukliny mezi balvany, nízké keře i mělké nory (často převzaté po jiných zvířatech). Krajina, v níž žije, je na první pohled jednotvárná a chudá, ale bércoun ji má doslova „zmapovanou“ do posledního kamínku. Protože na dokonalé znalosti prostředí a především úkrytů závisí jeho život.

Malý sprinter

Každý pár bércounů si udržuje domovský okrsek o velikosti několika tisíc metrů čtverečních. Tímto územím vede síť úzkých stezek – pravidelně používaných „dálnic“, které jsou lehce vyhrabané a očištěné od klacíků. Dávají smysl: drobnému savci šetří energii a v okamžiku poplachu poskytují nejrychlejší únikovou trasu. Když bércoun znejistí, ztuhne, zkontroluje okolí dlouhými vousky a pak bleskurychle vyrazí. Na krátkých úsecích dokáže běžet rychlostí, která je v přepočtu na velikost těla ohromující, zvládne i 20 km/hod., predátora přitom mate prudkými změnami směru.

Denní režim a jídelníček

Bércoun je nejaktivnější za svítání a za soumraku. V poledním horku se stáhne do stínu a v nejchladnějších nocích odpočívá. Je to zarytý hmyzožravec - hledá mravence, termity, drobné brouky i jejich larvy. Citlivý, pohyblivý čenich funguje jako detektor – zvíře jím přejíždí po povrchu půdy, nahlíží do prasklin a podhrabává zrníčka písku. Když narazí na kořist, bleskově ji chytí krátkými zuby. Rostlinná složka (semena, kousky listů) představuje jen příležitostný doplněk, v suchém prostředí je ale cenným zdrojem vody. Voda z potravy a schopnost omezit výdej energie mu umožňují obejít se dlouhé dny bez vodního napajedla.

Věrní partneři po většinu života

Typické je u bércounů soužití v páru. Samec a samice sdílejí teritorium, často se pohybují každý po svých, ale pravidelně se setkávají a navzájem se „kontrolují“. Komunikují hlavně čichem – k označování hranic používají moč a sekrety kožních žláz, které zanechávají na významných místech podél stezek. Výsledkem je stabilní vztah, který může trvat celé roky. Pro malé, teritoriální zvíře v otevřené krajině je to výhodné - spolehlivý partner znamená méně konfliktů a předvídatelné sdílení zdrojů.

Dlouhá březost, malý počet potomků

Na tak drobného savce má bércoun relativně dlouhou březost – zhruba dva měsíce. Samice rodí nejčastěji jedno, výjimečně dvě mláďata. A ta jsou na život překvapivě dobře připravená - mají srst, otevřené oči a brzy se staví na nohy. Matka je nevodí neustále s sebou. Schová je v úkrytu a několikrát denně (u některých párů i jen jednou) je přijde rychle nakojit tučným mlékem. Kontakt je krátký a intenzivní – strategie, která snižuje riziko prozrazení úkrytu predátorům. Mláďata se osamostatní během několika týdnů a typicky zůstávají poblíž, dokud si nenajdou vlastní okrsek.

Bércoun je důležitou součástí ekosystému

V polopoušti je každý den kompromisem mezi chladem noci a žárem dne. Bércoun tu žije bok po boku s ještěrkami, drobnými hlodavci a ptáky. Někdy mu cestu zkříží surikaty či mangusty, které nepohrdnou takovou malou kořistí. Na otevřených místech si na něj troufnou draví ptáci a sovy, v křovinách pak hadi. Jeho obrana je jednoduchá a účinná - splynout s podkladem, vydržet bez pohnutí – a pak vystřelit do bezpečné škvíry mezi kameny. Sám je však predátorem hmyzu a pomáhá udržovat rovnováhu v bezobratlých společenstvech.

Dokonale přizpůsobený krajině, v níž žije

Kromě dlouhých zadních nohou stojí za pozornost i velké oči (užitečné v šeru) a dlouhé hmatové vousky, kterými „čte“ reliéf terénu. Srst v odstínech pískové až rezavohnědé barvy slouží jako perfektní kamufláž. Ocas není jen „ozdoba“ – při běhu pomáhá držet rovnováhu a při prudkém obratu funguje jako kormidlo. Zvíře je také velmi čistotné - pečlivě se vyčesává zadní tlapkou a často se popelí v jemném prachu, který z chlupů stáhne přebytečný maz a parazity.

Stabilní populace

Z hlediska ochrany přírody patří bércoun africký mezi druhy hodnocené jako „málo dotčené“. Neznamená to, že je všude hojný, ale že jeho populace jsou v současnosti stabilní a rozsah vhodného prostředí je stále relativně velký. Za největší riziko se považuje postupná přeměna krajiny – těžba, stavby, rozrůstající se města a zemědělství, které rozdělují polopoušť na izolované ostrůvky. V takovém okrscích se malým savcům hůře hledají partneři a častěji dochází k příbuzenskému křížení. Pozitivní je, že značná část jeho areálu leží v chráněných územích (např. v rozlehlých parcích Namibie), kde mají i malí obyvatelé šanci na klidný život.

Bércoun africký je učebnicový příklad toho, jak evoluce šije organismy na míru prostředí. Je malý, ale jeho chování je komplexní; působí nenápadně, přitom je plný specializací. A navíc vypráví širší příběh afrických savců - připomíná, že příbuzenské vztahy nejsou vždy vidět na první pohled. Má‑li být polopoušť živá a pestrá, patří do ní i takoví drobní sprinteři, co se mezi kameny jen šustnou. A jestli máte někdy pocit, že v šedohnědé krajině „nic není“, zkuste na chvíli ztichnout a dívat se – je docela možné, že koutkem oka zahlédnete zrzavý blesk s malým „chobotem“.

Věda na stopě bércounům

Bércouni patřili dlouho k málo prozkoumaným savcům. V odlehlých částech Namibie se však v posledních letech rozšířilo používání fotopastí a genetických metod, které ukázaly, že „bércoun africký“ nabízí širší příběh. Do rodu Macroscelides dnes řadíme i samostatně popsané příbuzné druhy; nejznámější je drobný, rezavě zbarvený bércoun z kamenitých plání severozápadní Namibie, který byl vědě představen teprve nedávno. Pro laika to není zásadní rozdíl – v terénu vypadají podobně – ale pro ochranu přírody je to důležité. Malé druhy s omezeným areálem mohou být zranitelnější, než se zdá.

Soužití s lidmi

Sám o sobě bércoun škody nedělá a k lidem je spíše nedůvěřivý. Do obydlí nevniká a zásoby neničí – od hlodavců ho dělí potravní specializace. V blízkosti sídel mu však hrozí domácí kočky a psi, noční doprava na prašných cestách a rozšiřování infrastruktury, která rozděluje krajinu. Z hlediska ochrany stačí často málo - ponechat pásy křovin mezi poli, nechat kamenité stráně bez úprav a respektovat klid v chráněných územích. Tam, kde má mozaiku úkrytů a dost hmyzu, si poradí sám.

Proč je důležité drobné tvory vůbec počítat

Velké savce umíme monitorovat snadno, malé nikoli. Přitom právě oni tvoří většinu biomasy suchozemských obratlovců a jejich úbytek se projeví až se zpožděním. Bércoun je ideálním „indikátorem“ - když z krajiny mizí, obvykle se něco děje s hmyzem nebo s vegetací. Výzkumníci proto sledují nejen samotné jedince, ale i jejich stezky a typické úkryty. Tyto nenápadné „pěšinky“ jsou v datech stejně cenné jako stopa velké šelmy – říkají, kde je prostředí ještě funkční.

Je snadné přejet poušť očima a říct si, že je prázdná. Bércoun africký je však připomínkou, že i „prázdnota“ má své obyvatele. Když zvednete kámen a zase ho opatrně položíte, když na chvíli ztichnete a díváte se, začne se zdánlivě nehybná krajina hýbat. A někde mezi stíny a teplem rozžhavených kamenů proběhne drobný sprinter s miniaturním chobůtkem.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.britannica.com/animal/elephant-shrew

https://nationalzoo.si.edu/animals/short-eared-elephant-shrew

https://zoomagazin.cz/sloni-rejsek-v-praze-bercoun-je-savec-ktery-mate-vedcum-hlavy/

https://www.gbif.org/zh/species/2440869

https://www.idnes.cz/hobby/mazlicci/zoo-praha-odchov-mladata-mlade-bercoun-petersuv.A240819_092347_hobby-mazlicci_mce