Článek
Když se dnes v Irsku vysloví pojem „industrial schools“, mnoha lidem se vybaví jedno: ostuda, o které se dlouho mlčelo. Byly to instituce, kam stát posílal děti z chudých rodin, sirotky nebo i ty, které se jen ocitly „na okraji společnosti“. V rukou řeholních řádů měly najít péči a vzdělání. Až potud se tedy jednalo o bohulibý záměr. Realita ale byla jiná: tvrdá disciplína, strach, fyzické i sexuální násilí a pocit, že dítě neznamená nic.
Jak systém vznikl
Průmyslové školy se objevily už v 19. století jako součást britské politiky vůči Irsku. Myšlenka na první pohled nevypadala špatně: místo, aby se děti potulovaly po ulicích nebo žebraly, měly získat řád, základní vzdělání a naučit se nějakému řemeslu. Po vzniku samostatného irského státu v roce 1922 se tento model ještě posílil. Mladá republika neměla peníze ani infrastrukturu, a tak svěřila péči o tyto děti církvi. Katolické řády – především křesťanští bratři a různé ženské kongregace – dostávaly od státu finance na každé dítě a provozovaly desítky škol po celé zemi.
V 30., 40. i 50. letech žilo v průmyslových školách současně několik tisíc chlapců a dívek. Celkem jimi během existence prošlo přes sto tisíc dětí.
Letterfrack v hrabství Galway byla jednou z takových škol. Chlapci se zde měli učit řemeslům a umění – od práce se dřevem, přes kov až po textil. Na papíře to vypadalo jako příležitost: naučit se dovednosti, které jim zajistí práci. Skutečnost ale byla jiná. Děti tam často zažívaly přísnou disciplínu, ponižování a někdy i fyzické tresty. Vzpomínky některých žáků, zachycené v Ryan Reportu, mluví o dnech strávených samotou, o strachu z učitelů, o pocitu, že je nikdo nechce slyšet. Nucené k tvrdé práci a stále sledované, cítily se mnohé ztracené. Letterfrack se tak stala symbolem tvrdé ruky irských institucí – místo péče a učení vládla strach a nejistota. Přestože škola nabízela šanci naučit se řemeslu, mnozí chlapci si museli najít vlastní způsob, jak přežít, jak si uchovat kousek důstojnosti, a naučit se držet hlavu vzhůru i ve chvílích, kdy všechno kolem nich bylo tvrdé a nespravedlivé.
Průmyslová škola Letterfrack je jedním ze symbolů selhání státu ohledně péče o děti
Život za zdmi
Děti byly často posílány do škol bez souhlasu rodiny – někdy je tam daly soudy, jindy sociální úřady. Rodiče je nemohli jen tak navštěvovat, mnohdy vůbec ani nevěděli, co se s jejich potomkem děje.
Režim byl přísný. Vstávalo se brzy ráno, následovaly modlitby, práce, škola a večer další modlitby. Na papíře měla být součástí i výuka řemesla, aby si děti v budoucnu našly uplatnění. V praxi se ale spíš jednalo o těžkou dřinu – praní prádla, práce na polích, úklid nebo výroba předmětů, z nichž profitoval řád. Jídla bylo velmi málo a často mizerné kvality.
Ryan Report popisuje jednoho bývalého chlapce, který řekl: „V noci jsme lezli z postelí a hledali po kapsách oblečení drobky. Hlad byl neustálý.“ Jiný vzpomínal, že jejich porce polévky byly tak malé, že někteří jedli i trávu ze zahrady, aby se nasytili.
Spalo se v dlouhých noclehárnách, kde byl slyšet i sebemenší zvuk. Vytvořila se tak atmosféra strachu – každý věděl, že trest může přijít za maličkost.
Bití a tresty
Tresty byly naprosto běžnou součástí výchovy. Děti dostávaly rány páskem, holí, někdy dokonce metlou. Jeden svědek popsal: „Za špatně napsané písmeno mě posadili na studenou podlahu a nechali klečet celé hodiny. Když jsem upadl, znovu mě zvedli a bili.“
Násilí bylo systematické, nešlo o výjimky. Podle Ryan Reportu se ve většině škol používal strach jako hlavní nástroj „disciplíny“. Některé děti při trestech dokonce utrpěly zlomeniny nebo trvalá zranění. Někdy bylo jejich utrpení tak strašné, že by případná smrt byla spíše vykoupením.
Průmyslová škola sv. Vincenta zvaná také jako Goldenbridge, Dublin, foto ročník cca 1903
Zneužívání, o kterém se mlčelo
Nejtemnější kapitolou byla sexuální zneužívání. Ryan Report dokumentuje desítky případů, kdy řeholníci zneužívali chlapce i dívky. Pachatelé byli málokdy potrestáni – většinou byli prostě přeřazeni na jiné místo. Oběti však nesly trauma celý život.
Michael O’Brien, který v dětství vyrůstal v jedné z těchto škol, po letech veřejně vypověděl: „Byli jsme jen děti, ale nikdo nás neposlouchal. Když jsem se snažil říct, co se děje, dostal jsem ještě víc ran.“ Jeho emotivní projev v televizi v roce 2009 patřil k momentům, kdy Irsko začalo naplno čelit své minulosti.
Ztráta identity
Dalším prvkem byla dehumanizace. Některým dětem byla odebrána jména a místo nich jim přidělili čísla. Ryan Report cituje jednoho pamětníka: „Byl jsem číslo 47. Nikdo mi neřekl jménem, a když jsem ho vyslovil sám, následoval trest.“
Tím se z dětí stávaly snadno ovladatelné bytosti. Ztratily pocit, že jsou něčí syn, dcera, že mají vlastní příběh. Po letech mnozí přeživší říkali, že nejhorší nebyly ani rány, ale to, že se cítili neviditelní.
Průmyslová škola v Tralee, rok zhruba 1910
Hlas přeživších
Jednou z nejznámějších obětí byla Christine Buckley. V 50. letech ji poslali do dívčí průmyslové školy Goldenbridge v Dublinu. Později vzpomínala, že děti tam byly často bity a nuceny k těžké práci. V dospělosti se pak stala jednou z hlavních tváří boje za uznání a odškodnění. Její svědectví prolomilo mlčení a dodalo odvahu tisícům dalších.
Patrick Touher zase ve své knize „Fear of the Collar“ popsal, jak vyrůstal v chlapeckém ústavu. Jeho popisy hladu, násilí i zoufalství patří k nejupřímnějším výpovědím, které vyšly v tisku.
Ryan Report a pozdní spravedlnost
Teprve v roce 1999 irská vláda oficiálně uznala, že v průmyslových školách docházelo k systematickému týrání. V roce 2009 pak vyšla zpráva známá jako Ryan Report – tisíce stran svědectví a důkazů.
Bylo to zdrcující čtení. Zpráva popsala, jak systém selhával celých sto let: děti nebyly chráněny, stížnosti se zametaly pod koberec, církevní autority i stát dělaly, že nic nevidí. Ryan Report také konstatoval, že mnohé rány a traumata si oběti ponesou po celý život.
Vláda se omluvila a vznikl fond pro odškodnění, který vyplatil miliardy eur. Přesto mnoho přeživších říká, že žádné peníze jim nevrátí ztracené dětství.
Stín, který zůstal
Průmyslové školy v Irsku dnes neexistují. Jejich budovy často chátrají nebo byly přestavěny na jiné účely. Ale vzpomínky lidí, kteří jimi prošli, stále zůstávají živé.
Mnozí přeživší mají celoživotní problémy – s důvěrou, s rodinou, s pocitem vlastní hodnoty. Řada z nich se snaží o otevřenost, aby se něco podobného už nikdy nemohlo opakovat.
Historie průmyslových škol je varováním: ukazuje, jak snadno se mohou ideály „výchovy“ změnit v systém, který ničí ty nejslabší. A jak důležité je, aby společnost dávala hlas i těm, kdo ho sami mít nemohou.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://industrialmemories.ucd.ie/ryan-report/report/directory#volume_1
https://caranua.ie/history/
https://www.sapiens.org/culture/irish-industrial-schools-archives/
https://www.irishtimes.com/news/social-affairs/we-must-never-forget-terror-of-industrial-schools-1.1486047
