30 let byl pro svět mrtvý. Buckley ale přežil a vrátil se. Civilizovanému světu už ale nerozuměl.

William Buckley se narodil roku 1780 v anglickém Martonu v hrabství Cheshire. Pocházel z chudých poměrů, pracoval jako zedník a později vstoupil do britské armády. V uniformě nenašel smysl ani jistotu. Spíš dluhy, alkohol a drobné krádeže – přesně ten typ provinění, který tehdejší Anglie trestala až neúměrně tvrdě.

Když byl Buckley odsouzen za krádež a deportován do Austrálie, nečekal ho nový život. Čekalo ho zapomenutí. Trestanecká kolonie nebyla šancí začít znovu, ale pomalým odsudkem k těžké práci, nemocem a beznaději. Buckley to pochopil brzy. A pochopil ještě jednu věc: pokud zůstane, pravděpodobně umře. Ne hned, ale potichu, beze jména. V naprostém zapomnění.

Roku 1803 byl vysazen u Port Phillip, na místě, kde britská kolonie sotva držela pohromadě. Nedostatek jídla, chaos, špatné velení. Pro trestance žádná budoucnost. A tak Buckley spolu s několika dalšími trestanci utekl. Nebyl to promyšlený plán. Byl to zoufalý krok člověka, který už neměl co ztratit.

Australská krajina neslibovala žádné dobrodružství a kdovíjakou naději. Byla nemilosrdná. Bez znalosti zdrojů vody, bez schopnosti lovit a bez orientace byli v podstatě odsouzeni k rychlé záhubě. Buckleyho společníci umírali jeden po druhém. Někteří se zhroutili vyčerpáním, jiní podlehli hladu. Buckley nakonec zůstal sám. Vysoký, vyzáblý, s tělem, které ho už sotva poslouchalo.

V té chvíli měl zemřít i on. Všechno tomu odpovídalo.

Jenže nezemřel.

Narazil na skupinu Aboriginců z kmene Wathaurong. Setkání, které by u většiny Evropanů skončilo smrtí, se vyvinulo jinak. Buckley měl u sebe oštěp, který dřív našel – a ten oštěp byl nyní rozpoznán jako zbraň patřící zesnulému členu kmene. V jejich pohledu tak nebyl Buckley cizinec. Byl návrat. Duch mrtvého, který se vrátil v jiném těle.

Tohle přesvědčení nebylo drobností - bylo pro Buckleyho životně důležité. Bylo to něco, co rozhodlo o jeho osudu.

Buckley díky tomu nebyl zabit. Nebyl vyhnán. Byl přijat. Ne sice jako rovný, ne jako host, ale jako někdo, komu je třeba dát místo. Ale s tím místem přišla i povinnost žít podle pravidel, která do té doby neznal.

Následující roky nebyly žádnou idylkou. Buckley se musel naučit všechno znovu. Jak se pohybovat krajinou. Jak hledat potravu. Jak číst stopy. Jak mlčet, když je třeba mlčet. Jak poslouchat starší. Jak rozpoznat, kdy je člověk v ohrožení – ne proto, že by se někdo chystal udeřit, ale proto, že se mění nálada skupiny.

Evropské představy o „svobodném životě v přírodě“ tady neměly místo. Aboriginská společnost měla svá přísná pravidla, svoji hierarchii, své tresty. Buckley nebyl pánem svého času ani těla. Byl součástí celku, který ho přesahoval. Ale jen díky tomu mohl přežít.

Roky plynuly. Buckley se přestal vnímat jako Angličan. Ne vědomě, ale přirozeně. Jazyk, kterým nikdo kolem nemluvil, se vytratil z jeho mysli. Slova mizí, věty se rozpadají. Zůstávají jen útržky. S jazykem mizí i vzpomínky, které nejsou každodenně potvrzované. Anglie se stala vzdáleným mlhavým obrazem, téměř snem.

Buckley zestárl mezi lidmi, kteří ho považovali za někoho jiného, než kým byl. A on to přijal. Ne proto, že by si vybral, ale proto, že nebyla jiná možnost. Po dvaceti letech už nebyl Evropanem v divočině. Byl mužem kmene, přestože kdysi přišel odjinud.

Zatímco on žil svůj život v buši, britské impérium na něj zcela zapomnělo. V záznamech figuroval jako ztracený, pravděpodobně mrtvý. Nikdo ho nehledal. Nikdo nečekal, že by se mohl vrátit. Pro úřady byl uzavřená kapitola.

A pak se Britové vrátili.

Ve třicátých letech 19. století se oblast Port Phillip znovu otevřela kolonizaci. Připluly lodě, vznikly nové osady, krajina se začala měnit. Buckley o tom věděl dřív, než se osadníci dozvěděli o něm. A věděl i to, že návrat Evropanů přinese násilí. Ne nutně hned, ne nutně úmyslně – ale nevyhnutelně.

Když se po 30 letech rozhodl vyjít z buše a přiblížit se k osadníkům, nebyl to slavný návrat domů. Byl to přechod mezi světy, z nichž žádný už nebyl jeho.

Osadníci na něj hleděli s nedůvěrou. Vysoký, zarostlý muž s podivnou řečí, který tvrdil, že utekl z trestanecké kolonie před 30 lety. Znělo to jako výmysl. Jako lež. Jenže postupně začalo být jasné, že Buckley ví věci, které by si vymyslet nemohl.

Z „přízraku“ se stal prostředník. Z člověka považovaného za mrtvého se stal tlumočník, vyjednavač, někdo, kdo dokázal zabránit střetům. Buckley rozuměl oběma stranám – a zároveň nepatřil ani jedné. Právě to z něj dělalo užitečného, ale i osamělého člověka na pomezí dvou světů.

Návrat k Evropanům nebyl šťastný. Buckley se nedokázal znovu usadit. Peníze mu nic neříkaly. Pravidla kolonie mu byla cizí. Vztahy byly povrchní, krátké, založené na tom, co může nabídnout. Jeho znalosti se staly zbožím. Jeho příběh taky.

Na sklonku života svůj osud vyprávěl. Ne proto, že by chtěl slávu, ale proto, že to od něj okolí očekávalo. Příběh muže, který „vstal z mrtvých“, se dobře poslouchal. Dobře se prodával. A on ho vyprávěl znovu a znovu, i když s každým dalším vyprávěním byl o něco vzdálenější tomu, kým skutečně byl.

William Buckley zemřel roku 1856. Ne jako divoch, ne jako Angličan, ale jako člověk, který prožil většinu života mimo svět, jenž ho definoval. Jeho příběh není o hrdinství. Je o přizpůsobení se. O ztrátě. O tom, že někdy přežijete jen tehdy, když přestanete být tím, kým jste byli.

Pro Brity byl třicet let mrtvý. Pro Aborigince byl návratem někoho jiného. A pro sebe samotného byl po svém návratu cizincem v obou světech.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://adb.anu.edu.au/biography/buckley-william-1844

https://aiatsis.gov.au/sites/default/files/catalogue_resources/m0015799.pdf

https://www.monumentaustralia.org/themes/people/settlement/display/98636-william-buckley

https://ergo.slv.vic.gov.au/explore-history/colonial-melbourne/convicts/william-buckleys-escape

https://gutenberg.net.au/ebooks21/2100161h.html

https://www.amusingplanet.com/2024/12/william-buckleys-extraordinary-survival.html