Článek
Transgender problematika je velmi rozsáhlá a komplikovaná. V dnešní době mají transgender lidé lepší možnosti než dříve a díky tomu, že se o transgender problematice veřejně mluví, je pro ně snazší vyhledat si informace a odbornou pomoc. Zároveň se tomu věnuje i více lékařů a čím více znalostí a zkušeností budou mít, tím lépe dokážou lidem pomoci.
Největší úskalí transgender problematiky spočívá v tom, že neexistuje žádný test či vyšetření, které by jednoznačně prokázalo, že daná osoba trpí transsexualitou a nejedná se jen o vedlejší symptom nějakého psychického onemocnění. Lékaři se tak musí spolehnout na výpověď samotného člověka, v případě dětí nebo velmi mladých lidí i na popis situace od rodičů, dále ho mohou nechat psychologicky vyšetřit, aby co nejvíce minimalizovali riziko přítomnosti psychické poruchy.
Tato nemožnost jednoznačné diagnózy s sebou nese další problémy. Co když dítě transsexualitou opravdu trpí, ale rodiče s tím nesouhlasí a odmítají navštívit odborníka, nebo u něj popírají fakta, která by mohla ukazovat na přítomnost transsexuality? A co když člověk transsexualitou netrpí, ale má jiný problém, který je však natolik podobný, že si rozdílnost neuvědomuje ani sám dotyčný?
Známý případ, který se v poslední době několikrát objevil v médiích, je případ Daniela Blacka, který se narodil jako muž, podstoupil změnu pohlaví a poté zjistil, že vlastně transsexualitou netrpí a znovu se stal mužem. Bohužel některé zákroky nejsou již vratné, a tak je sice opět mužem, ale s některými rozdíly, které změna pohlaví způsobila. Přeměny lituje, obviňuje lékaře, že jej dostatečně nevyšetřili a snaží se bojovat proti změnám pohlaví, které považuje za zbytečné, a především je označuje jako nevhodné řešení, které nic ve skutečnosti nevyřeší.
Jeho případ je dost jedinečný a specifický. Daniel totiž vyrůstal v silně věřící rodině a jeho matka považovala mužství za odporné. Pod jejím vlivem vyrůstal Daniel v nenávisti vůči vlastnímu tělu a když objevil skupinu pro transsexuální lidi, měl pocit, že je to i jeho problém a změna pohlaví jej vyřeší.
Vzhledem k tomu, že nikdo z nás kromě něj a lékařů, kteří jej měli v péči, nezná všechny okolnosti, které případ provázely, je těžké hodnotit, do jaké míry je vina za špatnou diagnózu na straně lékařů a nedostatečného vyšetření (přestože jak jsem psal výše, 100 % test nebo vyšetření neexistuje) a do jaké míry je na straně samotného Daniela a potažmo i jeho maminky. Pokud Daniel u lékaře popisoval vše tak, že nebylo mnoho pochybností o tom, že transsexualitou trpí, pak část viny prostě leží na jeho bedrech.
Ač jeho pocity do jisté míry chápu, jednoznačně nesouhlasím s jeho názorem, že změna pohlaví u transsexuálních osob nic nevyřeší. Pokud člověk opravdu transsexualitou trpí, pak je změna pohlaví doslova vysvobozením. Ano, člověk nemůže mít přehnané nároky a očekávat, že po změně pohlaví bude mít všechno 100% stejné a funkční, jako kdyby se tak narodil. Tak daleko medicína není a možná ani nikdy nebude. Ale dokáže těmto lidem pomoci natolik, že většina z nich pak konečně může spokojeně žít životem tak, jak se cítí. Opačný přístup - bránění v prodělání tranzice (změny pohlaví) - může naopak vést k rozvoji deprese a sebevražedných myšlenek.
Danielův případ je tedy velmi nešťastný a určitě není jediný. Počty těchto chybně diagnostikovaných lidí jsou však nesrovnatelně nižší než počty těch, kterým tranzice pomohla a kteří nyní žijí šťastné a spokojené životy. Tak, jako nemůžeme mluvit za Daniela, neměl by ani on mluvit za transgender komunitu a určovat, kdo se, jak má, nebo nemá léčit.
Na druhou stranu si myslím, že je důležité, aby ve veřejném prostoru zazněl i jeho příběh. Všichni si musíme být vědomi toho, že nic není jenom zalité sluncem a někdy může dojít i k podobně závažnému pochybení. Musíme vědět (a především to musí vědět lidé z transgender komunity a ti, kteří mají pocit, že transsexualitou trpí), že se tohle může stát a je lepší si vše řádně promyslet a prodiskutovat s lékaři.
V tomto ohledu mě velmi zaujala zpráva o tom, že Albatros se nakonec rozhodl nevydat knihu, kterou napsala Abigail Shrierová. Důvodem nevydání knihy je skutečnost, že se obává negativního dopadu na transgender komunitu. Velkou kontroverzi tato kniha vyvolala už v USA, kde byla navíc vydána v době, kdy docházelo k omezování péče pro transgender lidi. Autorka v transgender problematice vidí trend a módu, které podléhají mladé dívky, které však ve skutečnosti transsexualitou netrpí.
Naprosto chápu obavy všech, kteří v knize vidí další z nástrojů pro ty, kteří transgender problematiku odmítají a tvrdí, že by se tito lidé měli léčit psychofarmaky, a ne změnou pohlaví. Jenže lidé, kteří transgender problematice nerozumí, rozumět nechtějí a hledají všechny možné argumenty, proč s tím nesouhlasí, si vždycky najdou nějaký důvod a je jedno, jestli ta kniha vyjde, nebo ne.
A pokud se zeptáte lékařů, kteří se transgender problematikou zabývají, téměř všichni vám potvrdí, že skutečně existuje jistý trend, kdy jim ordinace zaplavují mladé slečny a dívky, které tvrdí, že jsou ve skutečnosti chlapci.
Sami odborníci nevědí, čím je tento trend způsobený a mnohdy jej přirovnávají k dřívějšímu trendu poruch příjmu potravy, kdy se anorexie a bulimie jednoho času velmi rozšířily v populaci mladých dívek. Je možné, že k tomuto problému přispívají i sociální sítě a různé online komunity, kde se mladé dívky zhlédnou v někom, kdo tranzici prošel a ony chtějí taky, aniž by si uvědomovaly, jaké následky to pak má.
Pro lékaře je tento trend odstrašující a velmi jim komplikuje práci. Jako kdyby nestačilo, že se musí snažit co nejvíce rozlišit, jestli se jedná o transsexualitu nebo psychickou poruchu jiného původu. Nyní musí ještě rozlišovat, jestli je dívka opravdu transsexuální, nebo jestli je pouze jednou z těch, které tento trend strhnul.
Tento fenomén bohužel poškozuje i transgender komunitu jako takovou, a i proto se možná Albatros rozhodl knihu nevydat. Kvůli složitějšímu vyšetřování, nejistotě, a hlavně nevratnosti některých zákroků se léčba skutečně transsexuálních lidí může zkomplikovat, protáhnout, oddálit, v krajním případě by se mohla stát i nedostupnou. Ani transgender lidé tedy nejsou nadšení z toho, že mladé dívky, které nejsou transsexuální, se za transgender lidi vydávají.
Proto si osobně myslím, že kniha by vydaná být měla. Bez ohledu na to, jaké argumenty autorka používá. Některé mohou být zcela mimo mísu, ale minimálně o tom, že tento trend existuje, má autorka pravdu. A je potřeba znát i tyto okolnosti a nedělat kolem toho tajnosti. Protože pokud se něco bagatelizuje, dělají se z toho tajnosti nebo se dokonce dělá, že nic takového se neděje, pak když něco „vyplave na hladinu“, dělá se z toho zbytečná senzace, která uchvátí víc pozornosti, než kdyby se o všem otevřeně a veřejně diskutovalo.
Článek byl sepsán na základě vlastního názoru a informací z následujících zdrojů:
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-knihy-nevratne-poskozeni-albatros-nevyda-knihu-zpochybnujici-transgenderovou-identitu-40465793
https://www.lifee.cz/zpoved-byvale-trans-zeny-daniela-blacka-operace-lituji-psychicke-nemoci-se-tranzici-nevyresi-37dbc
https://echo24.cz/a/SVMMv/pocet-pransgender-divek-prudce-roste
