Článek
Alexandr Dugin - pro někoho znamená „Putinův mozek“, pro jiného je šarlatán s okultními knihami, pro dalšího jen hlasitý ideolog, který umí pojmenovat náladu doby. Realita je složitější – a paradoxně i mnohem obyčejnější: Dugin je především člověk, který se už od pozdního Sovětského svazu pokouší najít velký smysl pro Rusko.
Dětství v Moskvě: syn muže ze systému
Alexandr Geljevič Dugin se narodil 7. ledna 1962 v Moskvě. Podle běžně uváděných biografických údajů pocházel z rodiny pevně napojené na sovětský stát: jeho otec Gelij Dugin byl vysoce postavený důstojník sovětské vojenské rozvědky GRU.
Dugin tak měl v dětství relativně stabilní zázemí a zároveň velmi silný kontakt s realitou systému, který vyžadoval poslušnost a loajalitu. V některých profilech se objevuje informace, že rodiče se brzy rozešli a otec nebyl v rodině trvale přítomen; tyto detaily se však v různých zdrojích liší.
Dugin vyrůstal v Moskvě pozdního SSSR, v době, kdy se oficiální jazyk (marxismus-leninismus, „vědecký ateismus“, přátelství národů) začínal rozpadat na pouhé fráze. A pro část mladých lidí se z toho stala zvláštní touha - když oficiální ideologie přestane dávat smysl, začne mnoho lidí hledat cokoli, co nějaký smysl slibuje.
Alexandr Dugin v roce 2020
Osmdesátá léta: underground, zakázané knihy a „jiná realita“
Dugin sám sebe rád popisuje jako člověka, který od mládí žil mezi knihami a „zakázanými“ směry. Ví se, že nastoupil na Moskevský letecký institut, ale studium nedokončil – zdroje uvádějí buď neprospěch, nebo problémy s „disidentským“ chováním, případně kombinaci obojího.
Už tady se tak postupně dostal do světa, kdy nesouzněl se stávajícím systémem, ale ani s opozičním. Neutekl do liberální opozice, ale dostal se do světa, kde se politika mísí s metafyzikou, tradicí, mystikou a radikálními idejemi. V odborných pracích o Duginových kořenech se zmiňují moskevské bohémské okruhy, které v pozdním SSSR hledaly protiváhu režimu ne v jiné politické doktríně, ale v „jiné úrovni reality“ – v náboženství, esoterice, tradicionalismu.
V sovětském kontextu to bylo tehdy i praktické: když nelze otevřeně dělat opoziční politiku, může se člověk „schovat“ do filozofie, do symbolů, do překládání zakázaných autorů. A právě tady se u Dugina usazuje zárodek jeho pozdějšího postoje: moderní svět (liberalismus, individualismus, „Západ“) nepovažuje za pokrok, ale za rozklad.
Devadesátky: rozpad impéria a hlad po novém „velkém příběhu“
Rok 1991. Sovětský svaz se rozpadá. Pro miliony lidí je to osvobození, pro jiné ponížení, pro další čistá sociální katastrofa. A pro ideologa typu Dugina je to obrovská příležitost: vzniká prázdné místo po starém „smyslu“, které někdo může zaplnit.
Dugin se v raných 90. letech pohybuje v nacionalisticko-revolučních kruzích a zároveň buduje vlastní intelektuální zázemí. Podle analýzy Stanfordova programu si tehdy zakládá vlastní nakladatelské zázemí Arktogeya – jméno, které podle téhož zdroje odkazuje na mytologizovanou „severní zemi“ a navazuje na symboliku krajně pravicové evropské esoteriky.
Tohle je typicky duginovské: politika nikdy není jen politika. Vždycky je to i mytologie, symbol, metafyzika. Pro někoho fascinující, pro jiného alarmující – jeho texty tak působí jinak než jako suché geopolitické analýzy. Dává do nich něco navíc.
V roce 1993 se Dugin objevuje v jedné z nejbizarnějších kapitol postsovětské politiky: u zrodu Národně-bolševické strany společně se spisovatelem Eduardem Limonovem (a v širším okruhu i s dalšími postavami). V některých zdrojích se liší přesné datování formálních kroků, ale klíčové je, že Dugin byl u toho a v rané fázi patřil k důležitým ideologickým tvářím.
Národně-bolševismus byl záměrně provokativní koktejl: revoluční póza, anti-západní nenávist, estetika vyvolávající asociace s totalitami a zároveň „socialistický“ slovník. Dugin odtud nakonec odchází (v řadě zdrojů se uvádí konec 90. let) a posouvá se k projektu, který mu sedí víc: být ideologem „civilizace“, nikoliv stranickým agitátorem.
Kniha, která z něj udělala značku: Základy geopolitiky (1997)
V roce 1997 vychází jeho nejslavnější kniha Základy geopolitiky . Ať už si o ní budeme myslet cokoli, tahle kniha udělala jednu věc perfektně: dodala Rusku po chaosu 90. let příběh, v němž je Rusko znovu středem světa – ne ekonomicky, ale osudově.
Zdroje uvádějí, že kniha měla vliv a kolovala v prostředí ruských bezpečnostních a vojenských elit; bývá zmiňováno i její používání jako učebního materiálu na některých vojenských školách.
Co je na ní tak přitažlivé?
Dugin staví svět jako duel dvou principů:
- tellurokracie (moc pevniny, kontinentu) – Rusko a jeho „přirozený“ prostor
- thalassokracie (moc moře) – „Atlantida“, tedy angloamerický svět, námořní obchod, liberalismus
Tohle není jen geopolitika. Je to skoro teologie převlečená za mapu. A pro část publika v Rusku je to silné, protože to dává pocit, že dějiny mají směr a že Rusko v nich není poražený stát po prohrané studené válce, ale „civilizace“, která se má znovu zvednout.
V západních analýzách bývá Dugin často popisován jako krajně pravicový či neofašistický ideolog; i Stanfordův text o jeho geopolitice pracuje s velmi kritickým rámcem. To neznamená, že každá věta v jeho díle je totožná s historickými fašismy – znamená to, že jeho projekt stojí na anti-liberalismu, imperiálním myšlení a hierarchickém pojetí společnosti, což jsou prvky, které se historicky s fašistickými proudy často prolínají.
„Putinův mozek“?
Dugin je na Západě často líčen jako jakási tajná eminence Kremlu. Spolehlivé důkazy o tom, že by byl dlouhodobým oficiálním poradcem Vladimira Putina, nejsou. Jenže…
- Duginovy ideje ladí s některými prvky ruského státního diskurzu (anti-západní rámování, důraz na „civilizační suverenitu“, multipolarita).
- Jeho konkrétní přímý vliv na rozhodování je sice sporný a často nejspíš přeceňovaný. Řada textů o něm mluví spíš jako o ideologovi, který pomáhá vytvářet „kulturní klima“ – slovník, obrazy, nepřítele. Ale ani jedno z toho nevylučuje, že z jeho představ nečerpá i samotný Putin, byť může mít jiné pohnutky.
Oba touží dát Rusku smysl a slávu, kterou si „zaslouží“. Oba vidí Rusko jako velmoc, která by měla „pohltit“ drobnější a rozšířit tak svůj vliv. Na rozdíl od Putina sice nechce rozšiřovat Rusko přímou anexí (i když ji někdy podporoval), ale propaguje přirozené začlenění těchto zemí, které by měly mít omezenou suverenitu a být pod přímým vlivem Ruska, jehož srdce je v Moskvě, ale „tělo“ má být tvořeno celým eurasijským prostorem.
Univerzita a pád: Moskevská státní univerzita (2008–2014)
V roce 2008 je Dugin spojen s Moskevskou státní univerzitou, kde vede konzervativně orientované akademické centrum. Na papíře to vypadá jako úspěch: undergroundový samouk a ideolog se dostává do instituce, která v Rusku pořád něco znamená.
Jenže Dugin má jednu vlastnost, která mu v akademii dlouhodobě škodí: neumí (a často ani nechce) oddělit výzkum od agitace. A rok 2014 to ukáže naplno.
Po událostech spojených s Ukrajinou a s tragédií v Oděse se na internetu šíří jeho extrémně agresivní výrok („kill, kill, kill“), který vyvolá skandál a veřejný tlak na univerzitu. Výsledek: Dugin přichází o pozici na MSU. Je doloženo, že o ni v roce 2014 skutečně přišel a že to souviselo s kontroverzí okolo jeho veřejných vyjádření.
Ztratil tak akademické zázemí a důvodem byl veřejný skandál. Současně však platí, že samotná interpretace toho výroku (na koho tím přesně mířil) se v debatách lišila – nicméně dopad byl reálný.
Eurasie jako projekt: hnutí, strana, mládež
Po odchodu z NBP Dugin buduje „eurasijský“ projekt už ne jen jako knihy, ale jako síť organizací.
Existuje Eurasia Movement / Eurasia Party (v různých formách a fázích), zaregistrovaná jako politická strana v roce 2002, vedená Duginem.
A existuje i Eurasian Youth Union (mládežnická organizace), založená v roce 2005.
Co na tom z životopisného hlediska stojí za zmínku, není počet členů nebo volební úspěch (ten byl omezený), ale styl. Dugin se snaží dělat to, co dělají velké ideologické směry: mít své mladé, mít své časopisy, mít své semináře, mít své „kádry“. V tomhle je mnohem blíž revolucionářům 20. století než moderním akademikům.
„Čtvrtá politická teorie“: svět bez liberalismu
V roce 2009 vydává Dugin koncept, který se stal jeho nejznámější značkou na Západě: Čtvrtá politická teorie. V kostce tvrdí, že 20. století vyčerpalo tři velké ideologie – liberalismus, komunismus a fašismus – a že Rusko (a další „neliberální civilizace“) mají vytvořit čtvrtou cestu.
Jenže tady je háček, který jeho kritici zdůrazňují: když říká „odmítám fašismus“, často zároveň pracuje s motivy, které fašistické proudy historicky používaly (kult kolektivu, vůdcovství, odmítnutí univerzálních práv, myšlenka očistného konfliktu). Proto o něm část akademiků i publicistů píše jako o mysliteli s nebezpečně blízkým vztahem k fašizujícím idejím – i když se sám tak neoznačuje.
2022: atentát, který z něj udělal symbol
V srpnu 2022 je v Moskevské oblasti zabita jeho dcera Darja Duginová při výbuchu auta. Byl to moment, který v Rusku rezonoval obrovsky – jednak kvůli brutalitě, jednak proto, že Duginová byla sama veřejně známá propagandistka a komentátorka.
Ruská FSB krátce po atentátu obvinila z organizace Ukrajinu; Ukrajina to popřela. V mezinárodních médiích se zároveň objevovala pochybnost, jak přesvědčivé jsou ruské důkazy.
Pro samotného Dugina to znamenalo dvojí věc: osobní katastrofu a zároveň proměnu v symbol „války, která přišla i domů“. A symboly – to je přesně prostředí, ve kterém on umí žít.
Dugin a jeho (dnes již zesnulá) dcera
Návrat do akademie po svém: Ivan Iljin a „škola politiky“
V roce 2023 se Dugin znovu objevuje v akademickém prostoru, tentokrát v instituci a projektu, který je ideologicky mnohem bližší tomu, co chce: na Ruské státní univerzitě pro humanitní vědy (RSUH / RGGU) vzniká Vyšší politická škola Ivana Iljina, s Duginem v čele. V Rusku to vyvolalo protesty a odpor části studentů a akademiků, mimo jiné i vznik organizovaných iniciativ proti tomuto projektu.
Výběr jména není náhoda. Ivan Iljin byl ruský konzervativní filozof, kterého část současných ruských elit ráda cituje. Dugin tím dává najevo, že nechce být jen „komentátor“. Chce vychovávat generaci, která bude umět mluvit jeho jazykem.
Jaký Dugin vlastně je?
Dugin je ideolog, který se narodil do světa tvrdého sovětského státu, dospěl v rozpadu ideologií, a celý život se snaží vymyslet nový posvátný rámec pro politiku – rámec, který by odmítl liberalismus a vrátil Rusku roli impéria.
Jeho vliv se často přeceňuje i podceňuje zároveň.
- Přímé „řízení Kremlu“: neprokázané, spíš mediální zkratka.
- Ideologický slovník, kterým část režimu mluví - velmi pravděpodobné
V tomhle smyslu je Dugin něco jako temný dodavatel metafor.
Je snadné udělat z Dugina karikaturu. A on sám k tomu někdy svádí – svým stylem, maximalismem, náklonností k apokalyptickému tónu. Jenže jeho životopis ukazuje něco podstatnějšího:
- Rusko po roce 1991 hledalo identitu a část společnosti ji nenašla v liberalismu ani v nostalgii po SSSR.
- Dugin nabídl identitu civilizační: „nejsme Evropa, nejsme Asie, jsme Eurasie“.
- A tuhle identitu spojil s konfliktem: svět je podle něj aréna, kde se civilizace střetnou, a kompromis je slabost.
Z pouhé filozofie se tak stala „munice“ pro jeho přívržence. A ruské vedení tento směr, ať už úmyslně, nebo pouhou shodou, následuje.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://azure.org.il/include/print.php?id=483
https://www.researchgate.net/publication/389399218_Aleksandr_Dugin%27s_Traditionalist_roots
https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S1879366510000242
https://www.rferl.org/a/1063687.html
https://www.wilsoncenter.org/sites/default/files/media/documents/publication/OP294_aleksandr_drugin_laruelle_2006.pdf
https://www.welt.de/politik/ausland/article240627805/Darja-Dugina-Keine-Gnade-fuer-Drahtzieher-des-Anschlags-auf-Dugina-sagt-Lawrow.html
https://www.theguardian.com/world/2022/aug/22/russian-security-service-accuses-ukraine-over-darya-dugina-killing
https://novayagazeta.eu/articles/2024/10/23/moscow-university-offers-new-course-covering-satanic-western-civilisation-en-news
https://en.wikipedia.org/wiki/Student_Anti-Fascist_Front
https://meduza.io/en/feature/2025/03/25/meet-the-student-anti-fascist-front
https://tec.fsi.stanford.edu/docs/aleksandr-dugins-foundations-geopolitics
https://www.abc.net.au/religion/understanding-bellicose-apocalypticism-of-aleksandr-dugin/13947756
