Alexis z Dynastie nebyla jen role. Collins do ní otiskla vlastní život plný slávy, milenců a hádek

Joan Collins se narodila 23. května 1933 v Londýně jako Joan Henrietta Collins. Vyrůstala v rodině, kde se o světě umění nemluvilo jako o vzdáleném snu, ale jako o něčem, co existovalo hned za dveřmi. Její otec Joseph Collins pracoval jako divadelní agent a její matka Elsa učila tanec. Joan tedy od dětství viděla, že sláva není jen třpytivý obraz na filmovém plátně, ale také práce, jednání, čekání, odmítání a neustálé přesvědčování druhých, že právě vy stojíte za pozornost.

Byla ještě dítětem, když Británie prožívala druhou světovou válku. Londýn té doby nebyl městem noblesních večírků, jak si ho lidé někdy romanticky představují, ale místem sirén, zatemněných oken a nejistoty. I to se do jejího života muselo nějak otisknout. Pozdější Joan Collins, dokonale upravená, sebevědomá a zdánlivě nezničitelná, v sobě nesla něco z generace, která se velmi brzy naučila, že svět se může změnit přes noc.

Už jako malá tíhla k vystupování. Nešlo jen o to, že byla hezká. Takových dívek bylo v Londýně mnoho. Joan měla něco navíc - chuť být vidět. Ve věku, kdy jiné děti ještě napodobují dospělé jen ze hry, ona už zkoušela, jak působí hlas, výraz, gesto. V devíti letech se objevila na jevišti ve hře Domeček pro panenky od Henrika Ibsena. Později studovala herectví na prestižní londýnské Royal Academy of Dramatic Art.

To samo o sobě z ní ještě hvězdu neudělalo. Jenže Joan Collins měla vzácnou kombinaci vlastností, kterou filmový průmysl miluje a zároveň se jí trochu bojí. Byla krásná, ambiciózní, disciplinovaná, ale ne pokorná v tom smyslu, že by si nechala všechno líbit. A právě to se mělo v jejím životě opakovat mnohokrát.

Do filmu vstoupila velmi mladá. V sedmnácti letech podepsala smlouvu s britskou společností Rank Organisation a brzy se začala objevovat před kamerou. Padesátá léta byla dobou, kdy filmová studia ještě uměla z mladých hereček vyrábět hvězdy téměř průmyslovým způsobem. Dostaly nový účes, šaty, naučený úsměv, vhodné fotografie do časopisů a příběh, který se dal dobře prodat veřejnosti.

Joan Collins se do takového světa hodila dokonale. Měla výraznou, trochu exotickou krásu, tmavé vlasy, ostré rysy a pohled, který nebyl jen něžný nebo nevinný. Na plátně působila jako žena, u níž divák okamžitě tušil, že nebude jen tichou ozdobou hrdinova příběhu. To byla výhoda, ale zároveň i past.

Hollywood a britský film tehdy často nevěděly, co si s takovými herečkami počít. Krásná žena měla být buď romantickým snem, nebo nebezpečnou svůdkyní. Málokdy dostala prostor být složitější. Collins proto od začátku narážela na škatulku, která ji měla provázet po mnoho let. Byla příliš výrazná na role obyčejných dívek a příliš atraktivní na to, aby ji producenti brali jen jako charakterní herečku.

V polovině padesátých let se dostala i do Hollywoodu. Podepsala smlouvu se studiem 20th Century Fox a ocitla se v prostředí, o němž snily tisíce mladých hereček z celého světa. Jenže Hollywood nebyl pohádka. Byl to tvrdý systém, v němž o osudu mladých žen rozhodovali především muži v kancelářích. Ti určovali, jak má herečka vypadat, co má říkat, s kým se má ukazovat a jaká pověst se jí bude hodit.

Collins hrála v historických dramatech, dobrodružných filmech i westernech. Objevila se například ve snímku Země faraonů režiséra Howarda Hawkse, později ve filmu Island in the Sun nebo ve westernu The Bravados (Drzá čela) po boku Gregoryho Pecka. Byla známá, fotografovaná a sledovaná. Přesto se z ní nestala taková filmová vládkyně, jakou si zřejmě sama přála být. Částečně proto, že Hollywood rychle měnil své favoritky. Částečně proto, že role, které dostávala, často pracovaly víc s její tváří než s jejím talentem.

Joan Collins později opakovaně mluvila o tom, jak bezohledný uměl být filmový průmysl k ženám. Dnes se o sexismu v Hollywoodu mluví otevřeněji, ale v 50. a 60. letech se od hereček očekávalo spíš mlčení. Měly být krásné, dostupné pro kamery, příjemné pro novináře a vděčné za každou příležitost. Kdo se příliš bránil, mohl snadno přijít o práci.

Collins ale nebyla typ ženy, která by se úplně podřídila. To z ní dělalo zajímavou osobnost, ale v tehdejším systému jí to nemuselo vždy pomáhat. Její kariéra se pohybovala ve zvláštním rytmu. Nikdy úplně nezmizela, ale dlouho také nedostala roli, která by ji definitivně posadila na vrchol.

V šedesátých letech hrála méně výrazné filmové role a začala se častěji objevovat v televizi. Pro někoho to tehdy mohlo vypadat jako ústup. Film byl považován za prestižnější než televize a herec, který přešel na obrazovku, býval někdy vnímán jako někdo, komu se velká filmová kariéra vzdálila. Jenže právě televize se nakonec stala místem, které Joan Collins zachránilo a proměnilo v legendu.

Ještě předtím ale přišla sedmdesátá léta, období neklidu, změn a hledání. Collins se objevovala v různých filmech, někdy kvalitnějších, jindy spíš komerčních. Hrála v hororech, dramatech i eroticky laděných snímcích podle knih své sestry Jackie Collins. Její sestra se mezitím prosadila jako úspěšná autorka románů plných sexu, peněz, moci a zákulisí showbyznysu. Obě ženy tak vlastně pracovaly s podobným světem, jen každá jiným způsobem.

Joan Collins nikdy nebyla herečkou, u níž by šlo snadno oddělit práci od soukromí. Média ji sledovala nejen kvůli rolím, ale i kvůli vztahům, manželstvím, rozvodům a skandálům. Sama později vyprávěla o svém životě s otevřeností, která k ní patřila stejně jako výrazný make-up nebo drahé večerní šaty.

Byla několikrát vdaná a její vztahy bývaly často bouřlivé. Prvním manželem byl herec Maxwell Reed, později následovali Anthony Newley, Ron Kass, Peter Holm a nakonec Percy Gibson, za kterého se provdala v roce 2002. Má tři děti.

Bulvár z ní dlouho dělal symbol svůdnosti a luxusu. Jenže podobné nálepky bývají zrádné. Dokážou člověka zjednodušit tak, že z něj zůstane jen obraz. Joan Collins byla často popisována jako femme fatale, ale ve skutečnosti její život obsahoval i bolestné zkušenosti, nejistotu, rozchody, pracovní pády a období, kdy rozhodně nebylo jasné, jestli se ještě někdy vrátí na vrchol.

Právě v tom je její příběh zajímavější než jednoduchá legenda o krásné ženě. Collins nebyla jen někdo, komu sláva spadla do klína. Musela se k ní opakovaně vracet. A pokaždé trochu jinak.

Na začátku osmdesátých let už Joan Collins nebyla začínající hvězdičkou. Byla zkušenou herečkou po čtyřicítce, s dlouhou kariérou za sebou, ale také s pověstí ženy, kterou si veřejnost spojovala spíš s minulostí než s budoucností. V Hollywoodu to pro herečku bývá nebezpečný okamžik. Muži v podobném věku mohou dostávat role mocných, charismatických a životem ošlehaných hrdinů. Ženy bývají často odsunuté do vedlejších rolí, případně mají hrát matky mužů, kteří jsou jen o pár let mladší než ony.

A právě tehdy přišla Dynastie.

Seriál Dynastie začal v roce 1981 jako odpověď na úspěch Dallasu. Zpočátku ale nebyl takovým hitem, jak producenti doufali. Potřeboval postavu, která by mu dodala jed, energii a nebezpečí. Tou postavou se stala Alexis Carrington, bývalá manželka ropného magnáta Blakea Carringtona.

Joan Collins vstoupila do seriálu až ve druhé řadě, ale její nástup změnil všechno. Alexis nebyla jen záporačka. Byla to žena, která přicházela s minulostí, bolestí, uraženou hrdostí i touhou po moci. Byla tvrdá, často krutá, manipulativní a bezohledná. Zároveň ale nebyla nudná. V každé scéně bylo cítit, že se díváme na někoho, kdo ví, jak používat slova jako zbraň.

Právě díky Alexis se Joan Collins stala celosvětovou televizní hvězdou. Dynastie se v polovině osmdesátých let stala jedním z nejsledovanějších amerických seriálů a Collins za svůj výkon získala Zlatý glóbus. Byla také nominována na cenu Emmy.

Alexis Carrington měla být intrikánka. Žena, která rozbíjí vztahy, manipuluje lidmi, používá peníze, sexualitu i informace jako nástroje boje. Jenže Joan Collins jí dala něco, co z ní udělalo mnohem víc než obyčejnou televizní potvoru.

Dala jí styl.

Alexis nevstupovala do místnosti. Alexis ji obsadila. Každý její příchod měl váhu. Kostýmy, šperky, účesy, pomalé pohledy, chladný hlas a přesně mířené urážky vytvořily postavu, kterou si diváci pamatovali i po letech. Scény mezi Alexis a Krystle, kterou hrála Linda Evans, patří k nejslavnějším momentům televizních osmdesátek. Jejich hádky, facky i legendární souboje nebyly jemnou psychologií, ale velkým melodramatem. A právě to diváci chtěli.

Dynastie nabízela svět, který byl přehnaný téměř ve všem. Domy byly obrovské, šaty drahé, emoce vyhrocené a rodinné konflikty se podobaly válce. V takovém světě by méně výrazná herečka snadno zanikla. Joan Collins v něm ale působila jako člověk, který přesně ví, kde je. Nepředstírala civilnost. Hrála velké emoce ve velkém stylu. A tím seriál vystihla dokonale.

Zajímavé je, že Collins získala nejslavnější roli svého života v době, kdy už ji část průmyslu mohla považovat za „starší“ herečku. Právě to udělalo z jejího úspěchu něco výjimečného. Nestala se hvězdou navzdory věku, ale i díky němu. Alexis by jako mladá naivní dívka nefungovala. Musela to být žena, která už zná cenu zrady, moci i pomsty.

Úspěch Dynastie byl obrovský. Joan Collins se stala ikonou osmdesátých let. Její tvář byla na obálkách časopisů, její styl napodobovaly ženy po celém světě a její jméno se stalo synonymem pro luxusní, sebevědomou a nebezpečnou ženskost.

Jenže taková sláva má i odvrácenou stranu. Veřejnost si začala Joan Collins spojovat s Alexis tak silně, že se mezi herečkou a postavou téměř ztrácela hranice. Producent Aaron Spelling prý později poznamenal, že Joan Collins vlastně nehrála Alexis, ale sebe samu. Collins s tím nesouhlasila a vadilo jí, že takový výrok zjednodušuje její práci i samotnou postavu. V jednom novějším rozhovoru připomněla, že Alexis nebyla jen zlá žena, ale také člověk s vlastní bolestí a minulostí.

A měla pravdu. Označit Alexis za pouhou karikaturu by bylo pohodlné, ale nepřesné. Kdyby ji Collins hrála jen jako chladnou mrchu, diváky by brzy unavila. Místo toho z ní udělala postavu, kterou člověk mohl odsuzovat, ale zároveň se na ni těšil. Byla zábavná, nepředvídatelná a v jistém smyslu svobodná. Říkala věci, které si jiní netroufli říct. Dělala věci, které by jiným postavám neprošly. A přitom nikdy nepůsobila bezmocně.

Jedním z nejsilnějších témat života Joan Collins je stárnutí. Hollywood miluje mladé ženy, ale stárnutí jim odpouští mnohem méně než mužům. Joan Collins to věděla velmi dobře. Sama na vlastní kariéře zažila, jak rychle se může z herečky považované za sexsymbol stát žena, pro kterou najednou není dost dobrých rolí. Přesto se odmítla tvářit, že její hodnota skončila s mládím.

Naopak. Z věku udělala součást své značky. Dbala na vzhled, módu, vystupování, ale zároveň si zachovala ostrý humor a nadhled. Nikdy nepůsobila jako někdo, kdo prosí o soucit. Spíš jako někdo, kdo říká „Ano, jsem starší, a co má být?“

To je možná jeden z důvodů, proč ji lidé sledují dodnes. Joan Collins není jen připomínkou starého Hollywoodu. Je také příkladem ženy, která se odmítla nechat vymazat. V kultuře, kde se slavné ženy často mění v „bývalé hvězdy“ ještě dřív, než samy stačí zestárnout, působí její dlouhověkost skoro provokativně.

Joan Collins nikdy nezůstala jen u herectví. Psala knihy, autobiografie, romány i sloupky. Její literární tvorba nebyla vždy přijímána kritikou s nadšením, ale čtenáře si našla. A není těžké pochopit proč. Collins celý život žila v prostředí, které lidé rádi pozorují zvenčí - film, peníze, moc, sex, sláva, manželství, rozvody, intriky. Uměla o tom vyprávět přímým, někdy až drze otevřeným způsobem.

Zároveň se věnovala charitě. Podporovala například organizace spojené s pomocí dětem a zdravotními tématy. V roce 2015 byla povýšena do šlechtického stavu a získala titul Dame za charitativní činnost.

To je důležité, protože veřejný obraz Joan Collins bývá často zúžený jen na šaty, šperky, muže a seriálové intriky. Ve skutečnosti šlo o ženu, která dokázala svou popularitu využívat mnohem šířeji. Ne vždy musela být každému sympatická. Ale byla mimořádně pracovitá. A hlavně vytrvalá.

K příběhu Joan Collins patří i její mladší sestra Jackie Collins, slavná autorka bestsellerů. Jackie psala knihy, které se často odehrávaly ve světě bohatých, slavných a sexuálně dravých lidí. Její romány byly masově čtené, kritizované i milované. Sestry si byly blízké, ale zároveň žily každá ve vlastním světě slávy.

Je zajímavé, že obě pracovaly s podobným materiálem - s fantazií o luxusu, moci, touze a společenském vzestupu. Joan ho ztělesňovala před kamerou, Jackie ho převáděla na stránky knih. Obě svým způsobem pochopily, že publikum nechce jen dokonalost. Chce nahlédnout za závěs. Chce vidět, co se děje v ložnicích, salonech, vilách a kancelářích lidí, kteří mají zdánlivě všechno.

Jackie Collins zemřela v roce 2015. Pro Joan to byla velká osobní ztráta. Zároveň tím odešla jedna z mála osob, která skutečně chápala svět, z něhož obě sestry vyšly a který je obě formoval.

Po skončení Dynastie v roce 1989 už Joan Collins nikdy neměla roli s tak obrovským globálním dopadem. To ale neznamená, že by zmizela. Objevovala se v televizi, hrála v divadle, účinkovala v různých pořadech a postupně se proměnila v kulturní symbol.

V pozdějších letech se objevila například v seriálech Královská rodina nebo American Horror Story. V roce 2022 vznikl dokument Joan Collinsová zblízka (This Is Joan Collins), v němž sama vypráví svůj životní příběh.

Její kariéra tak trvá neuvěřitelně dlouho. Začínala v době, kdy ještě Hollywood fungoval podle studiového systému, a veřejně aktivní zůstala i ve věku, kdy už většina jejích vrstevníků dávno odešla do soukromí. To není jen otázka štěstí. Je to otázka osobnosti. Collins pochopila, že kdo chce přežít ve světě slávy, nesmí být závislý jen na jedné podobě sebe sama.

Byla mladou kráskou. Pak filmovou hvězdou. Pak televizní intrikánkou. Pak autorkou. Pak dámou britského showbyznysu. A nakonec ikonou, která si může dovolit být trochu přehnaná, trochu starosvětská, trochu provokativní - protože přesně to od ní lidé čekají.

Na Joan Collins je fascinující, že její život se dá číst několika způsoby. Může to být příběh krásné herečky, která se proslavila rolí televizní mrchy. Může to být příběh ženy, kterou Hollywood nejdřív využíval jako ozdobu, ale ona se později vrátila v roli, kde měla moc. Může to být také příběh člověka, který se odmítl ztratit ve vlastním mýtu.

Její image je samozřejmě okázalá. Velké šperky, výrazné líčení, luxusní šaty, pečlivě budovaná elegance. Jenže pod tím je tvrdší příběh. Příběh herečky, která mnohokrát zjistila, že sláva není jistota. Že krása může pomoci, ale také uvěznit. Že veřejnost miluje silné ženy, ale často jen do chvíle, než začnou být silné i mimo roli.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.pubbiz.com/article/joan-collins-passion-life/

https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2023/sep/25/joan-collins-on-love-loss-and-lust-at-90-you-have-to-eat-life-or-life-will-eat-you

https://people.com/joan-collins-life-in-photos-11982599

https://www.britannica.com/biography/Joan-Collins

https://www.cbsnews.com/news/joan-collins-playing-the-woman-the-world-loved-to-hate/