Článek
Robert Christian Hansen nepůsobil na první pohled jako ztělesněné zlo. Právě naopak. V Anchorage na Aljašce ho lidé znali jako pracovitého pekaře, otce rodiny, nenápadného muže a vášnivého lovce. Měl vlastní pekárnu, znal se se sousedy, účastnil se loveckých soutěží a v očích mnoha lidí patřil k těm tichým, možná trochu zvláštním, ale v zásadě slušným obyvatelům města.
Jenže pod touhle vrstvou obyčejnosti se skrýval predátor, který podle vyšetřovatelů po léta unášel, znásilňoval a vraždil ženy. Nejčastěji si vybíral ty, o které se společnost tehdy příliš nezajímala - prostitutky, tanečnice, mladé ženy žijící na okraji. Právě to mu dlouho pomáhalo. Když některá z nich zmizela, nebylo kolem toho vždy velké pátrání. Policie často předpokládala, že prostě odjela, změnila město nebo se ztratila ve vlastním chaotickém životě.
Hansen později přiznal sedmnáct vražd, ale vyšetřovatelé se domnívali, že skutečný počet obětí mohl být vyšší. Odsouzen byl za čtyři vraždy a dostal trest 461 let vězení bez možnosti podmínečného propuštění. Zemřel v roce 2014 ve věku 75 let.
Dětství, které nic neomlouvá, ale něco vysvětluje
Hansen se narodil 15. února 1939 v Estherville v Iowě. Jeho rodiče byli dánští přistěhovalci a rodina provozovala pekárnu. Už jako chlapec byl uzavřený, špatně zapadal mezi vrstevníky a trpěl koktáním. Měl také výrazné akné, kvůli kterému se údajně stával terčem posměchu. Pozdější popisy jeho mládí často mluví o osamělosti, ponížení a dlouho hromaděném vzteku.
Těžké dětství samozřejmě z nikoho automaticky nedělá vraha. Miliony lidí si projdou ponížením, samotou, šikanou nebo odmítnutím a nikdy nikomu neublíží. U Hansena ale tyto zkušenosti zřejmě zapadly do něčeho mnohem temnějšího - do potřeby dokazovat si moc nad lidmi, hlavně nad ženami.
Už v mládí ho přitahoval lov. V přírodě se cítil jistější než mezi lidmi. Tam nemusel mluvit, přesvědčovat, soupeřit společensky. Stačilo umět čekat, sledovat stopy, znát terén a ve správný okamžik vystřelit. Později se právě tahle dovednost stala součástí jeho zločinů.
Robert Hansen
První varování
Hansen neměl čistou minulost ani před tím, než se z něj stal známý sériový vrah. V roce 1960 byl odsouzen za žhářství, když zapálil garáže školních autobusů. Během výkonu trestu byl psychiatricky vyšetřen a podle dostupných informací u něj byla diagnostikována maniodepresivita s epizodami schizofrenního rázu. Záznamy také mluvily o nezralé osobnosti a posedlosti odplatou vůči lidem, kteří mu podle něj ublížili.
Později se dopustil dalších trestných činů. Důležité je, že Hansen nebyl člověk, který by se najednou z ničeho nic proměnil v pachatele. Varovné signály existovaly už dřív. V 70. letech byl spojován i s útoky na ženy. Přesto se mu dlouho dařilo vracet se do běžného života a udržovat si obraz obyčejného muže.
V roce 1967 se přestěhoval na Aljašku. Pro mnoho lidí tehdy Aljaška znamenala nový začátek. Drsná země, málo lidí, obrovské vzdálenosti, pracovní příležitosti, pocit svobody. Anchorage rychle rostlo a přitahovalo lidi, kteří hledali peníze, práci nebo možnost zmizet z minulého života.
Pro Hansena to bylo ideální místo.
Anchorage, město na kraji divočiny
Dnešní člověk si Anchorage snadno představí jako normální město. Jenže v době Hansenových vražd mělo úplně jinou atmosféru. Rychle se rozvíjelo, bylo plné mužů pracujících v ropném průmyslu, stavbařů, dobrodruhů, námořníků, lidí bez pevných vazeb a také žen, které se pohybovaly v barech, nočních klubech nebo prostituci.
Stačilo odjet kousek za město a člověk se ocitl v krajině, kde už neplatila pravidla civilizace. Lesy, řeky, močály, hory, sníh, medvědi, nekonečné ticho. Pro turistu nádhera. Pro oběť únosu noční můra.
Hansen znal tuhle krajinu dobře. Byl zkušený lovec a měl pilotní licenci. Vlastnil malé letadlo, díky němuž se mohl dostat do míst, kam nevedly silnice.
Oběti, o které se nikdo moc nezajímal
Hansen si nevybíral ženy náhodně. Často šlo o prostitutky, tanečnice nebo ženy, které se pohybovaly v prostředí nočních podniků. Jejich život neměl menší hodnotu. Ale právě u nich byla menší šance rychlého a důsledného pátrání.
To je jeden z nejtemnějších rozměrů celého případu. Nejen samotné vraždy, ale i to, jak snadno mohly některé ženy zmizet ze světa, aniž by systém zpozorněl. Když zmizí mladá žena z dobře situované rodiny, je to jiný typ případu než zmizení prostitutky, která často měnila místa, žila nejistě a policii nedůvěřovala. Hansen ten rozdíl zřejmě velmi dobře chápal.
Podle vyšetřování ženy unášel, držel je pod hrozbou zbraně, sexuálně je napadal a některé poté odvážel do odlehlých oblastí. Často se opakuje tvrzení, že některé oběti vypustil v divočině a potom je pronásledoval jako zvěř. Jisté je, že těla některých žen byla nalezena v odlehlé aljašské krajině a Hansen policii později ukazoval místa, kde oběti zanechal.
Cindy Paulsonová - žena, která přežila
Zlom přišel v roce 1983. Tehdy se Hansen pokusil unést sedmnáctiletou Cindy Paulsonovou. Nabídl jí peníze za sex, ale když nastoupila do auta, vytáhl zbraň. Odvezl ji do svého domu, spoutal ji a sexuálně napadl. Potom ji vezl na letiště Merrill Field, kde měl své letadlo. Podle její výpovědi ji chtěl odvézt pryč z města.
Jenže Paulsonová využila chvíle, kdy Hansen nakládal letadlo, a utekla. Běžela po ulici vyděšená, bosá a jen částečně oblečená. Pomohl jí projíždějící řidič, který ji odvezl do bezpečí a kontaktoval policii. Ve stejnou dobu si podezřelého chování u letiště všiml také pracovník ostrahy a poznamenal si registrační značku Hansenova auta.
Paulsonová popsala pachatele, jeho dům, auto i letadlo. Jenže ani tehdy nebylo samozřejmé, že jí policie okamžitě uvěří. Hansen byl místní podnikatel, ženatý muž a navenek slušný občan. Ona byla mladá prostitutka. Právě v tomhle střetu dvou obrazů se ukazuje, proč mu vraždy mohly tak dlouho procházet.
Naštěstí se případu ujali vyšetřovatelé, kteří si začali spojovat jednotlivé stopy. Důležitou roli sehrál aljašský detektiv Glenn Flothe a také profil FBI. Ten popisoval pachatele jako člověka s loveckými zkušenostmi, nízkým sebevědomím, frustrací vůči ženám a schopností působit navenek nenápadně. Hansen do toho obrazu zapadal až příliš přesně.
Mapa s křížky
Když policie získala povolení k prohlídce Hansenova domu, našla důkazy, které případ posunuly úplně jinam. Mezi nimi byly šperky patřící obětem, zbraně a také mapa Aljašky s vyznačenými místy. Některé značky odpovídaly oblastem, kde byla nalezena těla žen.
Mapa nebyla jen pomůcka. Byla to tichá evidence jeho života, který vedl mimo oči ostatních. Přes den pekárna, rodina, známí, běžné starosti. Vedle toho body v divočině, kam se vracel jen on a policie až mnohem později.
Po zatčení se Hansen nakonec přiznal k sedmnácti vraždám. V rámci dohody pomohl vyšetřovatelům najít některá těla. Ne všechna se ale podařilo dohledat. Některé ženy zůstaly dlouho neidentifikované a v některých případech se identita obětí potvrzovala až desítky let po vraždách pomocí moderních metod.
Proč byl tak dlouho neviditelný?
Na první pohled se nabízí jednoduchá odpověď - protože byl opatrný a měl vhodné prostředí. To je pravda, ale nestačí to.
Hansenovi pomáhalo několik věcí najednou. Aljaška byla obrovská a řídce osídlená. Měl letadlo a znal odlehlá místa. Uměl lovit a pohybovat se v divočině. Vybíral si zranitelné ženy. A navíc měl civilní masku, která mu poskytovala důvěryhodnost.
To poslední je možná nejděsivější. Lidé si často představují nebezpečného člověka jako někoho nápadného. Jenže Hansen působil spíš nenápadně. Byl to pekař. Člověk, od kterého si koupíte pečivo. Člověk, který má rodinu. Člověk, kterého soused potká ráno před domem a pozdraví.
Podobné případy ukazují, že zlo nemusí mít výraznou tvář. Někdy vypadá unaveně, obyčejně, skoro nudně.
Lov jako zvrácený rituál
Hansen nebyl jen vrah, který zabíjel v návalu vzteku. Podle vyšetřovatelů šlo o člověka, který si nad oběťmi budoval kontrolu. Lov byl v jeho životě důležitý dávno před vraždami. Jenže u něj se tahle záliba proměnila v cosi patologického. V prostředek dominance.
U běžného lovce jde o znalost přírody, trpělivost, stopování, někdy tradici, někdy sport. U Hansena se tyhle schopnosti spojily s násilím na lidech. Oběť nebyla člověk se jménem, minulostí a strachem, ale kořist. A právě odlidštění je pro podobné pachatele typické.
Hansenovy zločiny nebyly jen vraždy. Byly to scény naprosté bezmoci. Žena vytržená z města, odvezená do divočiny, bez možnosti dovolat se pomoci, často bez oblečení vhodného do terénu, proti muži se zbraní, který prostředí dokonale znal.
Soud a dohoda
V roce 1984 Hansen přiznal čtyři vraždy, u nichž měli vyšetřovatelé nejsilnější důkazy, a k dalším se přiznal v rámci dohody. Byl odsouzen k 461 letům vězení bez možnosti podmínečného propuštění. Trest smrti v jeho případě nepadl. Dohoda mimo jiné umožnila policii dohledat některá místa, kde se nacházely ostatky obětí.
Zbytek života strávil za mřížemi. Zemřel 21. srpna 2014 ve vězeňské nemocnici v Anchorage. Jeho smrt už samozřejmě nic nezměnila na tom, že některé rodiny nikdy nedostaly úplnou odpověď. U sériových vrahů se často mluví o jejich psychologii, metodách a přezdívkách. Jenže za každým takovým případem zůstávají hlavně lidé, kteří zmizeli, a blízcí, kteří se museli smířit s něčím, s čím se smířit skoro nedá.
Oběti za okrajem pozornosti
Případ Roberta Hansena je často vyprávěn jako příběh „lovce žen“. Je to silné, mrazivé a mediálně přitažlivé. Jenže takové označení má i jednu nevýhodu - snadno udělá z pachatele hlavní postavu a z obětí jen anonymní součást legendy.
Mnohé z Hansenových obětí byly ženy, které žily složitý život. Některé pracovaly v sexbyznysu. Některé byly velmi mladé. Některé měly za sebou útěky, chudobu, závislosti nebo prostě jen snahu přežít v prostředí, které k nim nebylo laskavé. Hansen si je nevybíral proto, že by byly bezvýznamné. Vybíral si je proto, že společnost se k nim často chovala, jako by bezvýznamné byly.
A právě v tom je možná největší poučení celého případu. Nejde jen o jednoho vraha. Jde i o prostředí, ve kterém mohl vrah roky fungovat, protože jeho oběti neměly dostatečně silný hlas.
Robert Hansen se stal předlohou knih, dokumentů (Robert Hansen: V mysli netvora) i filmu (Území mrazu) z roku 2013. Jeho případ lidi fascinuje dodnes, protože kombinuje několik děsivých motivů najednou - dvojí život, obyčejnou fasádu, odlehlou krajinu, lov, selhání systému a přeživší svědkyni, která nakonec pomohla celou věc zlomit.
Hansen ale nebyl démon z lesů ani filmové monstrum. Byl to člověk. A právě proto je jeho příběh tak nepříjemný. Ukazuje, kam může dojít nenávist, posedlost mocí a dlouhodobé odlidšťování druhých.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.ebsco.com/research-starters/biography/robert-hansen-serial-killer
https://vault.fbi.gov/robert-hansen/robert-hansen-part-01-final/view
https://zoom.iprima.cz/historie/seriovy-vrah-robert-hansen-bestialni-lovec-zen-z-aljasky
https://g.cz/vrah-s-dusi-lovce-robert-hansen-se-k-obetem-choval-jako-ke-zveri-svlekl-je-a-pronasledoval/
https://en.wikipedia.org/wiki/Robert_Hansen
