Army of Lovers - švédská kapela, která šokovala. Kýč a provokace nesměly chybět

Jsou kapely, které si člověk pamatuje kvůli jedné písni. A pak jsou takové, které se člověku zaryjí do hlavy i tehdy, když si zrovna nedokáže vybavit přesný název alba nebo rok vydání singlu. Army of Lovers patří do té druhé skupiny. Nedá se říct, že by psali nejhlubší texty své generace nebo hudebně převrátili pop naruby. Zapsali se jinak. Vypadali totiž jako něco, co do tehdejšího mainstreamu úplně nepatřilo. Byli příliš nápadní, příliš teatrální, příliš záměrně umělí na to, aby se dali brát jen jako další taneční projekt z počátku devadesátek. A právě tím byli zajímaví.

Skupinu bychom mohli zkráceně popsat jen pár slovy - švédská skupina, hit „Crucified“, extravagantní kostýmy, camp, provokace. Jenže takové shrnutí by jen klouzalo po povrchu. Army of Lovers nebyli jen sled bizarních videoklipů, zlata, sametu, korzetů, křížů a ironických póz. Byli produktem určité doby, ale zároveň ji i předbíhali. Dělali pop, který byl chytlavý, ale nehrál si na přirozenost. Naopak. Celý ten projekt stál na tom, že umělost přiznal, zvýraznil a povýšil na styl.

V době, kdy velká část popu pořád ještě předstírala spontánnost, autenticitu a romantickou bezprostřednost, Army of Lovers působili skoro jako výsměch samotné představě, že populární hudba má být upřímná v tradičním slova smyslu. Oni nechtěli vypadat „normálně“. Nechtěli působit civilně. Nechtěli být kapelou, se kterou se má publikum snadno ztotožnit. Spíš nabízeli podívanou. Přepjatou, vyumělkovanou, hravou a místy až agresivně dekorativní. To, co by jinde působilo jako přehmat, oni proměnili v úmyslný program. A i v dnešní době, kdy nás nepřekvapí snad už nic, by i oni stále působili přinejmenším výstředně.

Army of Lovers vznikli ve Stockholmu v roce 1987. U zrodu stáli Alexander Bard, Jean-Pierre Barda a Camilla Henemark, známá jako La Camilla. Ještě předtím spolu působili v projektu Barbie, z něhož se později vyvinula nová, mnohem ambicióznější podoba. Army of Lovers nevznikli jako „parta lidí, co si založila kapelu“. Od začátku v tom byl koncept. Především Bard nevstupoval do hudby jako někdo, kdo chce jen zpívat nebo sbírat hitparádové body. Měl silný smysl pro konstrukci image, pro práci se symboly, pro to, jak pop nejen zní, ale hlavně jak se vystavuje světu.

U Army of Lovers je proto potřeba rozlišovat dvě roviny. První je hudební. Tam najdeme jasně čitelné dance-popové a europopové schéma, silné refrény, výrazné beaty, melodickou přímočarost a produkci, která byla dělaná tak, aby fungovala v rádiu i na parketu. Druhá rovina je inscenační. A právě tam se z obyčejné popové skupiny stává jev. Army of Lovers nebyli založeni na iluzi „my jsme takoví doopravdy“. Naopak hráli role, stylizovali se, přeháněli, vrstvili významy i povrchy. V jejich případě nebyla image doplněk. Byla to podstatná součást díla.

Dokonce i název skupiny něco naznačuje. Odkazuje k filmu aktivisty Rosy von Praunheima Army of Lovers or Revolt of the Perverts (Armáda milenců aneb Revolta zvrhlíků z roku 1979), přičemž samotný název filmu odkazuje ještě dál, ke starověké thébské Svaté družině. Sice to nevysvětluje všechno, ale dobře to ukazuje, že už od samotného jména chtěli působit jinak než běžná popová produkce. Nešlo o náhodně zvolený efektní název. Byl v tom kulturní odkaz, queer stopa i záměrná okázalost.

Když se řekne Army of Lovers, mnoho lidí si vybaví hlavně výstřední vizuál, možná Jean-Pierra Bardu jako výraznou tvář videoklipů a La Camillu jako nepřehlédnutelnou ženskou dominantu rané sestavy. Ale bez Alexandera Barda by ten projekt v podobě, v jaké ho známe, pravděpodobně vůbec nevznikl. Narodil se 17. března 1961 ve Švédsku a už od mládí bylo zřejmé, že nebude patřit k typům, kteří se spokojí jen s rolí obyčejného popového zpěváka. V jeho případě se hudba od začátku mísila se zájmem o ideje, obraz, provokaci a veřejné vystupování. Říct o něm, že byl „člen kapely“, je vlastně málo. Spíš byl režisérem toho celého mechanismu. Po éře Army of Lovers zůstal na švédské hudební scéně výraznou postavou i dál, ať už jako producent, skladatel nebo spoluautor dalších projektů, například Vacuum a později BWO. Vedle hudby se navíc prosadil také jako autor a veřejně vystupující intelektuál, což jen potvrzuje, že Bard vždycky stál jednou nohou v popkultuře a druhou v debatách, které daleko přesahují běžný showbyznys.

Ostatní samozřejmě nebyli jen figuríny ve scénografii. Jean-Pierre Barda měl pro skupinu zásadní význam jako interpret a nositel velmi osobité energie, která se nedala snadno napodobit. Byl doslova tváří Army of Lovers, kterou nešlo přehlédnout ani vteřinu. Než se stal známým jako součást Army of Lovers, pohyboval se ve světě stylu, vizáže a performance, pracoval mimo jiné jako kadeřník a vizážista, a právě to je na jeho projevu dobře vidět. Nikdy nepůsobil jako klasický frontman, který by stál na pódiu hlavně díky hlasu nebo technice. Jeho síla byla jinde – v držení těla, v gestu, v sebejistotě a v tom zvláštním mixu elegance, dráždivosti a lehké nadsázky, který se s Army of Lovers spojil možná ještě víc než samotné písně. V různých obdobích se věnoval i herectví, televizní práci a dalším mediálním projektům, ale právě s touto skupinou zůstal spojený nejvíc. Později se navíc stal ústřední postavou dokumentu Army of Lovers in the Holy Land, který ukázal i jeho osobní rovinu a život mimo okázalý svět někdejší popové slávy. I díky tomu dnes Jean-Pierre Barda nepůsobí jen jako extravagantní figura z devadesátkových klipů, ale jako člověk s vlastním, dost neobvyklým životním příběhem.

La Camilla zase přinášela kombinaci modelové okázalosti, sexuální dominance a lehce nebezpečné teatrálnosti. Ale Bardův vklad spočíval v tom, že tyto odlišné typy dokázal poskládat do celku, který měl jasný rukopis. A to je možná důvod, proč Army of Lovers ani po desetiletích nepůsobí jako snadno zaměnitelná dobová skupina. Byli vystavěni s dobrým vědomím toho, co dělají.

Je navíc docela podstatné, že Bard nebyl tvůrce, který by se bál intelektuálního přebytku v popu. Mnoho producentů podobných projektů se snaží působit lehce a bezstarostně, i když za tím stojí promyšlená práce. U Army of Lovers ale člověk cítí, že přemýšlení, stylizace a manipulace s obrazem jsou přiznanou součástí hry. I proto bývá kapela často popisována jako „camp styl“. U Army of Lovers nešlo jen o to, že byli přehnaní. Šlo o to, že přehnanost používali vědomě, skoro až metodicky.

Bylo by snadné udělat z Army of Lovers čistě vizuální fenomén a hudbu odsunout stranou. To by ale byla chyba. Jejich písně fungovaly právě proto, že pod vším tím pozlátkem byl velmi účinný popový základ. Nebyly to skladby, které stojí jen na nápadu. Stojí na řemesle. Na refrénu, který se přilepí. Na rytmu, který žene dopředu. Na jednoduchosti, která nepůsobí hloupě, ale účelně.

Zlomovým momentem byla skladba „Crucified“, vydaná jako singl z alba Massive Luxury Overdose v roce 1991. Právě ta z kapely udělala mezinárodně rozpoznatelný projekt. Píseň zabodovala v řadě evropských zemí a zůstala jejich nejznámějším hitem i s velkým odstupem času. Nebyl to úspěch postavený jen na chytlavé melodii. Klíčové bylo spojení hudební účinnosti s obrazem, který nešlo zapomenout. „Crucified“ je typ písně, která snadno zlidoví, ale zároveň část publika dráždí. Náboženská symbolika, erotické napětí, téměř blasfemická stylizace a současně dokonale popová forma – to byla kombinace, která prostě fungovala.

Pak přišla „Obsession“, další výrazný hit, který znovu potvrdil, že nejde o náhodný jednorázový zásah. A později také „Israelism“, vydaná v roce 1993 jako singl z alba The Gods of Earth and Heaven. Tahle skladba ukázala ještě jinou stránku skupiny: schopnost míchat taneční pop s kulturními a náboženskými motivy tak, že výsledek balancuje mezi fascinací, ironií a záměrnou přepjatostí. V některých zemích zabodovala velmi silně a stala se jedním z dalších bodů, podle nichž se dá poznat, že Army of Lovers nebyli jen kapela jednoho hitu.

Jejich diskografie není tak malá, jak by se mohlo zdát. Skupina má pět studiových alb, několik kompilací a desítky singlů. Mezi hlavní studiové tituly patří Disco Extravaganza z roku 1990, Massive Luxury Overdose z roku 1991, The Gods of Earth and Heaven z roku 1993, Glory Glamour and Gold z roku 1994 a po dlouhé pauze také Sexodus z roku 2023. To samo o sobě ukazuje, že nejde jen o nostalgickou značku uvízlou v jedné éře. Nějakým způsobem přežili vlastní dobu a i dnes dokážou oslovit.

Na Army of Lovers je dodnes nejzajímavější to, že se nikdy nesnažili předstírat vkus v jeho bezpečné, střední, kulturně přijaté podobě. Oni naopak šli po všem, co bylo moc. Moc ozdobné, moc tělesné, moc historizující, moc sexuální, moc posvátné a zároveň moc směšné. Právě v tom je jejich síla. Kýč u nich nepůsobil jako vedlejší produkt špatného odhadu. Byl to záměrný nástroj.

Jejich videoklipy často pracovaly s barokní a pseudobarokní estetikou, s náboženskými atributy, se zlatem, ornamenty, výrazným make-upem, pózou a patosem. Kostýmy navrhovala mimo jiné Camilla Thulin a právě vizuální stránka skupiny se stala jedním z nejdůležitějších poznávacích znaků. Režijně jejich klipy výrazně formoval Fredrik Boklund. To všechno dohromady vytvářelo svět, který nepůsobil realisticky, ale ani úplně snově. Spíš jako záměrně přestylizovaná říše, kde se pop setkává s kabaretem, modlou, reklamou, parodií a queer estetikou.

Nebyli „směšní“ omylem. Ten posměšný tón, který někdy slyšíme při vzpomínání na devadesátá léta, míří vedle. Směšnost, nadsázka a přepětí byly v jejich případě součástí vědomé hry. Jenže publikum je ne vždycky vnímalo stejně. Někdo v tom viděl čistou recesi, někdo odvážný queer pop, někdo estetickou katastrofu, někdo geniální pop-artovou provokaci. A možná to tak bylo správně. Army of Lovers nikdy nebyli projekt, který by chtěl být jednoznačný.

V mnoha retrospektivách se o Army of Lovers píše jako o skupině, která „provokovala“. To je pravda, ale pořád je to málo přesné. Provokace totiž může být levná a prvoplánová. U nich šlo o něco rafinovanějšího. Nejen že pracovali se sexualitou otevřeněji, než bývalo v tehdejším mainstreamu zvykem. Oni ji navíc spojovali s ikonografií, která byla tradičně spojována s autoritou, morálkou, náboženstvím a reprezentací moci. Pro některé lidi nepřijatelné spojení.

Typickým příkladem je samozřejmě „Crucified“, ale zdaleka nejde jen o ni. Army of Lovers systematicky míchali posvátné se světským, vysoké s nízkým, „vkusné“ s okázale nevkusným. V tom byli vlastně dost moderní, i když působí jako produkt starších mediálních dob. Věděli, že symbol je nejsilnější ve chvíli, kdy se přenese do jiného kontextu. Kříž v jejich podání nebyl jen dekorace. Byl to znak, který nese náboj už sám o sobě, a oni s tím nábojem pracovali.

Dnes by se to dalo popsat jako hra s identitou, ale tehdy to lidé často vnímali spíš instinktivně. Někdo cítil osvobození, někdo pohoršení. A to je přesně ten druh popu, který zanechá stopu. Ne ten, který se všem líbí. Ale ten, který nutí diváka rozhodnout se, co si o něm vlastně myslí.

Jestliže koncept byl silný, personální stabilita už tolik ne. Jedním z charakteristických rysů Army of Lovers byly proměny sestavy. Základ tvořili Bard, Barda a La Camilla, ale v roce 1991 Camilla Henemark skupinu opustila a nahradila ji Michaela de la Cour. V roce 1992 se přidala Dominika Peczynski, čímž se skupina na čas rozrostla na čtyřčlennou sestavu. V polovině 90. let pak docházelo k dalším změnám a návratům. Jediní dva lidé, kteří zůstávali napříč různými obdobími, byli Alexander Bard a Jean-Pierre Barda.

Takové přesuny na jedné straně dokazují, že Army of Lovers byli skutečně projekt, jehož identita nebyla vázaná jen na jednu fixní „rodinu“ členů. Na druhé straně je ale zřejmé, že původní napětí mezi Bardovou chladně promyšlenou konstrukcí, Bardovou performativní výrazností a La Camillynou dominantní přítomností mělo něco, co se později už úplně nepodařilo zopakovat. Změny sice přinesly nové polohy, ale také ukázaly, že některé „chemie“ se nedají jen tak nahradit.

Je to ostatně častý osud silně stylizovaných projektů. Navenek vypadají jako dokonale řiditelné stroje, ale ve skutečnosti stojí i na velmi křehkých vztazích, egu, rivalitě a osobní energii. U Army of Lovers to bylo patrné opakovaně. Veřejný obraz skupiny sice pracoval s pompou a jistotou, ale uvnitř to zjevně nebýval klidný organismus.

Největší slávu si Army of Lovers odbyli v první polovině devadesátých let. Právě tehdy se jejich hudba šířila napříč Evropou, jejich klipy běžely v hudebních televizích a jejich vizuální styl byl natolik nápadný, že i lidé, kteří kapelu aktivně neposlouchali, věděli, o koho jde. Jenže pop je nemilosrdný v tom, jak rychle přesouvá pozornost jinam. A co bylo v jednom momentu výbušné a nové, může o pár let později působit jako pozůstatek určité módy.

Ve druhé polovině devadesátých let se proměnil vkus, mediální rytmus i popové priority. Nastupovaly jiné typy hvězd, jiný druh uhlazenosti, jiný způsob sexuality a jiná estetika kýče. Army of Lovers najednou nebyli výjimeční tím, že jsou okázalí. Spíš riskovali, že budou vnímáni jako přezdobený relikt. A právě tady se ukazuje, jak tenká je hranice mezi vizionářstvím a dobovým uvězněním.

To ale neznamená, že jejich význam zmizel. Spíš se proměnil. Z kapely, která je „teď a tady“, se stala kapela, na kterou se zpětně díváme jako na symptom i předzvěst. Některé jejich postupy zestárly. Jiné naopak vypadají pozoruhodně současně.

Army of Lovers se po klasickém vrcholu úplně neztratili. V různých obdobích se vraceli, zkoušeli nové formy existence a dokazovali, že jejich značka stále něco znamená. V roce 2001 vyšla kompilace Le Grand Docu-Soap, později přišlo znovusjednocení a další veřejné návraty. Výrazný moment představoval rok 2013, kdy se skupina objevila v „Melodifestivalen“ s písní „Rockin’ the Ride“. Do finále se tehdy nedostali a celé období doprovázely i veřejně propírané personální spory, po nichž se Dominika Peczynski znovu vrátila a La Camilla naopak z projektu opět vypadla.

Takové comebacky bývají bohužel často jen obchodováním s nostalgií. U Army of Lovers to tak částečně bylo taky, ale ne pouze. Je na nich zvláštní, že i když se vraceli jako „legendy devadesátek“, nikdy úplně neztratili chuť být přehnaní a dráždiví. Nesnažili se ze sebe dělat důstojné veterány, kteří už jen oprašují staré hity. Pořád v tom byla stopa sebestylizace a teatrálního ega.

V listopadu 2023 pak vydali album Sexodus, první nové studiové album po velmi dlouhé pauze. Následně přišla i remixová verze Remixodus. Army of Lovers tak nejsou jen dávno uzavřená kapitola. I po desetiletích se k vlastnímu mýtu vracejí a zkoušejí ho znovu uvádět do pohybu.

Kdybychom Army of Lovers hodnotili jen podle počtu hitů nebo alb, asi by se našlo dost kapel, které je překonaly. Jejich význam ale neleží jen v číslech. Důležití byli hlavně tím, že do evropského popu přinesli jiný způsob přítomnosti. Nebáli se queer estetiky v době, kdy to stále nebylo samozřejmou součástí mainstreamu. Nebáli se přemíry. Nebáli se být „camp“ způsobem, který se nesnažil omlouvat. A nebáli se ani toho, že část publika odradí.

To neznamená, že by byli nějakou ideologicky čistou avantgardou. Nebyli. Byli popoví až do morku kostí. Chtěli úspěch, viditelnost, chytlavost, obraz, senzaci. Ale právě to je na nich zajímavé. Dokázali dostat do popu prvky, které se jinde držely spíš na okraji. V tomhle smyslu byli mostem. Ne snad mezi undergroundem a mainstreamem v přísně hudebním slova smyslu, ale mezi odlišnými kulturami. Mezi kabaretem, queer performancí, eurodiscem, reklamní estetikou a popovým průmyslem.

Je snadné si z devadesátkových projektů dělat legraci. Stačí vytáhnout starý videoklip, zasmát se účesům, kostýmům a tehdejším představám o sexy extravaganci. Jenže Army of Lovers si zaslouží víc než tenhle pohodlný výsměch. Když se na ně člověk podívá pozorněji, uvidí skupinu, která velmi dobře chápala, že pop je divadlo. A že divadlo nemusí být omluva za nedostatek „pravosti“, ale samostatná hodnota.

V tom jsou vlastně blízcí dnešní době, která je posedlá obrazem, stylizací, performancí a vědomým budováním identity. Rozdíl je jen v tom, že Army of Lovers to dělali s estetikou své éry. Kdyby dnes vznikli v trochu jiné podobě, možná by byli mnohem snadněji vnímáni jako umělecký projekt. Tehdy ale stáli v prostoru, kde se podobné věci ještě často vnímaly jen jako přepálená výstřednost.

Army of Lovers nikdy nebyli kapela pro každého. A možná právě proto po nich něco zůstalo. Jejich hudba byla dost jednoduchá na to, aby fungovala masově, ale jejich obraz byl příliš zvláštní na to, aby se úplně rozpustili v anonymním popovém proudu. To je vzácná kombinace. Na jedné straně hitovost, na druhé straně pocit, že sledujete projekt, který se nechce vejít do běžných pravidel.

Zůstali po nich silné singly, několik alb, proměnlivá historie, veřejné konflikty, návraty i dlouhá stopa ve vizuální paměti evropského popu. Zůstalo po nich ale i něco méně měřitelného: důkaz, že pop může být povrchní a zároveň chytrý, směšný a zároveň přesný, laciný i promyšlený, blasfemický i hravý, přehnaný a přitom dokonale kontrolovaný.

Možná právě proto se o Army of Lovers pořád dá psát jinak než jen jako o „té kapele od Crucified“. Byli symptomem své doby, ale nebyli jí jen podřízení. V něčem byli přesně devadesátkoví a v něčem překvapivě současní. A to je víc, než se dá říct o většině tehdejších popových projektů.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://rocknheavy.net/army-of-lovers-queer-pop-in-the-1990s-cd63986a6834

https://www.last.fm/music/Army+of+Lovers/+wiki

https://www.culturefix.co.uk/the-fascinating-legacy-of-army-of-lovers-star-la-camilla/

https://www.armyoflovers.eu

https://povmagazine.com/army-of-lovers-in-the-holy-land-review-chosen-to-get-freaky

https://jfi.org/programs/jfi-film-archive/army-of-lovers-in-the-holy-land

https://en.wikipedia.org/wiki/Alexander_Bard