Aztékové a krvavé rituály - srdce vyrvané zaživa, obětované dítě. Zkázou jim byly neštovice

Když se řekne aztécká kultura nebo Aztékové, řada lidí si možná vybaví film Mela Gibsona Apocalypto, kde nebyla o drsné scény nouze. Už méně lidí si uvědomí, že film Apocalypto vyprávěl o mayské společnosti, která té aztécké předcházela. Jiní si možná vzpomenou na western Poklad Aztéků s nezapomenutelným Lexem Barkerem alias doktorem Sternauem, kde se sice člověk příliš nedozvěděl o kultuře Aztéků, ale aspoň si připomněl, že tento národ kdysi ovládal Střední Ameriku a jak někteří věří, dokázal shromáždit nezměrné bohatství, které nebylo dosud nalezeno (podobně jako zlaté město El Dorado).

Středověcí dobrodruzi, královské rodiny a církevní hodnostáři byli přesvědčeni, že Aztékové jsou suroví barbaři, kteří dychtí jenom po krvi a jejichž kultura je prosycena násilím. Tento pohled na tuto zajímavou kulturu dlouho přetrvával, navzdory skutečnosti, že sama církev za sebou zanechávala velmi krvavou stopu v průběhu staletí.

Teprve v novější době, kdy se výzkum oddělil od víry a jsme schopní se na dějiny podívat více objektivně, resp. bez vlivu naší vlastní víry, začal převládat názor, že to nebyla touha po čirém násilí, co Aztéky vedlo k praktikování jejich rituálů. A to i přesto, že pro mnoho z nás jsou některé jejich zvyky prostě drsné a krvavé.

Kdo byli Aztékové?

Aztécká říše byla středoamerická civilizace, jejíž existence patří mezi roky 1300 až 1521 našeho letopočtu. Nejednalo se o jedno etnikum, ale zahrnuto bylo několik různých etnik, které obývaly oblasti Střední Ameriky. Sami sebe jako Aztéky neoznačovali, protože slovo Azték pro ně znamenalo lid Aztlánu, což byl údajný domov jejich předků. Sami si říkali Mexika a jejich jazykem byl nahuatl.

Na svoji dobu byli Aztékové nesmírně rozvinutí a v případě jejich vysoce postavených členů šlo i o vzdělané lidi. Postupně vytvořili několik městských států, které se následně spojovaly a vytvářely aliance nebo konfederace. Samotná aztécká říše byla spojením právě tří takových městských států, konkrétně Tenochtitlánu, který se rozprostíral na místě dnešního hlavního města Mexika, dále Tetzcoco a Tlacopánu, který byl dříve součástí Tepance, v podstatě sesterské kultury Aztéků. Přesné definice toho, kdo všechno spadá do společenství Aztéků, v podstatě neexistují. Samotní vědci dodnes bádají, jak úzce nebo široce by mělo být toto označení pojato a kdo by do něj měl být zahrnut. V širším pojetí jsou za Aztéky považování všichni obyvatelé aztécké říše, v užším pojetí jsou jimi pouze lidé žijící v Tenochtitlánu. Podobně je tomu i u aztécké civilizace - obecně se za ni považuje civilizace Střední Ameriky v daném časovém období. Jednotlivé společnosti tehdy sdílely řadu charakteristik a tak je velmi těžké až nemožné přesně stanovit, co do aztécké civilizace patří, a co už patří do jiné.

Srdcem říše byl Tenochtitlán, jehož vliv se šířil do dalších městských států, s nimiž se spojil. Impérium se zvětšovalo jednak s pomocí vojenské síly, ale také pomocí obchodu. Nově dobytá území si podmaňovala dosazováním přátelských vládců a také manželstvími mezi vládnoucími dynastiemi.

Největšího rozmachu říše dosáhla kolem roku 1519, krátce předtím, než k jejím břehům dorazil Hernán Cortés se svými dobyvateli. Spojil se s některými městskými státy a s jejich pomocí porazil 13. srpna 1521 Tenochtitlán, zajal císaře Cuauhtémoca a na ruinách města poté Španělé nechali postavit Mexico City. Těžko říct, jestli by Cortés takto uspěl, kdyby obyvatele Tenochtitlánu nekosily neštovice, které sem dobyvatelé zavlekli a vůči kterým nebyli domorodí obyvatelé imunní. K vítězství mu také pomohl prvotní přátelský postoj Aztéků, neboť jej považovali za bílého boha z východu, jehož příchod avizovalo jedno z proroctvích.

Aztécká víra

Páteří aztécké víry bylo přesvědčení, že vše pochází z jednotné substance a vše, co kolem nás vnímáme, příroda, vesmír, to vše je součástí božstva. Dalo by se to popsat jako jakýsi monistický panteismus (monistický - vycházející z jednoho, opak pluralismu, panteismus - příroda a vesmír jsou samy božstvem), přičemž vzdělaní, výše postavení Aztékové a kněží zastávali spíše monistické názory, běžní lidé inklinovali spíše k polyteistickým a mytologickým přesvědčením.

Aztékové měli vlastní kalendáře a velmi si zakládali na rituálech v přesně stanovených datech. Jeden kalendář byl sluneční a trval našich známých 365 dní, druhý byl rituální a trval 260 dní. Nešlo však jenom o obětní rituály, ale také o oslavy, hodování, tance, míčové hry nebo ceremoniální bitvy. Každý jejich počin měl v kalendáři svoje místo a svůj čas. Každých 52 let pak oba kalendáře došly do svého výchozího bodu a začal nový cyklus. Při tomto datu se v říši rozbily všechny staré keramické předměty a uhasil veškerý oheň. Nový oheň byl založen skrz hrudník oběti a běžci tento nový plamen roznesli po říši. Tato jedna noc bez ohně byla spojena se strachem, že by mohli sestoupit hvězdní démoni a pohltili by zemi.

Čtyři hlavní božstva byla Tlaloc - božstvo deště a bouře, Quetzalcoatl - vítr, obloha a hvězdné božstvo, Tezcatlipoca - božstvo noci, magie, proroctví a osudu, a konečně i Huitzilopochtli - sluneční a bojové božstvo, které bylo současně patronem aztéckého národa. Kromě těchto čtyř božstev existovaly desítky dalších, menších bohů, kteří se rozrůstali s tím, jak se rozšiřovala aztécká říše a pohlcovala další menší etnika a jejich božstva.

Kromě mnoha božstev oplývala aztécká kultura i řadou mýtů, zejména o zrození světa. Stvoření Země například předcházel souboj Tezcatlipoca a Quetzalcoatla s obří krokodýlkou Cipactli. Ti ji porazili a požadovali po ní, aby se stala Zemí. Lidé by pak mohli do jejího masa vyřezávat brázdy a sít semena, což jim zajistí obživu. Na oplátku jí nabídnou krev.

Smrt znamenala pokračování života

Přestože v naší kultuře často chápeme smrt jako něco konečného, pro Aztéky byla smrt podmínkou pokračování života. Cítili se zodpovědní za pokračování života, stejně tak jako měla zodpovědnost i jejich božstva, která se musela různě obětovat, aby něco jiného mohlo pokračovat dál.

Jejich krvavé oběti tak nebyly touhou po násilí, ale vykoupením, aby život mohl plynout dál. Je však pravdou, že co se množství obětí týče, v tom byli Aztékové asi nepřekonatelní a vědci se dodnes přou, co způsobilo, že rozsah obětin byl tak obrovský. Podle některých byla příčinou narůstající populace, která potřebovala korigovat, aby nedošlo k vyčerpání zdrojů a kolapsu celé společnosti. Podle jiných to mělo souvislost s kanibalismem, který zase měl souviset s tím, že aztécká strava byla chudá na živočišné bílkoviny. To však vyvrátil jiný vědec, který potvrdil, že strava sice byla na živočišné bílkoviny chudší, ale zato byla velmi bohatá na rostlinné bílkoviny a také prokázal, že množství obětí bylo vyšší v dobách nadbytku, což eliminovalo vysvětlení obětin jako zdroje možné potravy.

Dnes se vědci kloní nejvíce k názoru, že obětování mělo sloužit jako výraz moci, k posílení božské autority vládnoucí elity a také jako odstrašující prostředek proti povstání podrobených menších národů a etnik.

Krvavé a odstrašující praktiky během rituálů

Tato praktika je jedna z nejznámějších. Oběť leží natažená obvykle na kamenném podstavci, zatímco se kněží blíží s ostrým nástrojem, který měl čepel ze sopečného skla. Tím oběti rozřízne hrudník a vyrve ještě tepající srdce.

V mnoha případech pak srdce roztříštil o obětní kámen a tělo nebožáka bylo shozeno ze schodů dolů, kde se jej ujali řezníci. Pokrmy z lidské oběti byly většinou k dispozici výše postaveným členům společnosti.

Obětí byli často zajatci ze sousedních kmenů, poražení válečníci, zločinci, dlužníci, ale v některých případech jimi mohli být i vlastní lidé, kteří to vnímali jako poctu, že mohou obětovat svůj život a prolít vlastní krev, která uspokojí bohy a zajistí pokračování života ostatním. Prostitutky se nechávaly obětovat bohyni lásky.

Jak bylo zmíněno výše, přesná příčina kanibalismu není známa a také se neví, v jaké míře byl kanibalismus praktikován. Nejčastější názor se nyní odkazuje na víru, že pozřením masa nepřátel mohou lidé získat jejich sílu a moc.

Součástí aztécké architektury byly i stavby vytvořené z lidských lebek. Jedna z takových staveb v Tenochtitlánu byla vytvořená ze zhruba 60 tisíc lebek obětí.

Ani samotní kněží a výše postavení členové aztécké společnosti nebyli vůči obětování imunní. Často si propichovali uši, jazyk a další části těla a unikající krev následně obětovali bohům. Někteří dokonce takto obětovali i krev vlastních dětí.

Aztécká božstva byla v mnoha případech spojena s krvavými oběťmi. Ne proto, že by byla krutá, ale proto, že krev jim zajišťovala sílu k přežití. Huitzilopochtli, bůh slunce a boje, potřeboval ke své síle neustálý přísun krve. A je jen logické, že mu ji Aztékové dopřávali, protože slunce potřebovala celá společnost. Co proti potřebě celé společnosti bylo pár (tisíc) obětí…

Žádný normální rodič si nedovede představit, že by obětoval vlastní dítě. U Aztéků byly děti považovány za čisté a nevinné, a proto i významnější oběti. Často byly děti obětovány při zasvěcování nových chrámů nebo v dobách krize.

Kromě zasvěcování chrámů nebo krizí byly i rituály, které jejich obětování vyžadovaly. Jeden takový rituál byl zasvěcen bohu Tlalocovi, bohu deště a bouří. Během zimního měsíce Atlcahualo byly děti přiváděny do chrámu Tlaloca a byly nuceny stoupat po schodech. Většinou z toho nebyly děti nadšené a plakaly. Aztékové věřili, že když děti při výstupu pláčou, Tlaloc jim následně požehná deštěm. Pokud by tedy samy plakat nechtěly, dospělí by je k tomu donutili. Ke konci obřadu byly děti zabity.

Zajímavý byl festival Toxcatl, který vybranému jedinci zajistil rok v blahobytu, načež byl obětován. Během měsíce Toxcatl byl vybrán jeden muž, který splňoval předem stanovená pravidla - měl mít hladkou pleť, být štíhlý, s rovnými dlouhými vlasy. Následně byl oblečen jako bůh Tezcatlipoca, jeho kůže byla natřena černou barvou, na hlavě nosil květinovou korunu a na hrudi plát z mušlí a řadu šperků.

K dispozici dostal čtyři krásné ženy, se kterými mohl nakládat podle své libosti. Jeho jediným úkolem bylo procházet městem, hrát na flétnu, vonět květinami a nechat se uctívat.

Když uplynulo 12 měsíců, vystoupal na vrchol pyramidy, přelomil píšťalu a za pomoci kněze ulehnul na dlouhý kamenný oltář. Tam mu kněz vyrval srdce z těla a obětoval jej bohům. Následně se celý proces opakoval a byl vybrán nový muž.

Jak už bylo řečeno výše, řada obětí byla po rituálu shozena ze schodů, kde si je převzali řezníci, kteří je následně rozřezali a z masa byly vařeny pokrmy. Jedním takovým byla např. polévka pozole, která v pozměněné verzi existuje dodnes. Původně se jednalo o vývar ze stehna obětovaného vězně a byl podávaný samotnému císaři. Dnešní verze už je o poznání méně nechutná a lidské maso bylo nahrazeno vepřovým. Chuť je však prý stále podobná, alespoň podle slov samotných Aztéků, kteří ji popsali misionářům.

Lidé se obětovali při řadě příležitostí a jednou z nich bývalo i vysvěcení nového chrámu. Jak bylo psáno výše, často se při takové příležitosti využívaly děti, které měly auru naprosté nevinnosti. Když se však znovu vysvěcovala Velká pyramida v Tenochtitlánu, byla uspořádána velká oslava a její součástí bylo obětování ohromného množství lidí. Aztékové tvrdili, že obětí bylo přes 84 tisíc. Podle dnešních vědců je to číslo dost nadsazené, ale i tak bylo reálně zřejmě obětováno kolem 20 tisíc lidí.

Tento festival byl známý jako festival stahování z kůže. Obřad byl zasvěcený bohu Xipe Totecovi, jehož jméno samotné znamenalo stahování z kůže. Čtyřicet dní před festivalem byl vybrán jeden muž, který měl tu čest, aby se obléknul jako „stažený“. Byl pokryt červeným peřím a zlatými drahokamy a po dobu čtyřiceti dní byl uctíván jako bůh. V den festivalu byl pak přiveden na vrcholek hory a zabit, společně s dalšími osmi muži.

Kněží pak tyto muže doslova stáhli z kůže. Ta byla obarvena do žluta, aby vypadala jako zlatá. Některé kůže dostali následně kněží, kteří v nich tančili. Zbylé kůže dostali mladí muži, kteří v nich strávili dalších dvacet dní žebráním.

Muži, kteří byli vybráni ke stažení z kůže, se většinou předtím účastnili souboje s největšími aztéckými válečníky. Sami byli vyzbrojeni dřevěnými meči, zatímco proti nim pochodovali plně vyzbrojení aztéčtí válečníci. Podle legend však jeden muž, Tlahuicol, skutečně dokázal tyto válečníky přemoci a všechny svým dřevěným mečem zabil. Aztékové byli tak nadšení, že z něj chtěli udělat velitele armády. Tlahuicol však jejich nabídku považoval za urážku. Jeho osud měl být mnohem větší - měl být obětován bohům.

------

Aztékové si na rituály potrpěli a s různými obměnami je praktikovali po celou dobu existence aztécké říše. Říká se, že ročně padlo za oběť kolem 250 000 lidí. Přestože je to obrovské číslo a způsoby obětování rozhodně nebyly nic pro citlivé duše, Aztékové věřili, že jimi zajišťují pokračování života. Jejich rituály jsou dodnes předmětem řady výzkumů, stejně tak jako jejich znalosti a vědomosti o přirozených cyklech, pěstování plodin apod. Pro někoho jsou barbarským národem, pro jiné lidmi, kteří měli na svoji dobu a možnosti neskutečné znalosti a na vzdělání si zakládali.

------

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://en.wikipedia.org/wiki/Aztecs

https://www.mexicolore.co.uk/aztecs/ask-us/were-the-aztecs-barbaric

https://www.history.com/topics/ancient-americas/aztecs

https://education.nationalgeographic.org/resource/aztec-civilization/

https://www.historyskills.com/classroom/year-8/aztec-sacrifices/

https://listverse.com/2016/12/20/10-horrors-of-aztec-ritual-human-sacrifice/

https://www.chimuadventures.com/en-us/blog/10-interesting-facts-about-aztecs

https://www.historyhit.com/facts-about-aztec-empire/

https://education.nationalgeographic.org/resource/aztec-civilization/