Článek
ČR je parlamentní republika s vícestranickým systémem. Parlament České republiky sestává ze Senátu a Poslanecké sněmovny. V Poslanecké sněmovně sedí 200 poslanců různých politických stran a hnutí, které získaly ve volbách dostatek hlasů, aby měly alespoň jeden mandát. Kromě zařazených poslanců mohou být ve sněmovně i nezařazení, kteří do žádné politické strany nepatří - v průběhu mandátu z ní mohli třeba vystoupit.
Každá strana či hnutí má svůj program, se kterým kandidovala. Program by měl shrnovat zásadní postoje strany, její vizi do budoucna, klíčová témata, kterým se chce věnovat apod. Na základě toho oslovuje potenciální voliče, které se snaží svými plány zaujmout a získat co největší počet hlasů od oprávněných voličů.
Volby jsou dvoudenní, konají se vždy v pátek a v sobotu. Následně se volební místnosti uzavřou a přepočítá se, kolik hlasů obdržely jednotlivé strany a jejich kandidáti. Výsledky se předají krajskému pracovišti Českého statistického úřadu, který zjistí, jaký podíl má daný kraj na celkovém počtu hlasů.
Strany mohou vytvářet i koalice dvou či více stran. V takovém případě musí získat více jak 5% podporu voličů (minimum platné pro samostatně kandidující stranu) - dvojkoalice alespoň 8 % a troj-a více koalice alespoň 11 %. Do voleb tak mohou jít i v takovýchto uskupeních.
Tato možnost však mnohdy bývá trnem v oku řadě voličů, a to zejména těch nespokojených, kteří se spíše přiklánějí ke konkurenčním stranám. Argumentují, že se jedná o „slepence“, které vznikají pouze za účelem získání více hlasů a strany, které se tak díky koalici dostanou do Sněmovny, by samostatně neuspěly a neměly by tedy mít právo být ve Sněmovně.
Do jisté míry může být tento argument pravdivý - je možné a mnohdy i dost pravděpodobné, že by se některá ze stran, které tvoří danou koalici, do Sněmovny nedostala, protože by nedokázala samostatně oslovit dostatek voličů.
Na druhou stranu se tento argument zdá být lichým, pokud chce někdo poukázat na to, že by strany nezískaly samostatně dostatek hlasů a nezastupují tak většinu obyvatel. Můžeme si to představit na příkladu malého městečka. Ve městečku je několik skupin obyvatel:
- zemědělci a další lidé starající se o dostatek potravin pro všechny obyvatele
- řemeslníci
- obchodníci
- lidé poskytující služby všeho druhu
- mladí a staří lidé mimo produkční věk
- maminky pečující o malé děti
Každá z těchto skupin má jiné příjmy, jiné výdaje, jiné potřeby a očekává od společnosti něco jiného. Každý člověk má také jinou představu o tom, jak by měl vypadat spokojený život.
Jednou za čas se konají volby, z nichž vzchází vedení města, které určuje další vývoj. Je zcela přirozené, že každý volí někoho, kdo mu je sympatický, kdo vyznává podobné názory a má podobné představy o směřování města jako daný volič. Zvolený řemeslník nemusí uspokojit představy a potřeby obchodníků, zvolený obchodník zase nemusí svým zaměřením vyhovovat většině maminek. Pokud volby ale proběhly tak, jak měly, musí je všichni respektovat a přizpůsobit se. A v dalším volebním období zase mohou mít štěstí a bude zvolen někdo, kdo bude více bojovat právě za jejich skupinu a podřídit se budou muset ostatní.
Co když se ale domluví obchodník s řemeslníkem a zemědělcem? Najdou témata, která by mohli mít společná. U témat, kde se rozcházejí, mohou nalézt kompromisní řešení nebo díky vzájemné diskusi objevit i řešení, které by je jinak ani nenapadlo… A když dokážou nalézt shodu, je opravdu tak špatné, že budou chtít vládnout společně a zastoupit tak tři skupiny obyvatel? Nebude tak spokojených nakonec víc lidí, než kdyby vládl zástupce pouze jedné skupiny?
Tolik k teoretické situaci. Skutečnost bohužel nebývá tak jasná a růžová. Kromě shodných témat budou případnou koalici naopak rozdělovat odlišná témata a bude velmi záležet na ochotě ke kompromisu a hledání nových cest, které budou optimální. Je to stejné jako mezi lidmi navzájem - jen horko těžko se najdou dva lidé, kteří by se ve všem shodli. A nikdy není možné plně uspokojit všechny.
Podobnou situaci můžeme vidět i v dnešní vládě. Zpočátku měla vysokou důvěru, neboť zastupovala více skupin obyvatel a její plány zněly nadějně. Bohužel, spolupráce mezi více stranami není snadná a i problémy uvnitř jednotlivých stran velmi komplikovaly celkovou spolupráci. Když se k tomu přidaly ještě vnější faktory a určitá „odtrženost“ některých politiků od běžného života občanů a jejich každodenních problémů, začala důvěra rapidně klesat a dnes jsou z vlády zklamaní i ti, kteří ji volili.
Nyní trochu odbočím. Předchozí vláda, kterou vedl jako premiér Andrej Babiš, nebyla o nic lepší. Také sice musela bojovat s nečekaným nepřítelem - covidem, ale jinak byla u moci v dobách, kdy se ekonomice a státu dařilo. Měla tak výhodu rostoucí ekonomiky, dostatku příjmů a mohla se více soustředit na potřebné reformy a zlepšení efektivity fungování státu, alespoň než přišel covid.
Bohužel se však Babišova vláda soustředila spíše na zlepšování vnímání vlastní strany, na lepší obraz a zvyšování počtu voličů. A to i za cenu zvyšování státních výdajů, aby „naoko“ přilepšila dalším skupinám obyvatel, které pak rády zvolí stranu, která jim dala peníze nebo naopak ulevila od některých plateb.
Bylo by však nefér vyčítat Babišovi uplácení voličů a populismus. Jedná se o nežádoucí efekt poměrně častého střídání stran u vlády. Protože nikdo nemá zájem dostat se do vlády a začít dělat nepopulární opatření, čímž se v podstatě politicky zasebevraždí. Když už se někdo k něčemu odhodlá, nakonec místo potřebného tvrdého řezu radši zvolí jemnější kosmetickou úpravu, aby „něco udělal a zároveň neztratil oblibu u voličů“. Tato polovičatá řešení nevedou vůbec k ničemu. Problém nevyřeší a zároveň ani nikoho neuspokojí.
Když se k obyčejné neschopnosti přidá ještě arogance nebo pocit, že je ten člověk - politik schopný odborník na svém místě a nikdo jiný dané problematice nerozumí, pak je problém na světě. Nedostatek sebereflexe je u politiků (ale nejen u nich) velmi častým jevem.
Babišova vláda zastupovala především chudší vrstvy obyvatel, minority na okraji společnosti, starší a důvěřivé lidi (z nich řada žije s přesvědčením, že kdo má tolik peněz, už určitě nepotřebuje další), ale i lidi v produktivním věku, kteří mají nízké mzdy. Nijak nepopírám, že mnoho lidí z těchto skupin potřebuje pomoc. Ale bezhlavé rozdávání peněz ze státního není dlouhodobým řešením. Nakonec to totiž zaplatíme všichni, včetně těch, kteří měli radost, že jim bylo pomoženo. Nic totiž není zadarmo, vždy to musí někdo zaplatit.
Další volby byly velmi vyrovnané. Babišova vláda měla dost voličů, kteří byli spokojení s jejím štědrým přístupem. Na druhou stranu, zhruba stejné množství lidí vnímalo tuto štědrost jako nebezpečnou a nadměrné výdaje ze státní kasy jako hrubé plýtvání a další zadlužování.
Babiš byl těsně poražen a k vládě se dostalo uskupení několika stran v čele s profesorem Fialou. Poměrně hezký začátek a prezentace premiéra však velmi rychle zastínila horšící se ekonomická situace. Dozvuky pandemie covidu a počínající válka na Ukrajině, následkem čehož došlo ke zdražení či dokonce nedostupnosti řady komodit včetně energií. Několik nešťastných vyjádření typu - vezměte si další svetr - a neschopnost najít komplexní řešení, které sice bude třeba bolet, ale bude férové ke všem skupinám a bude dávat smysl však sebralo drtivou většinu důvěry, kterou tato Fialova vláda měla. Chudší vrstvy toužící po sociálně štědrém státu neuspokojila a ostatní toužící po zefektivnění státní správy, zkrocení schodku rozpočtů a úspornosti zklamala také.
Nespokojenost obyvatelstva všech skupin nyní nejspíš povede k tomu, že vládní strany v dalších volbách důvěru nedostanou a k moci se opět dostane Babiš, jak ostatně naznačují i aktuální průzkumy volebních preferencí. Způsob vládnutí se zase otočí. Pokud se této vládě podařilo něco uspořit, případná Babišova vláda to zase rozdá. Dluhová spirála se bude dál roztáčet na úkor budoucnosti.
Česká republika se tak zmítá z jedné strany na druhou a v konečném důsledku není spokojený vůbec nikdo. Země stagnuje, ovládnuta nejistotou. Místo skutečných reforem dochází už roky jen ke kosmetickým úpravám, které nejen nic nevyřeší, ale zároveň zhoršují místní prostředí, které je pro podnikání už tak dost komplikované a ne zrovna přátelské.
A nejsou politici jen odrazem celé naší společnosti?
