Hrdinou proti své vůli: šimpanz Ham byl prvním hominidem, který se podíval do vesmíru. A přežil.

Když se v 50. letech minulého století roztočila kola vesmírných závodů, nebylo vůbec jasné, co se s živým tělem odehraje, když se „odlepí“ od Země. Věda měla své tabulky a rovnice, ale chyběly praktické zkušenosti. Nevědělo se, co udělá srdce a mozek při dlouhém přetížení, zda se plíce „nezapomenou“ nadechnout v beztíži, jak se bude chovat krev a jak se z takové jízdy vrátit živý. A tak se stalo něco, co dnes přirozeně vyvolává otázky: místo lidí začala do raket usedat zvířata. Dřív než do kosmické kabiny nastoupil astronaut, otestovali ji tvorové, kteří neznali smysl experimentu ani rizika, jen dělali to, co je lidé naučili.

Nedobrovolní hrdinové

První letci nebyli roztomilí hrdinové na plakátech, ale drobná stvoření, ovocné mušky, které po válce vyletěly na ukořistěných raketách V-2. Zpátky přivezly svou prostou existencí zprávu, že život vydrží víc, než se čekalo. Pak přišli na řadu hlodavci, psi a nakonec primáti. Každý z nich měl ve vesmíru svou roli: myši a krysy jako model biologie, psi jako odolní a relativně klidní pasažéři sovětských misí, opice a šimpanzi v americkém programu jako nejbližší příbuzní člověka, kteří dokážou stisknout páčku, reagovat na světlo, provést jednoduchý úkol. Teprve tak šlo ověřit, zda mozek ve stavu beztíže a stresu nezamrzne - a jestli by pilot dokázal být víc než jen náklad.

Sovětské psy zná svět jmény Laika, Belka a Strelka. Laika obletěla Zemi a zemřela. O mnoho let později se z její tváře stal symbol, který připomíná, že věda umí mít chladné ruce. Na západ od Železné opony se mezitím rodil americký Mercury a s ním i myšlenka, že nejrozumnějším „předskokanem“ člověka je šimpanz. Nejen pro genetickou příbuznost, ale pro schopnost učit se úkonům, které připomínají pilotáž. V Novém Mexiku tak vyrostl svět, který by dnes vypadal cize: trenažéry, vibrační komory, centrifugy, kde se desítky šimpanzů učily sedět v malém křesle, zírali na kontrolky a za signálů stiskem páčky dokazovali, že ještě vnímají. Za odměnu granule s banánovou příchutí, za chybu krátký elektrický šok do chodidla. Dnes to zní krutě, tehdy to bylo „standardní posilování reakce“.

Mezi těmi tvory byl i jeden samec, zpočátku jen číslo, Chimp No. 65. Pocházel z Kamerunu, kde byl jako mládě chycen do pasti, prodán a přes oceán dopraven do světa, do kterého nepatřil. Když se v roce 1959 ocitl na letecké základně Holloman, stal se z něj „student“ kosmického programu. Z jeho přirozeného pohledu byla školní docházka jednoduchá: světlo – páčka – odměna; chyba – nepříjemné bodnutí. Z pohledu instruktorů byl ideální: učenlivý, přiměřeně klidný, bez známek paniky. A tak když se vybíral ten, kdo poletí, padla volba na něj. Jméno dostal až po návratu: Ham, podle Holloman Aerospace Medical Center. Do té doby byl jen číslo; v okamžiku, kdy přežil svou misi, se stal symbolem.

Ráno 31. ledna 1961 seděl Ham připoutaný v kabině Mercury-Redstone 2. Kovové stěny, úzké pásy, hučení ventilace, pach gumy a oleje. Lidé venku se dívali na hodinky, čas odpočtu se rozpustil v řevu motoru. Raketa se zvedla, hmota se dala do pohybu, kabina se chvěla a přetížení vytlačilo krev na periferii těla. Všechno šlo o chlup jinak, než se plánovalo: motor táhl o něco déle, trajektorie byla vyšší a delší. Ham ale v malé skořápce vesmíru dělal svou práci. Rozsvítilo se světlo, stiskl páčku. Požadavek signálu, reakce. Mechanika naučeného chování běžela, přestože kabina byla v beztíži a jeho tělo ztrácelo pocit, kde je nahoře a kde dole. Lidský programátor by řekl, že testovaný systém fungoval. Z pohledu šimpanze to byl jen sled podnětů a odpovědí, to jediné, čemu rozuměl.

Když se kabina stočila na návrat, z oblohy se stala tvrdá zeď. Žár, brzdění, nárazy, a pak dlouhé čekání na chladné šplouchnutí Atlantiku. Voda se přelila, kapsle nabrala vodu, ocitla se dál od plánovaného místa a chvíli to vypadalo, že se z dobrého konce stane ošklivý epilog. Záchranná loď ale dorazila včas. Když námořníci otevřeli víko, vykoukl promočený pasažér s očima dokořán. Slavná fotografie, na níž se Ham jakoby „usmívá“, je pro laiky důkazem šťastného konce. Kdo zná šimpanzí výraz, ví, že to byl úsměv plný napětí a vyčerpání – úleva, že to skončilo. Každopádně skončilo. A to byla pro všechny strany ta nejdůležitější zpráva.

Ham položil základy pro další cesty do vesmíru

Délka letu se dá shrnout čísly – zhruba šestnáct a půl minuty tam a zpátky, několik minut beztíže, přetížení, které by člověka bez tréninku položilo – ale čísla nejsou všechno. Důležité je, co si z nich lidé vzali. Uvědomili si, že organismus podobný našemu dovede v extrémním prostředí nejen přežít, ale i vykonávat úkoly, které vyžadují pozornost a rychlou reakci. Tohle poznání o pár měsíců později pomohlo Alanu Shepardovi, prvnímu americkému astronautovi ve vesmíru. Když se Freedom 7 vydala v květnu 1961 na suborbitální skok, nikdo netušil, že v hlubokém pozadí stojí tichá zásluha tvora, který nerozuměl slovům ani mapám, ale přesto položil základy pro následující cesty do vesmíru.

Ham se po misi vrátil do světa klecí, nejdřív do Národní zoo ve Washingtonu a později do severokarolinské rezervace. Neměl už před sebou žádnou další raketu. Žil šimpanzí život v lidské režii, jedl, spal, zkoumal a stárnul. Když v roce 1983 zemřel, rozloučili se s ním u muzea v Novém Mexiku. Na kameni stojí, že to byl první šimpanz ve vesmíru. To je pravda. Ale je v tom i něco víc: připomínka, že některé cesty pro nás lemovali ti, kteří si je dobrovolně nevybrali.

Zpětně je těžké neklást si otázky. Bylo to nutné? Bylo to správné? Jak jinak to šlo udělat? Historie má sklon odpouštět, když se povede velká věc. Jenže vedle hrdinů z plakátů existují i oběti, o kterých se mluví méně. V 60. letech se svět díval na kosmonautiku s naivitou dítěte, které objeví cestu do lesa a ještě neví, že v něm žijí i vlci. Etické komise byly slabé, veřejnost nadšená a soupeření velmocí neúprosné. V takové atmosféře se snáz říká „musíme“. Dnes se snáz ptáme „proč“.

Vědecky vzato přinesly zvířecí lety pevné základy. Ukázaly, jak tělo reaguje na přetížení a beztíži, jak udržet tlak a teplotu v kabině, jak navrhnout skafandr, který nezradí. Naučily inženýry, kde se nejčastěji stává chyba, a lékařům, co je třeba sledovat – tep, dech, krevní tlak, chování. A zároveň odhalily hranice: šimpanz umí mačkat páčku, ale nedá se z něj vyčíst, co udělá lidská mysl, když sáhne na hranu strachu. Zvířata nevysvětlí, jaké to je uvědomit si kosmos. Jsou mostem, ne cílem.

Bylo to nutné?

Z morálního hlediska je příběh zvířat ve vesmíru šedý, ne černobílý. Laika nepřežila – a dodnes její jméno vyvolává stín pochybností a morální otázky. Jiné psy Sověti přivezli zpět a tím dokázali, že návrat z oběžné dráhy je možný. Američané sází na šimpanze, protože jsou nám blízcí – a právě to dělá problém eticky ještě palčivější. Čím bližší je zvíře člověku, tím citelnější je pocit, že s ním zacházíme jako s nástrojem. Kritici už tehdy psali, že elektrické tresty a stresové tréninky jsou bezohledné, obhájci namítali, že jinak to nejde. Dnes už víme, že řadu experimentů nahradily simulace a výpočetní modely, že ISS hostí spíše malé organismy a že přísná pravidla omezila utrpení. Ale věta „bez nich bychom to nezvládli“ se z dějin vymazává těžko.

Hamův příběh je proto tak silný, že sleduje obě cesty zároveň. Je to vyprávění o technickém triumfu, o inženýrském světě, který umí přepočítat strach na proudy a teploty; a zároveň je to tiché svědectví o živočichovi, který dělal to, co se naučil, aniž by chápal, k čemu. Mnoho let po jeho letu se obrázky vracejí: mokrý šimpanz s širokým výrazem, námořník v pláštěnce, šedé moře, úzká kabina, na jejímž boku je nápis, který mluví spíš k novinářům než k pasažérovi. Na tu scénu se dá dívat dvěma způsoby. Buď jako na doklad nezdolnosti, anebo jako na zrcadlo, které nás nutí přemýšlet, co všechno jsme ochotni obětovat, když chceme „být první“.

Není fér dělat z Hama jen obětního beránka, stejně jako není fér z něj dělat dobrovolného hrdinu. Pravda leží mezi: byl to tvor s vlastním strachem i odvahou, který zvládl to, co by mnohé jiné bytosti nezvládly. Jeho výcvik, byť tvrdý, z něj udělal ideálního kandidáta. Jeho let pomohl posunout hranice možného. A zároveň byl jeho život otisknut do našich technických ambicí bez toho, aby se ho někdo ptal.

Když dnes někdo prohlásí, že zvířata ve vesmíru už nepotřebujeme, má v mnohém pravdu. Umíme simulovat přetížení i ztrátu gravitace, stavět kabiny a robotické testovací platformy, které přesněji a etičtěji napodobí lidské tělo. Ale bylo by nepoctivé říct, že tehdejší tvory šlo jednoduše vynechat. Bez jejich letů by některá rozhodnutí nabrala zpoždění, jiné chyby by přišly později a možná by se platily dráž. A tak je fér říct dvojí větu: „Už to nedělejme“ a zároveň „Nezapomínejme, že to tehdy dávalo smysl“.

Ham se stal součástí legendy. Trochu rozporuplné, ve které se mísí fascinace a stud. Když se k jeho příběhu vracíme, nevracíme se jen k datům a milníkům, ale k sobě. Věda je nakonec lidská činnost, se vším dobrým i problematickým, co v nás je. A příběh šimpanze, kterého lidé poslali z lesa přes laboratoř až na okraj nebe, je jedním z nejvýmluvnějších zrcadel té doby.

Možná je nejlepší vzpomínat na Hama jako na živou bytost, která svým vlastním způsobem obstála v nepochopitelné situaci. Jako na tichého spoluautora kapitoly, díky níž se později lidé vydali dál - nejdřív na oběžnou dráhu, potom na Měsíc a jednou třeba i mnohem hlouběji do vesmíru. A taky jako na připomínku, že pokrok má mít tvář, na kterou se dá podívat beze studu. Pokud něco jeho let skutečně změnil, pak to není jen technika, ale také náš pohled na cenu poznání.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://savethechimps.org/ham-space-chimp/

https://www.life.com/animals/life-with-the-astrochimps-early-stars-of-the-space-race/

https://www.theguardian.com/science/animal-magic/2013/dec/16/ham-chimpanzee-hero-or-victim

https://www.americaspace.com/2021/01/31/we-gave-it-away-remembering-the-unhappy-flight-of-ham-60-years-on/

https://eu.usatoday.com/story/news/nation/2025/01/31/ham-chimpanzee-space-flight/77777874007/

https://medicalmuseum.health.mil/micrograph/index.cfm/posts/2019/astrochimp

https://www.nonhumanrights.org/blog/hams-story/