Maličká Smoky - hrdinná jorkšírka z 2. světové války a první terapeutický pes

Kdyby se na ni někdo podíval bez souvislostí, viděl by obyčejného jorkšíra. Sotva dvě kila, srst do kouřova, oči jako korálky. Pes, který se vejde do přilby. Jenže jméno Smoky se navzdory všem předpokladům dostalo do dějin 2. světové války. Nestála na nástupišti s plukovníky a generály, ale běhala po rozpálených ranvejích v Pacifiku, schovávala se do batohu během náletů a občas udělala něco, co by od tak malého tvora čekal jen blázen. Je to příběh o odvaze, která nevyplynula z rozkazů, ale z důvěry – a o tom, jak může něha narušit chladnost války.

Únor 1944, Nová Guinea. Vojáci při průzkumu opuštěných okopů zaslechnou tiché kňučení. V plechové bedně – mezi špínou, hmyzem a zbytky výstroje – se krčí malý pes. Vypadá zdravě, jen vystrašeně a vyčerpaně. Nikdo netuší, jak se tam dostal. Nebyly poblíž žádné vesnice ani tábory civilistů. Vojáci si nejdřív myslí, že mohl patřit Japoncům; jistotu ale nemají a pravdu už se nikdo nedozví.

Dostane jméno Smoky – pro kouřově šedou srst, která v prachu džungle splývala s okolím. Krátce nato si ji odkoupí William A. „Bill“ Wynne, čtyřiadvacetiletý letecký mechanik od 26. perutě 5. letecké armády USA. Ten vztah je od začátku nepravděpodobný: mladý muž, který tráví dny pod křídly bombardérů, a drobná fenka, která se vejde do kapes na výstroji. Jenže válka často spojuje věci, které by se doma nikdy nepotkaly.

Wynne ji krmí z přídělů, učí ji základní poslušnost i jednoduché triky, a hlavně ji bere všude s sebou. Spí v jeho helmě, když leje a když komáři obléhají stany. Když zavelí sirény, zaleze do batohu a čeká, až se bombardování přežene. Během přesunů mezi Novou Guineou, Filipínami a později Okinawou je vždycky někde nablízku – v dílnách, kde se mění motory, i na okrajích ranvejí, kde se prach lepí na kůži jako další vrstva uniformy.

Z maskota se stává součást rytmu jednotky. Vojáci ji berou jako talisman i jako připomínku domova. Wynne později spočítá, že Smoky s ním přečkala přes 150 bojových misí a celou řadu náletů. Ne proto, že by ji někdo posílal do akce – ale proto, že fronta se prostě vine všude a nedává možnost si vybrat. Když padne varovná siréna, tahle fenka je ve stejných krytech jako ostatní.

Vojenské příručky se věnují motorům, zbraním, taktickým manévrům. Jen málo mluví o čase mezi tím: o prachu, který zalézá do spár, o vlhku, které neuschne týdny, o únavě, která se nedá dospat. Smoky se do té mezery vejde dokonale. Přeskakuje šňůry od stanů, sedá si na křídla letadel, když je chvilka klidu, a nechává si česat srst kusy plátna natrhanými ze starých hadrů.

Wynne ji trpělivě cvičí. Nejde o cirkus, ale o způsob, jak dát dním tvar. „Sedni“, „zůstaň“, „přines“ – povely se střídají s hlasitými starty motorů. Smoky reaguje překvapivě rychle. Učí se dotýkat nosem značek, proplétat se překážkami, lehat na povel, plazit se. Takové věci mohou vypadat nepodstatně, ale když večer přijdou chlapi z nouzové opravy a fenka jim položí tlapky na koleno, náhle se uvolní napětí, které by nikdo nepřiznal.

Nejslavnější epizoda přijde v lednu 1945 na letišti Lingayen na Filipínách. Inženýři potřebují natáhnout komunikační kabel pod ranvejí. Jediná schůdná cesta vede skrz úzké odvodňovací potrubí – dlouhé asi dvacet metrů, široké sotva 20 cm. Rozkopat dráhu by znamenalo dny těžké práce a hlavně ohrožení lidí na volném prostranství.

Wynne si trubku prohlédne a napadne ho jednoduchá, i když na první pohled šílená věc. Smoky by se dovnitř vešla. Na obojek jí přiváže tenký provázek, na druhém konci technici připraví vodič. Fenka se nejdřív zdráhá – v trubce je tma a písek. Wynne si lehne k otvoru, mluví na ni klidným hlasem, nabízí pamlsek. Smoky se odhodlá, zmizí v černém tunelu a vojáci čekají. Minuty plynou pomalu. Lidé kolem mají pocit, že slyší vlastní srdce. A pak: škrábání drápků, malý čumák na druhém konci a provázek v zubech.

Z provázku se stane vodicí linka pro kabel, z kabelu spojení, ze spojení bezpečnější práce. Není to filmová scéna, jen pár minut v logistice války. Ale právě takové minuty rozhodují, zda se další dny obejdou bez mrtvých. V inženýrských hlášeních to zabere jednu větu. V paměti těch, kdo stáli u potrubí, je to příběh na celý život.

Americká armáda měla už během války oficiální program vojenských psů. V něm však malé společenské rasy nedostávaly prostor – logicky, protože úkoly hlídací, stopovací či spojovací vyžadovaly větší plemena. Smoky nebyla v žádném seznamu. Neměla výstroj, známky ani přidělený úkol. Přesto ji mnozí vojáci považovali za člena jednotky stejně jako kohokoli s puškou.

Část její „služby“ se odehrávala mimo rozkazy. Wynne ji brával k raněným v polních nemocnicích, kde vlezla na postel, položila hlavu na přikrývku a zůstala tak dlouho, dokud to bylo potřeba. Vojáci, kteří před chvílí nechtěli mluvit, se rozpovídali. Lidé, kteří měli strach z návratu do akce, se na chvíli nadechli bez tíže. Dnes by to neslo jasnou nálepku: canisterapie. Tehdy to bylo jen „ten malý pes, co dělá zázraky s náladou“.

Smoky nebyla žádná křehká princezna. Vlhko, vedro, prudké lijáky – všechno to zvládala s odolností, která by leckoho překvapila. Když se blížila bouře, uměla si najít nejbezpečnější místo ve stanu. Při přesunech se nechala vložit do plátěného vaku od kyslíkové masky, který měl vyříznuté větrací otvory. Nesnášela hluk motorů, ale tolerovala ho, pokud byla poblíž Wynnea. Zvykla si na pach paliva i dezinfekce. V tomhle drobném těle byla zřejmá adaptace – schopnost přizpůsobit se světu, který by měl být pro takové zvíře nepřátelský.

Vojáci časem pochopili, že potřeby Smoky jsou předvídatelné: jídlo, chvilka klidu, známý hlas. Když to dostala, fungovala jako kousek normálnosti, který se dá přinést i do zákopů.

Válka skončí, jenže kdo někdy něco přepravoval přes oceán, ví, že nejtěžší část bývá „papír“. Předpisy na přesun zvířat byly přísné, nepočítaly s tím, že se z fronty vrací pes. Wynne ale odmítl možnost zanechat Smoky v Pacifiku. Využil povolení, kreativitu i pomoc kamarádů, a dostal ji do Spojených států – do rodného Clevelandu v Ohiu.

Tam pokračuje to, co už na frontě fungovalo. Smoky se objevuje v novinách a později i v televizi, předvádí naučené triky, ale hlavně navštěvuje veterány. V amerických nemocnicích se začínají hromadit pacienti s těžkými zraněními i neviditelnými jizvami. Fenka, která si prošla bojišti, dokáže sedět tiše na okraji postele a počkat, až se chlap s amputovanou nohou odhodlá ji pohladit. A pak přijde ten úsměv, který znali i spolubojovníci v Pacifiku.

Dnes se často říká, že Smoky byla prvním doloženým terapeutickým psem. Je fér dodat: nejde o oficiální titul, který by jí udělila armáda nebo lékařská společnost. Spíš o historickou shodu – o soubor vzpomínek, fotografií a novinových článků, které ukazují, že ještě předtím, než se canisterapie (nebo celkově zooterapie) stala pojmem, existovala fenka, jež tuto práci dělala přirozeně a účinně.

V tom je její význam možná větší než v jedné slavné akci s potrubím. Zatímco kabel pod ranvejí ušetřil hodiny práce, desítky malých návštěv u lůžek a na odděleních ušetřily lidem mnohem vzácnější čas – ten, který by jinak strávili sevření strachem. Smoky ukázala, že citový most se dá postavit i v nemocnici, která je plná oceli a dezinfekce.

Roky běží. Smoky stárne. Srst se leskne méně, tlapky už nezvládají dlouhé běhy po travnatých plochách. Přesto se až do posledních let objevuje po boku Wynnea na charitativních akcích, menších show a návštěvách v nemocnicích. V roce 1957 odejde tiše – doma, v klidu, bez velkých slov. Wynne ji pochová v plechové krabici od munice; zcela prozaické, a právě proto správné. Kousek vojenského světa, který ji provázel, i v okamžiku, kdy už žádné povely nebyly třeba.

Léta poté se bude o Smoky psát znovu. Ne proto, že by někde našli utajený rozkaz nebo záznam o vyznamenání. Ale proto, že desítky lidí, které ji potkaly, nepřestaly vyprávět. Paměť komunity je někdy silnější než archiv.

V Clevelandu stojí od roku 2005 bronzová socha: malá fenka sedí na vojenské přilbě a dívá se vpřed, jako by čekala na povel, který nepřijde. Nápis připomíná dvě věci: hrdinku druhé světové války a průkopnici zooterapie. Lidé k soše nosí květiny, dětské hračky, někdy i miniaturní helmy. Není to velký památník s věnci a salvami. Je to intimní připomínka, že historie není jen ze železa a betonu. Tvoří ji i drobnosti, které by se snadno ztratily – zvíře, gesto, několik minut v trubce.

Smoky neměla služební číslo ani hodnost. Nepodepisovala hlášení. Přesto po ní zůstalo něco měřitelného: programy zooterapie, které se po válce začaly rozšiřovat. Instruktoři, kteří při výcviku psů mluví o trpělivosti a jemnosti, rádi vzpomenou na „malou jorkšírku z Pacifiku“. A zůstalo i něco neměřitelného: vědomí, že odvaha není jen běh vpřed. Někdy je to vydržet v tmavém tunelu a věřit, že na druhém konci je hlas, kterému rozumíte.

Wynne o Smoky později napsal knihu a ve svých vyprávěních se k ní pořád vracel. Ne proto, aby budoval legendu, ale proto, že nedokázal zapomenout, čím vším prošli. Když mluvil o nejhorších chvílích – o náletech, o mrtvých kamarádech, o bezmoci – vždycky se někde v té linii objevila Smoky. Malý pes jako kotva, která drží duši u dna, když se svět kolem převrací.

Je snadné připsat hrdinství velkým strojům a výrazným jménům. Je složitější všimnout si tiché práce někoho, kdo se vejde do helmy. Smoky nám připomíná, že dějiny nejsou spravedlivé – a že je na nás, aby aspoň paměť byla. Nešlo o roztomilou kuriozitu do novin. Šlo o živou bytost, která v jednom z nejtemnějších období 20. století vracela lidem víru, že svět má i jiné barvy než vojenskou šeď.

Když si představíte ten okamžik v Lingayenu – malá tlamička s provázkem, škrábání drápků o plech, pár centimetrů tmy ze všech stran – pochopíte, proč se o ní mluví dodnes. Smoky nebyla výjimkou z přírodních zákonů. Byla důkazem, že i malý tvor se může stát velkou odpovědí na chaos.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://ww2history.org/war-in-the-pacific/war-dogs-come-in-different-sizes-the-wwii-story-of-a-yorkshire-terrier-named-smoky/

https://www.nationalgeographic.com/history/article/140520-dogs-war-canines-soldiers-military-healing-yorkshire-terrier-smoky

https://www.military.com/history/worlds-first-therapy-dog-was-world-war-ii-pacific-veteran.html

https://southpacificwwiimuseum.com/pacific-charm-offensive/

https://clevelandmagazine.com/articles/smoky-the-wonder-dog/