Bandita Black Bart - příběh nejdivnějšího lupiče Divokého západu, který odmítal jezdit na koni

Když se dnes mluví o Divokém západě, většinou si pod pojmem bandita představíme muže v klobouku, prach za kopyty, pod ním splašeného koně a v ruce kolt, se kterým máchá jako o život. Jenže mezi těmi všemi pistolníky se objevil člověk, který do téhle šablony nezapadal vůbec. Jmenoval se Black Bart a byl to snad jediný zloděj své doby, který celé roky přepadával dostavníky – a přitom chodil pěšky. V zemi, kde bez koně nevydržíte ani dva dny, působilo tohle rozhodnutí jako nějaký omyl nebo ironie osudu, ale Charles Boles, muž ukrytý pod přezdívkou Black Bart, to myslel naprosto vážně. A tím se nesmazatelně zapsal mezi nejpodivnější postavy Divokého západu.

Charles Boles aka Black Bart

Charles se narodil v Anglii, ale do Ameriky se dostal už jako dítě, když se rodina rozhodla zkusit štěstí v nové zemi. Je to příběh, který ve své době zažívaly tisíce dalších rodin: sbalení skromného majetku, dlouhá cesta přes oceán, nejistota a naděje, že „tam venku“ bude všechno lepší. O jeho dětství toho moc nevíme, ale zdá se, že vyrůstal v poměrně obyčejných podmínkách, bez dramat, která by předznamenala budoucí život lupiče. Vlastně nic nenasvědčovalo tomu, že by měl jednou skončit v lesích Kalifornie s brokovnicí, pytlem na obličeji a hlavou plnou poezie.

Když dospěl, Amerika se zrovna potácela v bratrovraždené válce - v boji Jihu proti Severu. Charles narukoval na stranu Unie a podle dochovaných záznamů byl spolehlivým vojákem. Nebyl to typ, co by hledal slávu, nevynikal statečností, ale ani se nedostal do potíží. To, co ho provázelo po celý život, se projevovalo už tady: jistá klidná disciplína, schopnost držet se pravidel, když je to potřeba, a nechuť k chaosu. Jako voják si odsloužil své a poté, co válka skončila, udělal to, co tisíce jiných mužů – vyrazil zkusit štěstí na zlatá pole.

Zlatá horečka je věc, o které se často mluví romanticky. Jako o něčem, co člověku dá šanci začít znova. Jenže realita byla mnohem tvrdší. Dřina v dolech ničila hledače fyzicky i psychicky, štěstí se usmálo jen na pár vyvolených a většina hledačů nakonec zjistila, že jediní, kdo doopravdy bohatnou, jsou velké společnosti. Wells Fargo, která tehdy převážela zlato, peníze a všechen ten drahocenný lesk, byla symbolem toho, o čem drobní dělníci mohli jen snít. Charles Boles v těch dolech strávil roky. A rok za rokem se v něm usazovala hořkost. Ne vztek, ne nenávist, ale taková ta nenápadná, pomalá únava z toho, že život není spravedlivý a že tvrdá práce zdaleka neznamená úspěch.

Právě tahle hořkost se časem zanesla do všech koutů jeho myšlení. Nelze říct, že by jednoho dne vstal a rozhodl se stát lupičem. Spíš to připomíná dlouhý, téměř neviditelný skluz. Skluz od čestného života k něčemu jinému, co vlastně ani nemělo podobu pouhé zločinnosti. Bylo v tom víc vzdoru než touhy. Když se pak Charles rozhodl přepadnout dostavník Wells Fargo, nešlo o nějaký výbušný čin v návalu emocí. Bylo to rozhodnutí člověka, který se po letech zklamání jen tiše přesunul za hranice práva.

A tak začala jeho druhá životní dráha, v níž si zvolil jméno Black Bart. Přezdívku si vypůjčil z knihy, kterou tehdy znal skoro každý a která vyprávěla příběh lupiče jménem Black Bart.

Možná si myslel, že když už má být zlodějem, tak aspoň takovým, který má špetku stylu. Jenže to, co následovalo, nebylo zrovna stylové a už vůbec ne typické. Boles si nezvolil koně, nezvolil rychlost, nezvolil gang. Nic z toho, co si spojujeme s představou lupiče z dob Divokého západu. Zvolil si tichý krok mezi stromy, vlastní nohy, pytel s otvory pro oči a starou brokovnici. Faktem je, že v tomhle byl naprosto jedinečný, a možná právě proto mu jeho přepadení tak dlouho procházela.

Jeho první přepadení v roce 1875 proběhlo skoro komicky nenápadně. Dostavník musel zpomalit, protože se škrábal do kopce. Ze strany vyšel tichý muž v obnošeném obleku, na hlavě pytel, v ruce brokovnice. Nebyl agresivní. Neřval. Nikomu nenadával. Jen požádal o předání zásilek Wells Fargo. A protože měl zbraň, vozka udělal přesně to, co udělat měl. Bart si vzal pytel, do kterého dal kořist, a zase zmizel mezi stromy. Žádný výstřel, žádné komplikace, jen podivná nepravděpodobnost celého okamžiku.

A takhle to pokračovalo další léta. Bart přicházel vždy pěšky. Vždy si našel místo, kde dostavník musel zpomalit, a pokaždé se spolehl na to, že pěší člověk dovede být v terénu mnohem hbitější než jezdec na koni. Vyšetřovatelé ho zpočátku nechápali. Pátrali po stopách kopyt, protože samozřejmě předpokládali, že bandita bude prchat na koni, jako všichni ostatní. Když ne hned, tak ho určitě mívá schovaného někde opodál. Ale žádné stopy nenacházeli. Teprve později začali připouštět absurdní možnost, že dotyčný lupič skutečně chodí pěšky. A i když jim to znělo směšně, odpovídalo to realitě.

Bart měl zvláštní povahu. Byl zdvořilý. To potvrzuje prakticky každý tehdejší svědek. Dokonce působil, jako by ho celá ta situace obtěžovala. Ne v tom smyslu, že by nechtěl kořist, ale neměl potřebu se předvádět nebo se chovat jako někdo, kým není. Jeho hlas byl prý klidný a jistý, někdy až přehnaně formální. Jako by byl víc úředník než lupič. Ještě podivnější byla skutečnost, že jeho brokovnice zřejmě často ani nebyla nabitá. Nikde není záznam o tom, že by vystřelil. A vše nasvědčuje tomu, že zbraň sloužila spíš jako kulisa než jako skutečný nástroj násilí. Možná se bál zabít, možná ani nechtěl. Možná věřil, že když budou jeho požadavky přesné a krátké, nikdo se nebude vzpírat.

Když už se o něm začala šířit pověst, přidal si k tomu ještě další podivnou vrstvu - poezii. Občas nechal na místě přepadení krátký rýmovaný vzkaz. Podepsal ho „PO8“, což byla nenápadná slovní hříčka pro „poet“ (básník). Nebyly to žádné velkolepé verše, spíš krátké rýmovačky, kterými se vysmíval Wells Fargo. Možná se tím chtěl odlišit, možná to byl jeho způsob, jak sám sobě připomínat, že život není jen dřina, frustrace a přepadené dostavníky. Ironie v tom byla určitě. A možná i trochu melancholie.

Úspěšný lupič

Mezi roky 1875 a 1883 přepadl nejméně osmadvacet dostavníků. Některé prameny uvádějí víc, ale jistých je těch osmadvacet. Je zvláštní, jak dlouho mu to vycházelo, když se pohyboval pěšky. Ale není to až tak nepochopitelné. V horách má pěšák někdy větší výhodu než člověk na koni. A Bart si vybíral místa, která znal. Místa, kde se mohl skrýt za strom, projít úzkou pěšinou, obejít balvan, udělat pár kroků stranou a zmizet. Nikdo ho během loupeže nikdy nechytil. Nikdo ho ani pronásledovat nedokázal. Jako by se vždy rozpustil v krajině.

Nakonec ho ale dostala obyčejně lidská chyba, kterou do té doby neudělal: ztratil pár osobních věcí při přepadení u Funk Hill. Vozka se bránil, došlo ke strkanici a Bart během toho přišel o kapesník a několik drobností, které normálně nosil u sebe. Vyšetřovatelé konečně měli stopu, která někam vedla. A tahle stopa je zavedla do San Francisca. Konkrétně do prádelny, kde si Charles nechával prát své věci. Postupně se začaly skládat kousky skládačky, až se vyšetřovatelé dopracovali ke jménu a adrese.

Když k němu dorazili, Bart nekladl odpor. To bylo typické pro celý jeho život. Nehrál hrdinu. Nechtěl zemřít v přestřelce. Nechtěl okolí ohrozit. Přijal svůj osud tak, jak přišel. S klidem, s jistou důstojností a možná i s úlevou. Odsoudili ho na šest let do věznice San Quentin. Byl vzorným vězněm. Choval se tiše, neprovokoval, neprotestoval. V podstatě pokračoval v tom, co dělal celý život – držel se zpátky a moc o sobě nedával vědět.

Jeho konec byl stejně tichý jako jeho život

Po propuštění v roce 1888 se o něm chvíli psalo v novinách, ale potom jeho stopa končí. Zmizel. Opravdu zmizel. Není záznam o tom, kde dožil, kde je pohřbený, jestli se vrátil k rodině, nebo jestli někam odcestoval. Jako by se vrátil k té tichosti, která ho provázela celý život. Neodešel dramaticky. Nikdo ho neviděl utéct na koni. Nikdo nehlásil, že ho spatřil v horách nebo u hranic. Prostě přestal existovat v záznamech.

Když se na jeho příběh podíváme jako na celek, je fascinující, jak moc se vymyká typickému obrazu bandity. Nebyl to hrdina, nebyl to zabiják, nebyl to rváč. Byl to člověk, kterému se život nepovedl tak, jak doufal, a jehož vzdor byl tichý, skoro až důstojný. Přepadával dostavníky, ale dělal to způsobem, který překvapoval i tehdejší žurnalisty: bez koně, bez střelby, bez zranění. Je to příběh člověka, který se stal legendou, přestože nikdy nevypadal jako někdo, kdo by jí mohl být. Byl nejnenápadnější bandita, kterého svět viděl.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.calaverashistory.org/black-bart

https://www.cdcr.ca.gov/insidecdcr/2018/05/24/unlocking-history-1870s-stagecoach-bandit-black-bart-reforms-learns-job-skills/

https://www.sfgate.com/bayarea/article/black-bart-man-of-culture-led-secret-life-of-5358590.php

http://www.blackbart.com/legend.php

https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/lupic-gentleman-black-bart-na-miste-prepadeni-zanechal-symbol-pismene-t-a-svou-vlastni-basen_361024.html