Článek
V tropech Střední Ameriky je spousta zvířat, která se člověku vybaví na první dobrou – tukani, lenochodi, pralesní jaguáři. Ale existuje tam jeden ještěr, který je možná ještě pozoruhodnější, a přitom nám zůstává skrytý. Kdo někdy viděl baziliška zeleného v jeho přirozeném prostředí, ten na to jen tak nezapomene: štíhlé tělo, výrazné hřebeny na hlavě a zádech, a hlavně ten ikonický trik, díky kterému se o něm mluví všude na světě – krátký běh přímo po hladině vody. Na rozdíl od bájného baziliška, po kterém získal jméno, nikdo nezkamení vlivem jeho upřeného pohledu. V reálu je to spíš plachý akrobat než smrtící tvor.
Bazilišek zelený, samec
Kde vlastně žije?
Při pohledu na mapu jeho výskytu je vidět, že se drží úzkého pásu tropických nížin od Hondurasu po Panamu. Bazilišek je zvíře pevně připoutané k vodě. Jeho každodenní rytmus je celkem pravidelný – ráno se vyhřívá na větvích nad potokem, odpoledne loví lezoucí hmyz, občas si utrhne nějaký výhonek nebo plod, a jakmile něco zavane nebezpečím, skočí dolů - rovnou na vodní hladinu.
K tomu, aby se mu dařilo, potřebuje stabilně teplé prostředí. V tamních lesích teplota většinou neklesá pod 25 °C a vlhkost je vysoká celý rok. A hlavně – vegetace roste tak hustě, že ještěr si kdykoli najde větev nebo kořen těsně nad vodou, kde může posedávat, ohřívat se i pozorovat okolí. Nebo se ztratit v případě nebezpečí.
Bazilišek zelený
Vzhled, který si člověk s jiným druhem nesplete
Dospělý samec baziliška zeleného je opravdu nápadné zvíře. Ne snad svou agresivitou, ale stavbou těla. Když ho člověk vidí poprvé zblízka, překvapí ho, jak štíhlý vlastně je. Celková délka často přesahuje 70 centimetrů, ale většinu z toho tvoří dlouhý, lehký ocas. Nejvíc do očí bijí hřebeny – na hlavě, krku a hřbetě. Nejde jen o kůži; hřebeny jsou podepřené kostěnými strukturami a samci je používají při všech možných rituálech – od imponování samicím až po varovné „podívej, tady vládnu já“ směrem k jiným samcům.
Zbarvení je krásně zelené, často až smaragdové. V husté vegetaci to funguje jako maskování. Samice tak nápadné nejsou – jejich zbarvení bývá tlumenější a hřebeny jsou jen náznakové. U mladých jedinců to platí dvojnásob. Přesto je na všech jedincích dobře vidět jedna důležitá věc: dlouhé nohy a obzvlášť prsty na zadních končetinách. Ty hrají zásadní roli v jejich akrobatických schopnostech.
Bazilišek zelený
Jak je možné, že se ještěr rozběhne po hladině?
Na první pohled to vypadá jako trik z přírodovědného filmu, který by si měl člověk stopnout a pustit zpomaleně, aby tomu uvěřil. Jenže za touto dovedností stojí úplně reálná fyzika a chytré anatomické přizpůsobení.
Bazilišek má totiž na prstech zadních nohou podélné, směrem dozadu rozšiřitelné šupiny. Když ještěr běží, jeho noha dopadne na hladinu tak rychle a pod takovým úhlem, že na okamžik vytvoří vzduchovou kapsu. A než se tato kapsa stihne zhroutit, ještěr do ní šlápne znovu a znovu. Celý proces probíhá tak rychle, že to lidské oko ani nezachytí – je potřeba zpomalený záznam.
Lehčí mladí jedinci dokážou uběhnout i několik metrů. Dospělci už tak daleko většinou nedoběhnou – jsou těžší, a tak se do vody propadnou dřív. Ale ani to není problém, protože bazilišci jsou zároveň výborní plavci. Pro ně je voda bezpečné prostředí, ne překážka. Dokáží strávit i dost času pod vodou, klidně 20 minut. Ne aktivním pohybem, ale skryjí se mezi kořeny a zpomalí srdeční tep. Kromě toho mají poměrně velké plíce - ve srovnání k velikosti těla.
Bazilišek zelený
Potravní oportunisté
Bazilišek není vybíravý. Základem jsou různé druhy hmyzu – sarančata, brouci, pavouci. Když se naskytne příležitost, vezme si i malé obratlovce: drobné rybky, mláďata ptáků nebo jiné malé ještěrky. Rostlinná strava tvoří také podstatnou část jídelníčku – měkké listy, výhonky, květy, občas ovoce.
Je to denní tvor. Ráno se vyhřívá, přes den je aktivní a v případě potřeby se stáhne k vodě. Samci si hlídají své území. Někdy stačí kývání hlavou nebo zvednutí těla na natažených nohách. Jen zřídka přejdou k fyzickému souboji – většinou si totiž už na dálku ujasní, kdo je větší.
Z pohledu člověka jde o velmi plaché zvíře. Když se k němu přiblížíte do jeho komfortní zóny, nezůstane dlouho na místě. Po pár vteřinách už vidíte jen šplouchnutí nebo ten rychlý „běh“ po hladině.
Rozmnožování, vajíčka a vývoj mláďat
S rozmnožováním bazilišků to není nijak složité. V období, kdy je v pralese dost potravy – často během období dešťů – dochází k páření. Samice pak během roku naklade několik snůšek. V jedné může být zhruba 10 až 20 vajec. Vyhrabe mělkou jamku, obvykle ve vlhkém podloží nebo mezi tlející vegetací, a tam vajíčka nechá. Inkubace trvá v rozmezí dvou až tří měsíců, podle teploty.
Když se mláďata vylíhnou, jsou od první minuty soběstačná. Dokážou lézt, lovit i běhat po vodě – a to často lépe než dospělí. Je to logické: jsou lehounká, takže se na hladině udrží výrazně snáz.
Ochrana
Bazilišci mají několik přirozených nepřátel. Patří mezi ně větší ptáci, například volavky nebo čápi, pak různí hadi a občas i savci, kteří dokážou prolézt hustou vegetací u vody. Přesto se jejich celková populace považuje za stabilní. Mezinárodní svaz ochrany přírody řadí druh jako „málo dotčený“. Jediné skutečné riziko spočívá v úbytku tropických pralesů. V oblastech, kde se kácejí velké plochy lesů nebo kde vznikají farmy, bazilišci rychle mizí.
Chov v lidské péči není pro začátečníky
Ačkoli se bazilišek zelený objevuje v teraristice poměrně často, není to zvíře pro někoho, kdo s chovem teprve začíná. Je náročný: potřebuje velké terárium, kde může lézt do výšky, hodně rostlin, správně nastavené UVB světlo, vysokou vlhkost a především stálou teplotu. Bez toho rychle strádá. Pokud nejsou podmínky dostatečné, objevují se typické problémy – dehydratace, respirační infekce nebo metabolické poruchy související s nedostatkem UVB. Když má ale ideální podmínky, může se dožít i více než osmi let.
Bazilišek zelený inspiroval mnoho vědců, nejen zoology. Jeho způsob pohybu po hladině studují i fyzici a biologové zabývající se biomechanikou. Dokonce vzniklo několik prototypů malých robotů, jejichž končetiny napodobují právě jeho krok. A jeho hřebeny jsou skvělým příkladem, jak může vizuální signalizace ovlivňovat vztahy mezi jedinci v rámci druhu – samci s výraznějšími hřebeny bývají při námluvách úspěšnější.
Ačkoliv je populární hlavně díky „chůzi po vodě“, celý jeho životní způsob je fascinující. Je to tvor, který se dokonale přizpůsobil prostředí tropického lesa – rychlý, obratný, vybavený několika chytrými evolučními triky. A hlavně je to zvíře, které člověk ve volné přírodě téměř vždy zahlédne jen na okamžik, než mu zmizí mezi větvemi nebo pod hladinou.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://animals.howstuffworks.com/reptiles/basilisk-lizard.htm
https://thetyedyediguana.com/content/care-sheets/Green-Basilisk-Basiliscus-plumifrons-care-sheet.pdf
https://reptilesmagazine.com/basilisk-lizard-care-and-information
https://www.reptilecentre.com/pages/info-green-basilisk-care-sheet
https://www.petbook-magazine.com/aquarium-terrarium/how-to-keep-the-plumed-basilisk-in-a-rainforest-terrarium
https://www.theanimalfacts.com/reptiles/green-basilisk/
