Článek
Je to už neuvěřitelných 40 let, co Betty Mahmoody zažila nejstrašnější období svého života. O svém útěku od manžela sepsala později i knihu, která byla následně zfilmována. Její příběh je příběhem toho, jak silný vliv může mít náš původ, jak se člověk může vlivem okolností zcela změnit, ale i toho, jak silná je rodičovská láska, pro kterou nic není dostatečně velkou překážkou, aby nemohla být překonána. Její útěk z muslimské země měl dobrý konec, ale ani poté, co se dostala zpátky do své vlasti, neměla klid. Strach z toho, že by se manžel mohl vrátit a pomstít se, svíral Betty i její dceru mnoho let. Vlastně až do té doby, než se k nim donesla informace, že zemřel. Teď už mohou být klidné.
Betty Mahmoody, roz. Lover (*9.6.1945)
Když si Betty brala doktora Mahmoodyho, nejednalo se o žádné náhlé vzplanutí citů a slepou lásku. Byli spolu už čtyři roky a za tu dobu měla pocit, že jej dobře zná. S láskou mu říkala Moody a svatba měla zapečetit jejich krásný vztah.
Doktor - anesteziolog Sayeed Bozorg Mahmoody byl původem z Íránu a do Států přišel za medicínou, kterou vystudoval a nastartoval úspěšnou kariéru. V novém domově si zvyknul a přizpůsobil se. Pro Betty byl skvělým manželem a pro dcerku byl bezvadným tátou. Pojmenoval jejich dceru Mahtob, což v překladu znamenalo „měsíční svit“. Byla pro něj vším. Tehdy ještě nikdo netušil, k jakému obratu dojde.
Uběhlo pár let, kdy všichni žili svůj americký sen. Jenže v původní domovině doktora Mahmoodyho docházelo k nepokojům a doktor tyto změny vnímal velmi citlivě. Dokonce natolik citlivě, že ho začaly ovlivňovat, přestože žil tisíce kilometrů daleko. Lékař, který se do velké míry přizpůsobil společnosti, v níž žil a který do té doby nevykazoval žádné známky toho, že by byl nějakým způsobem frustrovaný, nespokojený nebo měl potřebu se vymezit vůči západní společnosti, se najednou začal měnit. Na stěnu pověsil portrét ajatolláha, přestal pít jakýkoliv alkohol a odmítal, aby nějaký doma byl. Jeho projev vůči blízkým se změnil.
Betty tedy nebyla vůbec nadšená, když Moody přišel s tím, že jako rodina odletí na dvoutýdenní návštěvu jeho rodiny v Teheránu. V tomto okamžiku se rozchází tvrzení obou manželů a částečně se liší i vyprávění Betty a toho, co zobrazoval film na motivy její knihy. Zatímco Betty tvrdila, že neměla ani tušení, že by Moody chtěl v Teheránu trvale zůstat, doktor Mahmoody se hájil tím, že o tom Betty věděla od začátku. A že jeho primárním motivem byla snaha pomoci své zemi a pomoci zraněným hrdinům probíhající revoluce.
Ilustrační foto.
Ať už byla skutečnost jakákoliv, rodina strávila dva týdny u příbuzných doktora Mahmoodyho. Během této krátké doby měla Betty možnost poznat naprosto odlišnou kulturu, která ji sice v některých ohledech fascinovala, ale v mnoha ohledech ji také znechucovala. Zejména přístup mužů k ženám a postavení žen ve společnosti bylo pro ni nepochopitelné. Když se jejich návštěva blížila ke svému konci, Betty cítila jistou úlevu a touhu vrátit se zpět do Michiganu.
Večer před odletem, když společně s dcerkou Mahtob balila své věci, vtrhnul k nim Mahmoody a oznámil, že v Íránu zůstávají. Pro Betty to byl šok. V cizí zemi, která prožívala turbulentní časy a místní lidé neměli Američany rádi, se cítila jako vyvrhel. Dcerku jí manžel v podstatě odebral a všichni členové rodiny, v níž nyní žila, stáli za Moodym.
Betty věděla, že v této zemi nechce zůstat zbytek svého života. Chtěla se za každou cenu vrátit do Států. A to by, teoreticky, i mohla. Cena za takový snadný návrat však byla vysoká. Příliš vysoká na to, aby ji Betty byla ochotná zaplatit. Musela by totiž nechat svoji dceru v rodině svého muže. Musela by ji opustit. Takové řešení bez rozmýšlení zavrhla. Ne, bez dcerky neodejde.
Následovaly téměř dva roky plné zoufalství, strachu, bolesti, ale také naděje a víry, že se útěk podaří. I v té nepřátelské zemi totiž dokázala najít spojence, kteří byli ochotní jí pomoci a dostat se s dcerkou za hranice. V zemi, kde ženy nemají téměř žádná práva, to však nebylo nic snadného. Z milovaného manžela se stal v podstatě cizí a násilnický muž, který se neštítil ji uhodit a dokonce vyhrožovat zabitím. Útěk ze země tak byl mimo jiné i útěkem od manžela.
Kniha poměrně detailně popisuje všechny strasti, které Betty během svého útěku s dcerkou Mahtob prožívala. Na rozdíl od filmu, kde byl útěk poměrně přímočarý, byla skutečnost mnohem více komplikovanější. A naopak - zatímco ve filmu jí dokonce hrozilo znásilnění, ve skutečnosti takovému problému na svém útěku Betty nečelila.
Jak její útěk dopadnul, to ví každý, kdo o Betty slyšel. Její zoufalý čin se nakonec povedl a ona se i se svojí dcerou dokázala vrátit do Spojených států. Zde se o svůj příběh podělila, když napsala o svém útěku knihu, která se stala bestsellerem. Hned po návratu také požádala o rozvod.
Na základě svých zkušeností se rozhodla, že bude pomáhat ženám v podobné situaci, v jaké se ocitla sama. Vystupovala v diskusních pořadech, o svém příběhu vyprávěla v řadě talkshow, např. u Larryho Kinga nebo Oprah Winfrey. Pořádala také přednášky, v nichž se věnovala úskalím, které může přinášet partnerský vztah dvou lidí z naprosto odlišných kultur.
O něco později napsala i druhou knihu „Z lásky k dítěti“. Ta se také stala bestsellerem a přispěla ke zvýšení povědomí o únosech dětí a vztahu dětí k jejich rodičům, z nichž někteří mohou být teroristy. Za svoje aktivity byla Betty mnohokrát oceněna. K její činnosti se později přidala i dcera Mahtob, která svoji matku doplňovala a příběh podávala i ze své pozice dítěte.
Temnou skvrnou na jejich novém životě však byl neustálý strach z Mahmoodyho. Betty i dcera Mahtob se celé roky bály toho, že se objeví a bude se mstít. Mahmoody se je skutečně snažil najít a v roce 2001 odletěl do Spojených států. Jenže byl zařazen na seznam teroristů a musel se vrátit do Íránu. Až do své smrti trval na svém podání celého příběhu, ale západní svět měl pochopení pouze pro Betty s Mahtob. Když se ženy v roce 2009, kdy zemřel, dozvěděly o jeho smrti, bylo to pro ně jako osvobození.
Letos bude Betty 80 let a užívá si poklidného stáří. Její dcera Mahtob sepsala vlastní paměti „Mé jméno je Mahtob“, v nichž celý příběh popsala ze svého úhlu pohledu jako malého dítěte, kterým tehdy byla. Život si však pro ni přichystal nejednu překážku. Ve 13 letech jí byl diagnostikován lupus a nikdo nevěděl, zda bude žít. Naštěstí však zabrala experimentální léčba a Mahtob se mohla dál radovat ze života. Vzdala se však toho, že by měla vlastní děti - nechtěla riskovat, že by mohly trpět stejnou nemocí.
Se svým otcem od útěku nemluvila. Přesto mu však časem dokázala odpustit a částečně i pochopit některé jeho činy. Jak sama říká, život je příliš komplikovaný na to, abychom jej mohli vidět černobíle.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://istand2017.sched.com/speaker/bettymahmoody
https://screenrant.com/not-without-my-daughter-true-story-explained/
https://www.dotyk.cz/magazin/bez-dcerky-neodejdu-betty-mahmoody-a-mathob/
https://discover.hubpages.com/politics/Was-Betty-Mahmoody-Truthful-With-Us-About-Iran
https://www.abc.net.au/news/2015-12-16/mahtob-mahmoody-interview/7033294
https://en.wikipedia.org/wiki/Betty_Mahmoody
