Článek
Ricky Megee nevyrazil do australského vnitrozemí jako dobrodruh hledající slávu. Byl to obyčejný chlap, kterému bylo kolem pětatřiceti, jel autem napříč kontinentem a věřil, že ho čeká jen dlouhá rovinka, benzinky po stovkách kilometrů a hudba z rádia, která se v prázdnotě Outbacku rozplývá do horka. Leden 2006 se překlápěl do února, když z té cesty vybočil. Dodnes se úplně přesně neví, jak. On sám mluvil o tom, že zastavil trojici stopařů, nabídl jim svezení a pak se mu náhle udělalo mdlo, jako by mu někdo něco nalil do pití. Poslední rozmazaný obraz: volant pod rukama, rozklepané víčko, černá díra. Když se probral, nebylo auto, nebyly boty, nebyla voda ani mapa. Jen rudá zem, nízké trní, žhnoucí slunce a on, který měl na sobě sotva něco víc než spodky.
Pomoc nepřijde, pomoc se musí hledat
Zpočátku dělal to, co by dělal skoro každý: čekal, že někdo přijede. Naděje sice umírá poslední, ale v tomto případě byla opravdu marná. Poušť je obrovská a tichá, ticho zde narušuje leda bouřka nebo vzdálené bučení dobytka, které stejně nikdy nedolehne úplně blízko. Ricky seděl, zvedal hlavu při každém záblesku naděje, volal do prostoru, kterému to bylo jedno. Druhý den pochopil, že tady žádný „okamžik záchrany“ nemusí přijít. Rozhodl se jít hledat pomoc, i když netušil kterým směrem je civilizace. Počítal kroky, jen aby si v hlavě udržel rytmus, a trhal kousky látky, kterými si ovazoval nohy, protože písek pálil a trny procházely kůží tak snadno jako jehla látkou.
Voda se zakrátko stala doslova posedlostí. V tom kraji člověk rychle zjistí, že žízeň má vlastní hlas. Nejdřív šeptá, pak křičí, nakonec vede člověka jako na vodítku. Ricky se naučil dívat jinak: sledoval, kde se zdržují mouchy a komáři, kam táhnou ptáci za soumraku, kde je tráva o odstín sytější, jako by pod ní byl vlhký podklad. Kopal jamky v korytech, které vypadaly dávno mrtvé, a čekal, jestli se na dně neobjeví kalný zázrak. Když měl štěstí, nabíral do dlaní hnědou vodu, nechal sednout sedlinu a pil pomalu, po malých locích, aby to žaludek snesl. Někdy sbíral ranní rosu z kamenů, setřel ji do úst, jako by líbal samotnou záchranu. Jindy natrefil na starou nádrž u dobytčí ohrady, ve které se držela špinavá hladina, přes kterou přepouštěl hmyz kusem látky. Nebylo to hygienické, ale v poušti jsou pravidla jednoduchá: to, co tě nezabije dnes, má šanci ti zachránit život zítra.
S jídlem to nebylo lepší. Hlad nejdřív zaklepal potichu, pak se z něj stal stálý spolubydlící, který komentuje každý pohyb. Ricky hledal bílkoviny v tom, co se hýbe, a kalorie v tom, co se dá rozžvýkat. Vyhrabával ještěrky z mělkých nor, lovil žáby v bahnitých loužích po bouřce, sbíral brouky, kořínky a traviny, u kterých si byl aspoň trochu jistý, že ho nepoloží. Někdy narazil na pijavice a přemohl odpor; tělo si samo řekne, kdy luxus výběru přestává platit. Pokud měl sílu a kus suché větve, rozdělal malý oheň, aby maso alespoň trochu tepelně upravil. Jindy jedl syrové – žaludek byl orgán, který věděl, že výběr není.
Čas se v poušti stává relativní veličinou
Poušť se mu mezitím dostávala pod kůži. V pravé poledne se horizont vlnil, jako by svět dýchal, a všechno bylo ještě o kus dál, než se zdálo. V noci se zase ochladilo tak prudce, že si vyhrabával jamky v písku a zalehl do nich, aby si udržel aspoň trochu tepla; přikryl se větvemi a suchou trávou, která škrábala, ale izolovala. Dny se slévaly. Bez hodinek, bez kalendáře a bez civilizačního šumu se čas promění v tělesný rytmus: kolik kroků zvládneš, kolik doušků si dovolíš, kolik moskytích štípanců ještě zvládneš. Kůže mu ztmavla a popraskala, rty se změnily v tenké praskající linie, nehty křehly. Z těla mizela hmota a zůstávala jenom vůle přežít.
Po několika týdnech narazil na zbytky starého vodního kanálu a u něj na podmáčenou strouhu, která znamenala dvě věci: voda nebude jen zítra, ale možná i za týden, a tady má smysl zůstat. Postavil si improvizovaný přístřešek z toho, co našel – několik větví, propletené trnité větve jako stínítko, pár kamenů jako závětří. Přesunul se do režimu, kterému by dnes survivalisté říkali „statické přežívání“: ráno pro vodu, přes den se udržovat v pohybu, odpoledne něco k jídlu, večer ošetřit nohy a rány, počítat hvězdy místo hodin. Pozorně naslouchat každému zvuku. Každý mrak na obloze je událost.
Mezitím se o něm venku vědělo a nevědělo zároveň. Na policejních stanicích se objevil záznam o pohřešovaném muži, ale Outback není kraj, kde by se po ztracených lidech pátralo v zástupech. Měřítko je jiné: jeden plot mezi dvěma ranči má desítky kilometrů a šotolinová „silnice“ může zítra mizet v novém řečišti. Zprávy o chlapíkovi, který jel a nedojel, putovaly radiostanicemi a po hospodách v pár odlehlých městečkách. Nikdo netušil, že v tu dobu už Ricky počítá dny podle hubnutí tváří – nejdřív lícní kosti, pak oblouk čelistí, a že v zrcadlech, která neměl, by měl pocit, že vidí cizince.
70. dne začal mít halucinace. Mžitky, ve kterých se reálné vzpomínky pletou se snem: vůně benzinky, ledově studená cola, voda tekoucí z kohoutku tak rychle, že vystříkne na strop. Přemlouval sám sebe, že ještě jednou, ještě dnes, ještě zítra. A pak znovu. V poušti se nevyhrává velkými gesty, ale drobnými rozhodnutími, která se každou hodinu opakují.
Našli ho náhodou. Dva muži z dobytčí stanice projížděli u staré nádrže a zahlédli pohyb. Zastavili a chvíli jen koukali – člověka poznáš hned, ale tady ta silueta vypadala spíš jako pouhá iluze. Vytáhli ho do stínu, dali mu pár doušků vody a čekali, až tělo přestane panikařit. Mluvil tiše, jméno řekl napotřetí. Kůže mu visela na kostech, žebra se daly počítat bez přemýšlení. Zavolali pomoc. Když vrtulník vzlétl směrem k nemocnici v Darwinu, seděl v něm člověk, který měl do civilizace dál než jen těch pár set kilometrů.
Ilustrační obrázek
Lékaři ho v nemocnici vážili a mlčeli. Číslo na displeji bylo spíš přiznáním než údajem: z původních zhruba 105 kilogramů zhubnul na 45 kilo během pouhých dvou měsíců a několika dní. Dehydratace, podvýživa, kožní infekce, záněty. Ale srdce drželo rytmus a krevní testy – po prvotním šoku – dávaly šanci. Dávali mu pár dnů jen tekutiny a výživu po kapkách, protože tělo po dlouhém hladovění nesmí dostat hojnost; jinak se záchrana obrátí proti zachráněnému. Pomalu přidávali kalorie, znovu učili žaludek a střeva pracovat. Po týdnech ošetřování už dokázal popsat, co se mu stalo. Novináři se ptali, policisté zapisovali.
A tady se příběh rozdvojil. Jedna linie vypráví o mužské tvrdohlavosti a štěstí, které se přiklonilo ve správný okamžik. Druhá je o pochybnostech. Policie nenašla stopy, které by potvrdily verzi s drogami v pití a únosem. Někdo tvrdil, že možná jen zabloudil, jiní, že se některé jeho výroky v různých rozhovorech liší. Ricky to nesl těžce, ale držel se jednoduché odpovědi: „Kdybych si to vymyslel, proč bych vypadal takhle?“ Když mluvil, obracel ruce dlaněmi nahoru – jako by ukazoval, že už nic víc nemá. Skutečnost ale byla jednoznačná: byl pryč dlouho, přežil způsobem, který dává smysl tělem i rozumem, a když ho našli, byl doslova na hranici života a smrti. Jeho strádání během více jak dvou měsíců v australské poušti nelze nijak zpochybnit. Co však tomu přesně předcházelo, to se zřejmě už nikdo nedozví.
Po propuštění napsal knihu. Ne proto, že by se toužil stát spisovatelem, spíš aby dal událostem tvar a řád. Left for Dead, Zanechán na smrt, je strohý titul, který říká vše podstatné. Popisuje dny bez patosu, všednost zoufalství, logistiku přežití. Nenabízí heroickou mytologii, spíš kapitolu po kapitole skládá naprosto konkrétní inventář drobných kroků, díky nimž se ráno dalo navázat na večer. Čtenáři v tom našli to, co hledají v dobrých příbězích o přežití: pravdu o tom, že hrdinství je často unavené, hladové a nevoní.
Zůstalo mu pár jizev a změněné vnímání samozřejmostí. Říká, že si dodnes pamatuje chuť první studené vody z kohoutku po návratu víc než první pořádné jídlo. Naučil se dívat do stínu, než vstoupí na rozpálenou plochu, a přestal podceňovat ticho. Když mluví s lidmi, kteří plánují dlouhé přejezdy vnitrozemím, opakuje věty, které v Outbacku mají cenu zlata: ber víc vody, než myslíš, že potřebuješ; dej vědět, kudy pojedeš; a pokud se něco pokazí, nespoléhej na to, že tě prázdnota najde. Ne že by se z něj stal kazatel – spíš člověk, který přidal k vlastnímu životu poznámku pod čarou.
Jeho příběh není bez trhlin, ale to nejsou ani staré ploty mezi ranči. Když takový plot přelézáš, vyžaduje to opatrnost a občas i kapku důvěry, že druhá strana bude pevnější. V tomhle smyslu je Rickyho vyprávění užitečné, i kdyby se některé detaily jednou upravily: ukazuje, že lidské tělo i hlava umí v krajní nouzi pracovat způsobem, který se zdál nepravděpodobný. A že přežít neznamená porazit přírodu, ale přestat s ní bojovat a na chvíli se stát jejím pokorným hostem – pít, když dá, šetřit, když mlčí, a nehledat v každém stínu zázrak, ale úkryt.
Když se dnes řekne „Outback“, mnozí si vybaví turistickou cestičku k vyhlídce, internet v kempu a večerní steak. Australské vnitrozemí je ale pořád místem, které nastavuje měřítka. A příběh Rickyho Megee, muže, který tam přežil 71 dní sám, bosý a čím dál lehčí, to jen připomíná. Je to soupis drobností: louže, která vydrží o den déle; ještěrka, kterou se podaří chytit; jamka v písku, která hřeje; a dvě oči, které se každé ráno rozhodnou dívat dál.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.theguardian.com/world/2006/apr/14/australia.samjones
https://www.beyondmotive.com/stories-title/how-did-ricky-megee-survive-71-days-in-the-australian-outback%3F
https://www.ladbible.com/community/weird/ricky-megee-stranded-australia-71-days-075541-20240724
https://bushcraftbuddy.com/ricky-megee/
http://news.bbc.co.uk/2/hi/asia-pacific/4908896.stm
