Bloody Benders: Vraždící rodina lákala pocestné k přenocování v hostinci. Ti se však nedožili rána.

Na americkém Středozápadě v sedmdesátých letech devatenáctého století nebylo mnoho jistot. Široká krajina Kansasu se zdála být nekonečná a lidé v ní působili jako drobné figurky posouvané větrem. Cesty byly dlouhé, počasí vrtkavé, vody řek nevyzpytatelné a osamění dokázalo být stejně nebezpečné jako pistole v rukávu. Po staré trase známé jako Osage Trail putovali osadníci se vším, co vlastnili, přivázaným k vozům: plachty, pytle s moukou, pár kusů nářadí, kolébka pro dítě, občas kráva přivázaná za vozem.

Když jste pak k večeru spatřili světlo v okně nějakého domu, byla to milost, kterou člověk viděl rád. V takový večer se rodí vděčnost z horké polévky a hrnku kávy, z kousku chleba a slibu postele pod střechou. A právě v téhle potřebě spočinout – v té křehké chvilce, kdy unavený člověk povolí v ostražitosti – se může skrývat nebezpečí, které ho bude stát život.

Dům, který se stal středem téhle krvavé kapitoly, stál nedaleko stezky, v Labette County v jihovýchodním Kansasu. Nebyl velký ani jinak nápadný: dřevěná stavba postavená z prken, jediná větší místnost rozdělená u stropu zavěšeným plátěným závěsem na „předek“ pro svět a „zadek“ pro rodinu, vně malá stáj a za domem sad, několik řad stromů, mezi nimiž se dalo projít za pár minut. Před závěsem stál stůl s lavicí a židlemi, v rohu kamna, na nichž bublala polévka; po zdi se táhl jednoduchý pult s pár pytli mouky, sůl, káva, krabice s kolíky a lampové sklo. Náhodný příchozí v tom domě viděl přesně to, co potřeboval vidět: kus běžného života, jaký si přál pro sebe – sucho, teplo, vůni jídla a hlas, který zní klidně.

Rodina, která ten dům obývala, se představovala jako Benderovi. Říkalo se jim Pa a Ma – starší muž a starší žena – a s nimi žil mladý muž jménem John a mladá žena jménem Kate. O jejich skutečných jménech ani příbuzenských vazbách se nikdy nezjistilo nic jistého; brali se tak, jak je kraj přijal, protože v nové zemi se minulost přepisuje snadno a příběh, který dáte sousedovi, se stává vaší totožností. Pa mluvil anglicky těžce a málo, slova drtil, jako by mu nepatřila. Ma byla tichá a ostře se dívala; jen málokdo si vzpomínal, že by se někdy usmála. John působil přívětivěji, občas až nepřirozeně lehce, jako by se smál ve chvílích, kdy se smát nehodí. A pak tu byla Kate – mladá, upovídaná, s očima, které se dovedly upnout na člověka, až zapomněl, co chtěl říct. Vyprávěla, že je léčitelka, že umí přiložit ruce a ulevit od bolesti, že cítí proudy magnetismu, které se v těle lámou jako řeka mezi kameny. Mluvila o duchách a o tom, že dokáže navázat spojení s mrtvými. Uspořádala tu a tam seanci, vypravila se do sousedních usedlostí a zapsala své jméno „Kate“ do paměti lidí, kteří se na pláních setkávali s nemocemi a smrtí častěji než s doktory. Kdo na chvíli uvěřil, nechal se dovést do domu se závěsem a hrnkem kávy.

Hranici mezi životem a smrtí tvořil závěs

Na té židli, co stála u stolu nejblíž závěsu, se sedávalo dobře. Člověk byl zády ke stěně, nebo to tak alespoň vypadalo, a měl před sebou stůl, na který mohla Ma postavit misku s polévkou. Všechno v té místnosti pomáhalo člověku zapomenout na bdělost, kterou si jinak na cestách střežil; světlo lampy, polévka, tiché kroky. Odkudsi bylo slyšet vítr. Všechno bylo přesně tak běžné, jak člověk na cestě touží. A přece existoval detail, který se do té běžnosti nehodil: židle postavená přesně tak, aby sedící hleděl do světla a měl záda k plátnu. Za závěsem se čekalo se zbraní – kladivo, občas topůrko, ostří. Úder zezadu do lebky je tichý, pokud víte, kam mířit. Po něm přijde rychlý řez, aby krev netekla dlouho a aby kletby, které člověku zbývají, než dojde dech, ustaly rychle. Pod podlahou, v místě, kde prkna mírně pružila, byla padací dvířka vedoucí do mělkého prostoru. Tělo se spouštělo tam a vyvleklo se ven, do tmy, potom zahrabat v sadu; jen tak, aby příští déšť nevyplavil nic, co by mělo zůstat pod zemí. Všechno bylo nastavené na rychlost a opakování.

Když mluvíte o lidech, kteří mizí na cestě, snadno najdete jiná vysvětlení než vraždu. Tam se ztratí kůň, tam se převrhne vůz, tam někoho stáhne proud v říčním brodu. Někdo onemocní a někdo jiný začne cestou pracovat, zůstane u dobrosrdečného farmáře a pošle pro rodinu, jindy ho zadrží v jiném kraji zákon. Představa, že hostinská rodina vraždí pro peníze, vypadá v prvním okamžiku většinou absurdně. A přesto se v okolí stezky začalo něco hromadit. Byl to šepot o mužích, kteří měli u sebe peníze z prodeje koní nebo půdy, o povoznících, kteří vyrazili s úsporami za novým začátkem, o farmáři s malou dcerou, jemuž se v jiném státě rozpadl domov a který chtěl začít jinde. Vždycky někdo říkal, že toho člověka viděli naposledy u Benderových. Ale vždycky se to dalo vysvětlit nějak jinak. Až do chvíle, kdy zmizel někdo, koho postrádala rodina, která měla moc se ptát nahlas a dlouho.

Dr. William Henry York byl muž, jehož jméno mělo váhu. Vydal se po stezce pátrat po svém známém jménem George Newton Longcor a po jeho malé dceři, protože zprávy, které o nich dostal, byly nedostačující. Longcor vyjel dřív, s dítětem v náručí, a nedorazil do místa, kam měl namířeno. Dr. York jel po jeho stopě, ptal se v usedlostech, u mostů, v obchodech s nářadím a potravinami; jméno Benderových se objevilo mezi jinými, jenže jméno Bender nebudilo tehdy žádnou hrůzu, šlo jen o další lidi podél cesty. York v domě jedl a jel dál – nebo už nikam nejel, to nikdo neví. Když se nevrátil, nenechali to jeho bratři být. Jeden z nich sloužil jako důstojník, druhý měl politické postavení; měli hlas, který byl slyšet za hranice okresu, a zdroje, které dokážou rozhýbat muže v sedlech. Rozjelo se pátrání, jaké tehdy lidé ještě nezažili; koně pili z potoků, dnem i nocí na cestách, zaprášení muži do omrzení pokládali stejné otázky. Kam vedly stopy? Ke komu do domu zamířil naposledy? Kdo ho viděl? A proč někdo mluví o seanci, kterou chtěla udělat jakási mladá žena?

Bratři se objevili i na prahu domu se závěsem. Pa odpovídal prudce, krátce a nepřátelsky, Ma stála kousek za ním, jako by se do hovoru vůbec nehodlala plést. Kate nabídla, že se pokusí „zjistit duchovní cestou“, kde doktor je, a mladý John se usmíval víc, než bylo vhodné. Všechny odpovědi byly obecné, nicneříkající – tak, jak to vypadá, když někdo získává čas a spoléhá na to, že se všechno nakonec rozplyne. Ale tentokrát se nerozplynulo nic. Muži se chystali přijít znovu, a tentokrát ne jen s otázkami. V kraji se domlouvalo prohledání domu, stahovala se smyčka, která měla chytit Bendersovy. A pak přišlo ticho. Dva dny, možná tři. Dům zůstal bez dýmu z kamen, ve stáji nebyli koně, závěsy visely bez pohnutí. Benderovi zničehonic zmizeli.

Když se sousedé a pátrači dali dohromady a vrátili se k domu, bylo zřejmé, že tu nestojí jen u zavřených dveří prázdného domu, ale před něčím, co páchne zločinem. V místnosti pro hosty se našly pod podlahou stopy, které byly velmi výmluvné: krev, zvláštní odér, prkna, jež do sebe nasákla, co neměla. Když to muži viděli, vyšli ven a zamířili do sadu, protože země občas prozradí i to, co lidé nechtějí: stačilo pár rýpnutí rýčem a země promluvila. První hrob patřil doktoru Yorkovi. I bez delší pitvy bylo jasné, jakým způsobem zemřel: lebka rozdrcená úderem tupého nástroje, hrdlo rozříznuté, aby smrt byla rychlá a jistá. Další hrob zahrnoval muže a malé dítě – Longcora s jeho dcerou. A za nimi následovaly další. Některá těla šla rozpoznat podle mincí, podle hodinek, podle zbytků oděvu. Jiná těla už byla změtí kostí a zbytků látek poznamenaných vlhkostí. Počet obětí, o nichž se v tu chvíli vědělo bez pochyb, brzy překročil deset. Někteří mluvili o dvaceti a více, ale v tomhle bodě se hranice mezi jistotou a vyprávěním začala stírat; přesto i ten dolní počet znamenal, že dům, jemuž se důvěřovalo jako oáze pocestných, byl ve skutečnosti jistou smrtí.

Kraj to zasáhlo jako oheň. Noviny, které byly zvyklé vyprávět historky s příměsí fantazie, tentokrát nemusely přikrášlovat nic; stačilo napsat řádky o závěsu v místnosti a o padacích dveřích v podlaze, o jaře, kdy v sadu vykvetly hroby místo květů. Rodina dostala jméno, které vypovídalo o všem: Bloody Benders. V tom jménu byla potupa, hněv i potřeba mít pro hrůzu jediné slovo. Vypsaly se odměny, rozjely se hlídky, v okolních státech se roznášely popisy tváří a postav. A přece to bylo, jako by se ty čtyři postavy rozpustily v krajině. Zprávy o tom, že byli dopadeni a lynčováni, se objevovaly s železnou pravidelností, jenomže pokaždé bez důkazu, pokaždé s jiným detailem, který dával tušit, že jde o smyšlenky. V jiných letech zase zadrželi ženy, o nichž se psalo, že by mohly být Ma a Kate, ale svědci se hádali, fotografie neseděly a vzpomínky se rozcházely. Mýty bývají rychlejší než soudní spisy a zlost rychlejší než opatrnost. V oficiální rovině zůstala čtveřice nezvěstná a zločin bez pachatelů.

O motivech není třeba psát mnoho: v kapsách mrtvých chyběly peníze a cennosti, u některých našli prázdné peněženky a v jihovýchodním rohu sadu pár drobných, které nestály za to se pro ně vracet. Nemuselo jít o bohatství v moderním smyslu; stačilo tolik, aby se to v úhrnu vyplatilo. Když člověk zabíjí opakovaně, přestává vnímat ve své „práci“ náhodu; všechno se mění v ohmataný zajetý postup: sednout, odvrátit pozornost, udeřit, říznout, odtáhnout, zasypat. V tom je na příběhu Benderových to, co lidi děsí víc než zbraň – zvyknutí si na temnotu. Když někdo dělá zlo profesionálně, přestává být pro něj zlem, stává se „běžnou činností“. A když „činnost“ přináší peníze, získá člověk i omluvu, kterou si v hlavě vše zdůvodní. V kraji, kde lidé běžně umírají, nemusí mít smrt příliš velký význam.

Druhý důvod, proč to vše trvalo tak dlouho, spočíval v odlehlosti: řídce zalidněná krajina mlčí. Když někdo zmizí na cestě, nebijí nikde zvony. Pošta se loudá a odpověď na dopis, který se ptá, kdy dorazíte, dojde pozdě. Vzniklo vakuum, ve kterém se daly vraždy v klidu provádět; ztráta, kterou nikdo nevidí včas, se neanalyzuje, ale vypráví se o ní po hospodách a při práci, šepot se rozplyne. Teprve jméno muže z mocné rodiny rozpoutalo pátrání a vyšetřování. Když se našel doktor v mělké zemi sadu, všechno prasklo. Ostatní hroby byly už jen pokračováním děsivého příběhu.

Svět už se nikdy nedozví, jaké role kdo v rodině hrál. Dobové popisy rozdělují práce tak, aby to odpovídalo tehdejším představám: Kate jako návnada, Pa či John jako ten, kdo udeří, Ma jako ta, která ví o všem a zajišťuje ticho. Ale jistotu v tom nemáme. Víme jen, že na lebkách obětí se opakují stejné znaky. Víme, že v domě byla krev a v podlaze prostor, kterým se těla ztrácela. Víme, že v sadu byly hroby, příliš blízko domu na to, aby vrahem mohl být někdo jiný než rodina z hostince. A víme, že rodina zmizela rychle a beze stopy, jak to dovedou jen ti, kdo mají nachystanou cestu pryč dřív, než se naskytnou nepříjemné otázky.

Pověsti o jejich konci jsou součástí téhle legendy. Někdo tvrdil, že je chytili a pověsili na stromě u řeky a že hlavy natočili k domu, aby „viděli, co provedli“. Jinde se psalo, že ženy z rodiny skončily v bordelu a že je tam poznal člověk, který si pamatoval, jak mu Kate slíbila zázrak; jindy se mluvilo o cirkuse a záměně identity. Při pozdějších zatčeních dvou žen z jiného státu se svědci hádali, jestli je to „ona“, a soudy se motaly v kruhu; nic z toho nepřineslo závěr, který by bylo možné napsat do knihy dějin bez dovětku. Oficiálně se čtveřice ztratila.

Z domu nezbylo nic. Prkna si vzala půda a lidé, kteří z nich chtěli postavit něco jiného; komín se rozpadl, stopy zarostly. Dnes na tom místě stojí tráva, která se houpe ve větru, a ticho, které nese zvuk auta jedoucího po státní silnici za obzor. Tu a tam se někdo zastaví, vystoupí a rozhlédne se do krajiny, která už nic nevypráví. Ale kdo zná příběh, vidí dobře, co tam kdysi stálo: dům ze dřeva, lampa nad stolem, voda v kýblu a židle, která je nastavená přesně tam, kde má být. Cítí v zádech závěs, který je jen kusem látky a zároveň hranicí mezi životem a smrtí. Slyší hlas, který se snadno poslouchá, a slova, která se vyprávějí sama, protože víra v léčení a duchy patří do krajiny, kde se motyka a modlitba střídají častěji než v městě. A když to všechno chvíli v hlavě drží, uvědomí si jednoduchý paradox celého příběhu: největší hrůza se odehrála bez výkřiku a bez střelby, v prostoru menším než jsme zvyklí v dnešní době.

Největší dopad má konec bez tečky. Kdyby se našel deník a v něm věty, které přiznávají vinu a dávají jednotlivým věcem pořadí a míru, lidé by v sobě mohli uzavřít některé otázky. Jenže nic takového se nestalo. A tak se ten příběh vypráví dál, s malými rozdíly podle toho, kdo co zdůrazní; jednou výsměch, že stačil závěs a pár nástrojů, jindy hněv na to, že to okolí nevidělo dřív, někdy smutek nad tím, že lidská potřeba spočinout se dá tak snadno zneužít. Pohostinnost měla být v nové zemi tím, co drží lidi pohromadě; tady se však změnila v masku, za níž se děly věci, o nichž se mluví šeptem i po sto padesáti letech.

A tak si jen lze představit poslední večer, kdy v domě ještě hořelo světlo. Krajina byla vlhká, déšť předtím přeběhl přes prérii a zanechal těžký, vlhký vzduch. Po cestě se blížil jezdec, kůň unaveně zvedal nohy; zpoza závěsu je slyšet krok, který se pokouší být neslyšný. U stolu je připravená židle. Z tváře mladé ženy není možné vyčíst všechno, protože obličej je naučený být laskavý, aby člověka uklidnil. Muž si sedne, položí ruce na desku, cítí vůni polévky, vydechne déle, než je nutné. V tom prodlouženém výdechu je celá cesta, všechny dny, které vedou z minulosti do budoucnosti, a všechno, co si člověk tajně slibuje, když jde spát na cizím místě. Tohle je jeho poslední klid. Pak přijde zvuk, který zvenčí není slyšet, a pohyb, který je dokonale naučený. A potom ticho, které trvá, dokud ho někdo nenaruší rýčem v jarní zemi…

Příběh Benderových přežil, přestože není postavený na výstřelu ani na heroickém odporu. Přežil, protože je to příběh o křehkosti únavy a o tom, jak málo stačí, aby se důvěra změnila v past. V tom je jeho varování: v krajině, kde jste jeden druhému jedinou ochranou, se nesmí pohostinnost proměnit ve zboží k výměně za krev. A jestli se ptáte, zda mohlo okolí udělat víc, je fér odpovědět, že v krajině bez telegrafů a bez fotoaparátů, s omezenou justicí, se vlastně stal zázrak už jen tím, že to nakonec prasklo. A když bylo po všem, zbyla otázka, která dosud nemá odpověď: kam odešli, když odjeli z místa, kde po sobě zanechali stopy krve?

Možná je správné, že to nevíme. Hotové konce jsou pro příběhy pohodlné, ale mnohdy nebývají pravdivé. Tady pravda chodí v botách, které se ztrácejí v prérijní trávě, a když se ohlédnete, nevidíte za sebou nic než stezku, kterou vítr za hodinu zahladí. Někde v té trávě se pořád dá slyšet šustění závěsu a měkký zvuk prkna, které se zvedá. A kdokoli si dnes sedne k tomuhle příběhu, sedá si proti světlu stejné lampy, jen bez hrozby. Čte a vybírá si, co si z něj odnese: jestli nedůvěru, nebo opatrnost, jestli touhu po jistotě, nebo vědomí, že jistota je někdy jen slovo, kterým zakrýváme, že svět stojí na prknech, jež se dají zvednout.

Hledání pravdy však probíhá i dnes. S využitím moderní techniky se hledají nové důkazy či odpovědi na otázky, které nebyly dosud zodpovězeny.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://people.com/bender-family-serial-killers-welcomed-weary-travelers-11737278

https://www.legendsofamerica.com/ks-benders/

https://kansasreflector.com/2021/10/31/a-mysterious-murder-site-has-a-new-owner-hes-looking-for-answers-about-the-bloody-benders/

https://www.humanitieskansas.org/get-involved/kansas-stories/people/true-crime-in-kansas-the-mystery-of-the-benders

https://www.kctv5.com/2024/07/04/kansas-bloody-benders-digging-clues-century-old-murders/

https://kansasalumnimagazine.org/magazine-article/bloody-benders-property/