Článek
„Je to přeci přirozená součást života. Neměla bych se toho bát. Ale já se bojím. Moc. Kdykoliv na to pomyslím, sevře se mi žaludek, bodne mě u srdce a krk se mi stáhne, že nejsem ani schopná promluvit. Začnu mělce a zrychleně dýchat. Já snad umírám už tady a teď. Prosím ne. Nechci teď, ale ani potom. Já se tak bojím. Co bude? Vidím jen tmu a konec. Definitivní. Tečka za životem.“
Fobie ze smrti
Fobie ze smrti neboli thanatofobie se překvapivě týká mnoha lidí. Drtivá většina z nás zažila za svůj život minimálně jednou menší či větší strach ze smrti, ale obvykle se jednalo o reakci na nějakou aktuální situaci, např. ztrátu někoho blízkého. Kromě tohoto přirozeného strachu nebo úzkosti ze smrti však někteří lidé zažívají silnou obavu už jen při pouhé myšlence na smrt, ať už svoji nebo někoho blízkého. Běžný strach či obava je tak spíše strachem z neznámé a dosud neprožité situace nebo ze ztráty jako takové. Ti, kdo trpí thanatofobií, se však bojí smrti jako takové, popř. samotného procesu umírání. A tento strach je může doslova paralyzovat a znemožňuje jim i každodenní fungování. V tu chvíli se běžný strach stává fobií.
Thanatofobie si nevybírá
Thanatofobií může trpět doslova kdokoliv. Žena, muž, dítě, dospělý, ateista, křesťan, muslim, vzdělaný člověk, prosťáček… Přesto odborníci dokázali nalézt určité předpoklady, které mohou zvýšit riziko rozvoje thanatofobie. V první řadě k ní mají větší sklon ženy než muži, protože bývají obecně úzkostnější. Více také postihuje lidi ve středním věku než ve vyšším, což může působit jako paradox, ale s největší pravděpodobností je to způsobeno tím, že starší lidé se se smrtí začínají setkávat čím dál častěji a jsou dále v procesu přijetí smrti jako něčeho nevyhnutelného, ale přitom přirozeného, než jsou lidé středního věku. Současně by se však dalo rozlišit, čeho se lidé bojí více v závislosti na jejich věku. Zatímco starší lidé se více než smrti samotné bojí procesu umírání a toho, že budou možná umírat dlouho, nedejbože budou ve stavu, kdy se o sebe už nepostarají a budou závislí na péči druhých, popř. budou trpět bolestmi, lidé středního věku se více bojí smrti jako takové.
Kromě toho je větší riziko, že fobie postihne člověka, který trpí nějakou psychickou poruchou jako je např. obsedantně kompulzivní porucha, panická porucha nebo jim podobné. Tito lidé opakují donekonečna své rituály, často s myšlenkou toho, že pokud činnost nevykonají, stane se jim něco špatného - a od toho už k thanatofobii není příliš daleko.
Ve vztahu k náboženství by se dalo usuzovat, že lépe na tom budou věřící než ateisté, protože věřící mají představu, co je čeká. Zkušenosti jsou však takové, že jak silně věřící, tak přesvědčení ateisté (nevěřící) na tom jsou podobně. Ale lidé, kteří nemají v tomto směru úplně jasno a nepatří jednoznačně ani mezi věřící, ani mezi ateisty, tak snáze propadnou fobii.
Kromě těchto různých faktorů, které mohou přispět k rozvoji thanatofobie, existuje ještě další příčina, a ta si nevybírá v konkrétních skupinách. Jde o tragickou ztrátu někoho, kdo je nám velmi blízký nebo zkušenost s bolestivým umíráním. Pokud člověk prožije něco takového v dětském věku, pak tato zkušenost může hluboce zakořenit uvnitř člověka a vyrůst v silnou fobii. Ke stejnému procesu však samozřejmě může dojít i v případě, že to člověk prožije i v dospělosti. V takovém případě jsou více ohroženi lidé s citlivější povahou.
V neposlední řadě se může thanatofobie také rozvinout u člověka, který trpí nevyléčitelnou nemocí.
„Nejsem schopna na to ani myslet. Tématům spojeným se smrtí se vyhýbám jako čert kříži. Vím, že jednoho dne zemřu také, ale děsí mě to. Děsí mě ta konečnost. Najednou bude konec. Už nic víc? Nikdy? Všechno skončí a rozplyne se? Zůstane jen moje tělesná schránka, která se časem rozpadne. A moji blízcí. Budou stále tady, ale já už nebudu s nimi.“
Úzkost ze smrti je matkou všech náboženství, která se tak či onak pokoušejí zmírnit úzkost z naší konečnosti. (Irvin Yalom)
Strach ze smrti, ať už v menší, či větší míře, provází lidstvo odnepaměti. Pravděpodobně se stal jedním z pilířů, na nichž vyrostla jednotlivá náboženství. Jejich prostřednictvím se mj. snažil člověk zodpovědět řadu otázek, které jej trápily:
- jaká je smrt?
- je smrt definitivní konec?
- pokud není smrt definitivní, co následuje po ní?
- budeme po smrti souzeni za náš život?
- můžu smrt a to, co po ní následuje, nějak ovlivnit v současném životě?
O tom, že o smrti a posmrtném životě přemýšleli už dávní lidé, svědčí i archeologické objevy hrobů neandrtálců z období paleolitu, kteří dávali mrtvým do hrobu různé předměty, které byly určeny pro posmrtný život.
Náboženství by se dala v tomto směru chápat jako jakési manuály, které nás v životě vedou a které nám dávají nejen odpovědi na řadu našich otázek, ale také nám pomáhají překonat těžké situace, které se v našich životech mohou objevit. Přestože je každé náboženství jiné, v tomto směru si jsou podobná. Mají nám pomoci nalézt jistotu tam, kde ji postrádáme.
Součástí náboženství bývají rituály. Rituály jsou obvykle obřady nebo ceremonie, jejichž průběh je předem jasně daný, opakující se, většinou již časem osvědčené. Tyto rituály jsou právě tím, co nám pomáhá nalézt znovu jistotu, nebát se a vědět, že všechno je takové, jaké to má být. Jedněmi z takových rituálů jsou právě pohřební rituály, které jsou spojené se smrtím a odchodem některého člena nebo členů dané komunity. Pohřební rituály pomáhaly lidem se rozloučit s jejich blízkým, který zemřel.
Moderní doba smrti nesvědčí
Moderní doba náboženské rituály trochu rozmělnila. A nejen to. Smrt se v moderní době stává jistým tabu. Pokud se o ní mluví, pak jako o něčem nežádoucím. Do jisté míry se smrt vytratila z našich životů. Dříve na ni byli lidé zvyklí, obklopovala je mnohem častěji než dnes a tak ji vnímali jako běžnou součást života. Dnes, i když víme, že smrt je nevyhnutelná a čeká na každého z nás, býváme často zaskočeni, pokud se objeví v našem okolí. Jako kdyby nás překvapilo, že nejsme nesmrtelní.
Absence pohřebních rituálů nám nedává možnost se rozloučit se zemřelým, stále si jeho smrt neseme v duši jako nedořešenou událost, což v nás může vzbuzovat úzkost. Současně s tím se postupně vytrácí i náboženské přesvědčení, které našim předkům dávalo jistotu v tom, co smrt přináší a co po ní následuje. Nyní se řada z nás ocitá v informačním vakuu - na jednu stranu přestáváme věřit v posmrtný život, na stranu druhou však s určitostí nevíme ani to, jestli je smrt opravdu definitivní konec všeho, nebo ne. Tato nejistota nás může trápit, protože přináší více otázek než odpovědí
Nemusíme být věřící a věřit v posmrtný život. Můžeme si myslet, že smrtí všechno končí. Ale měli bychom si najít způsob, jakým se se smrtí dokážeme vyrovnat a jakým se dokážeme rozloučit se zemřelým tak, abychom ho opravdu nechali odejít a nadále se netrápili myšlenkami na něj a na to, co nás od něj oddělilo. Měli bychom v sobě dojít ke smíření se situací, vyrovnat se s ní.
Jak pracovat se strachem/fobií ze smrti
„Navzdory nejpevnějším a nejctihodnějším obranám nikdy nedokážeme úplně potlačit úzkost ze smrti: vždy tu je, číhá v nějaké skryté rokli mysli.“ (Irvin Yalom)
Zbavit se zcela strachu ze smrti je ve většině případů asi nereálné. Můžeme strach do velké míry zmírnit, naučit se vyrovnávat se smrtí a se ztrátami, které přináší. Přesto se budou objevovat okamžiky, kdy se strach znovu objeví. Dokud však nepřesáhne určitou míru, je jen přirozenou součástí našeho života a vnímání smrti.
V případě, že však strach přeroste do fobie, která nás může začít omezovat i v běžném životě, je dobré vyhledat odbornou pomoc. Odborník pak s klientem zapracuje na určení toho, co fobický stav vyvolává a podle příčiny zvolí následnou terapii.
V první řadě se bude odborník snažit zjistit, čeho přesně se obavy týkají. Strach ze smrti nebo umírání totiž není u každého člověka stejný. Někdo se může bát ztráty blízkého, jiný se může bát toho, co přijde po smrti apod. Mezi takové základní obavy patří:
- strach z neznáma - člověk se bojí toho, co s sebou smrt přinese, protože to nezná a neví, co může nebo nemůže očekávat
- strach ze ztráty - člověk se primárně bojí toho, že přijde o své blízké nebo vlastně sám o sebe. Současně se také může bát toho, že jeho blízcí si bez něj v životě neporadí, nebude se o ně mít kdo postarat apod.
- strach ze ztráty kontroly - zatímco život můžeme mít do určité míry pod kontrolou, smrt a popř. to, co po ní následuje, už ne
- strach z bolesti a utrpení - člověk se primárně bojí samotného procesu umírání a toho, co to s sebou může nést. Tento typ strachu může mít jak člověk trpící těžkou nemocí, tak ale i úplně zdravý člověk
- strach z definitivnosti - strach pramení z toho, že smrt je absolutní konec všeho, člověk přestane existovat
- strach z posmrtného života - strach se týká především věřících lidí, kteří mohou mít pocit, že v současném životě nejsou dostatečně dobrými lidmi a v posmrtném životě se jim to vrátí. Bojí se, že budou souzeni a shledáni vinnými
Podle toho, čeho se člověk bojí nejvíce a zda se jeho obavy zakládají na skutečné situaci (např. traumatická ztráta blízkého v minulosti) nebo jen na pocitech a nejistotě z neznáma, určí odborník nejlepší způsob řešení. Kromě toho také záleží na pacientovi, čeho chce vlastně dosáhnout - chce se jen naučit ovládat své obavy tak, aby ho neovlivňovaly v běžném životě? Nebo se chce vyrovnat s tématem smrti tak, aby nepociťoval úzkost kdykoliv, kdy někdo vysloví slovo smrt?
- léky - pacientům s thanatofobií je možné podávat stejné léky, které se používají i u psychických poruch. V případě akutních problémů je možné podat léky ze skupiny benzodiazepinů, ale je potřeba vzít v úvahu skutečnost, že tyto léky, které jsou poměrně silné, jsou vhodné jen ke krátkodobému užívání, neboť na ně vzniká snadno závislost. V ostatních případech jsou vhodnější klasická antidepresiva, která je možné brát dlouhodobě. Nejčastěji se předepisují léky ze skupiny SSRI, které na úzkostné stavy pomáhají nejlépe.
- kognitivně behaviorální terapie - lze ji kombinovat i s podáváním léků, ale funguje také samostatně. Pacient ve spolupráci s terapeutem identifikuje vzorce myšlení a chování, které jsou nežádoucí a s pomocí konkrétních metod zapracuje na jejich změně tak, aby nevyvolávaly úzkostné stavy, ale naopak aby probíhaly více přirozeně a zdravěji.
- expozice - druhý typ terapie, kterou lze využít. Spočívá ve vystavování se situacím, které vyvolávají úzkost. Cílem je snížení vnímavosti vůči těmto situacím. Může se jednat o předčítání článků o smrti, čtení nekrologů, sledování zpráv týkajících se smrti nebo diskutování o tématech souvisejících se smrtí.
- změna životního stylu - lidé trpící thanatofobií (ale i různými úzkostmi atd.) tráví svůj čas v budoucnosti, myslí na to, co bude a jaké to bude, přičemž si vytvářejí negativní vzorce myšlení nebo chování. Zapomínají žít v současnosti a radovat se z toho, co mají. Současně by měli zapracovat na tom, aby se cítili ve svém životě spokojení a měli pocit, že svůj život mají pod kontrolou. Pak jsou mnohem spokojenější a vyrovnanější, což vede i k lepšímu vyrovnání se s koncem života.
- dořešení starých traumat - lidé, u nichž se thanatofobie rozvinula následkem prožitého traumatu, např. ztráty blízkého člověka vlivem těžké nemoci, havárie apod., mohou pociťovat obavy mj. i proto, že nebyli schopni tuto tragickou ztrátu dostatečně zpracovat, a ta v nich i nadále živí nejistotu a strach. Člověk by se měl pod vedením zkušeného terapeuta vrátit do okamžiku, kdy prožil trauma, měl by být schopen specifikovat, co přesně vnímá jako nedořešenou záležitost a společně s terapeutem najít způsob, jak se s tím vyrovnat a tím minimalizovat vliv celé té situace na jeho psychiku.
Obecně platí, že čím menší je pocit naplnění života, tím větší je úzkost ze smrti. (Irvin Yalom)
Strach ze smrti je svým způsobem cenou za uvědomění si sebe sama a schopnosti vnímat času - minulost, přítomnost i budoucnost. Toto vnímání však může být i klíčem k řešení této hluboce zakořeněné obavy. Vyrovnat se s minulostí, užívat si přítomnosti a smířit se s budoucností.
Někteří říkali, že život s rakovinou je učinil moudřejšími, seberealizovanějšími, zatímco jiní změnili své životní priority, zesílili, naučili se říkat ne činnostem, kterých si již necení, a ano věcem, na kterých opravdu záleželo - jako např. milovat svou rodinu a přátele, pozorovat krásu kolem sebe, vychutnávat si měnící se roční období. (Irvin Yalom).
V článku jsem úmyslně použil několik citátů od Irvina D. Yaloma, amerického psychiatra, psychoterapeuta a spisovatele. Tématem smrti (ale i jinými podobnými tématy) se zabýval ve své praxi a sepsal i řadu knih. Jeho myšlenky a zkušenosti z praxe mohou být též nápomocny při snaze pochopit a vyrovnat se se strachem z umírání.
Anketa
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.simplypsychology.org/thanatophobia.html
https://www.forbes.com/health/mind/thanatophobia/
https://www.nechcisebat.cz/2020/09/24/zbavte-se-strachu-ze-smrti-jednou-provzdy/
https://pozitivni-zpravy.cz/mate-strach-ze-smrti-vedci-odhalili-jak-mu-celit-s-vetsim-klidem/
https://www.novinky.cz/clanek/zena-zdravi-jak-zit-se-strachem-ze-smrti-219377
https://www.umirani.cz/clanky/uzkost-a-strach-jsou-emoce-ktere-prozivame-pri-ztrate-blizkeho-cloveka-vzdy-jen-negativni
https://quotefancy.com/irvin-d-yalom-quotes/page/2
https://theses.cz/id/tx6c2s/downloadPraceContent_adipIdno_10761
