Článek
Indie, jihoasijská země, která v počtu obyvatel dokázala nedávno přeskočit i do té doby bezkonkurenční Čínu. Rozlohou patří do desítky největších zemí světa. Historie lidského osídlení v této oblasti sahá do hluboké minulosti a vývoj tohoto regionu je velmi rozmanitý. Mísili se zde lidé různého původu, vyznání, ale i vzdělání. Bohatší a vzdělanější centra různých říší, které zde vznikaly, byly v ostrém kontrastu s chudobou a nevzdělaností lidí žijících na venkově.
Indie je také proslulá tzv. kastami, neboli sociálními skupinami, do nichž se člověk již rodí a není žádný způsob, jak by se během života mohl dostat z jedné kasty do druhé. Sňatky pak jsou možné jen v rámci stejné kasty, do níž se člověk narodil. Aby toho nebylo málo, existují i tzv. bezkastovní lidé. Zatímco laik by si mohl pomyslet, že takoví lidé nemusí řešit příslušnost ke kastě a mohou cokoliv, opak je pravdou. Tito „nedotknutelní“ jsou naopak na samém chvostu společenského žebříčku.
Jak už to tak bývá, nejvíce se lidé usídlovali v blízkosti vodních toků, které poskytovaly potřebnou závlahu pro plodiny. V Indii je důležitých a velkých řek hned několik, např. Indus, Brahmaputra, Ganga, Godavari… A přestože důležité jsou všechny, jedna z nich má velký význam i v oblasti duchovní - Ganga.
Socha bohyně Gangy. Ta bývá často zobrazována na zvířeti s aspekty krokodýla, slona, ryby a páva.
Ganga, více jak 2,5 tisíce kilometrů dlouhá řeka, je napájena jak z ledovců, tak ve svém dolním toku i díky monzunovým dešťům. Pro Indy má obrovský význam - slouží jako zdroj pitné i užitkové vody, důležitá dopravní tepna i duchovní místo. Přesto, že čelí obrovskému znečišťování, zejména u velkých měst kvůli vypouštění odpadních vod, nedochází k výskytu častých a závažných epidemií, jak bychom si mohli myslet. Tato skutečnost nedávala vědcům dlouho spát, dokud neobjevili přítomnost velkého množství bakteriofágů - virů, které se živí bakteriemi, zatímco lidem nijak neškodí. S trochou nadsázky se tak dá říct, že řeka má samočisticí schopnost, alespoň co se bakterií týče. Její zamoření jinými polutanty už je však jiná kapitola.
K řece Ganze se vážou pradávné mýty o jejím vzniku, které vysvětlují její božský původ. Přestože se příběhy trochu liší v závislosti na konkrétních filosofiích, v rámci kterých je původ vysvětlován, jedno mají společné. Ganga byla bohyně a řeka je jejím božským ztělesněním. Skrze Gangu (v případě nutnosti i jinou řeku) mohou lidé dojít konečného klidu.
Podle věřících trvá zemřelé bytosti až 40 dní, než definitivně opustí své fyzické tělo. I když je tělo zpopelněno, duch člověka během této doby hledá nějaké pozůstatky, ať už dostatečně nezpopelněné zbytky těla nebo i oblečení, které člověku za jeho života patřilo. Proto pozůstalí spalují i oblečení, které zesnulému patřilo, především spodní prádlo, které s ním bylo v nejužším kontaktu. Zesnulá bytost si totiž neuvědomuje, že už je konec a snaží se nalézt cokoliv, co by ji opět spojilo s jejím dřívějším fyzickým tělem.
Aby nic takového nemohla najít, rozptýlí pozůstalí její popel do Gangy (či jiné řeky), aby jej pohltila, rozptýlila a usadil se někde na jejím dně, kde ho duch nebude moct najít. Tím pochopí, že už je definitivní konec.
Ganga je pro Indy důležitá z mnoha důvodů. Jde o zdroj vody, místo k očistě i důležitou dopravní tepnu.
Druhým důvodem, proč se lidé snaží zpřetrhat veškerá fyzická pouta mezi zesnulým a světem pozůstalých, je existence tzv. runanubandhy neboli fyzické paměti. Pokud se dotknete jiného těla, bez ohledu na důvod (pokrevní a sexuální kontakt mají však největší dopad), vytvoří se mezi vašimi těly runanubandha. Zjednodušeně si to můžeme představit jako paměť, která je podobná paměti v naší mysli, ale jde o paměť fyzického těla, kterou nejsme vědomě schopni ovládat nebo i dostatečně vnímat.
Když člověk zemře, tato fyzická paměť, kterou si za svého života vytvořil s jinými lidmi, přetrvává. A podle věřících může pozůstalé negativně ovlivňovat. Aby mohli dál žít bez případných negativních vlivů způsobených fyzickou pamětí se zesnulým, je potřeba toto pouto zcela zničit. K tomu opět slouží vypuštění popela do vody, kde se maximálně rozptýlí a pouto zeslábne natolik, až zcela zmizí.
Aby nedošlo k nepochopení - věřící nechtějí zpřetrhat psychické pouto a naše vědomé vzpomínky na někoho, kdo nám byl blízký a s kým jsme něco zažili. Zpřetrhání a zničení se týká pouze fyzického, nikoliv psychického pouta.
Třetím důvodem, který byl dříve pro věřící velmi významný a i dnes je pro mnoho z nich zásadní, je ta skutečnost, že v popelu stále zůstávají jakési stopy, které se pojí s duchem, který tělo obýval. Pokud by se popel dostal do špatných rukou, myšleno tím třeba do rukou vyznavačů černé magie a jim podobných, mohli by díky těmto pozůstatkům přilákat ducha zpátky a zneužít ho ve svůj prospěch. Ponořením do vid má být duše uchráněna jakéhokoliv mučení a strastí. A kdo by chtěl, aby někdo jemu blízký byl tímto způsobem zneužit?
Kremace, ať už v profesionálních pecích nebo na tradiční hranici ze dřeva, je v hinduismu tradičním způsobem pohřbu.
Řeka Ganga je, vzhledem ke své božské podstatě, pochopitelně nejvyhledávanější řekou, do které popel svých blízkých rozptylují a vracejí tak tělo zpátky přírodě. Pro naši kulturu to nemusí být příliš pochopitelné a dokonce to v nás může vzbuzovat odpor, zvláště když si představíme, že Indové vodu z řeky využívají i k tělesné a duševní očistě. Na druhou stranu, i u nás jsou rozptylové loučky, kde rozprašujeme popel našich blízkých a navracíme jejich těla do koloběhu života a smrti. Pokud jsou těla dostatečně dobře zpopelněna, pak to není žádný závažný problém, popel jsou v podstatě minerální látky, které zůstanou poté, co se hořlavé části těla a případného ošacení či výbavy zcela rozpadnou a shoří. Přesto však mohou jeho součástí být i látky, které bychom vědomě do vody dávat nechtěli.
Velký problém však nastal v době covidové pandemie, kdy se těla zesnulých hromadila geometrickou řadou, kremace se odehrávaly nejen v profesionálních pecích, ale i na březích řeky, kde se ze dřeva stavěly tradiční hranice, na nichž byli mrtví spalováni. Bohužel, mnoho chudých lidí však nemělo a nemá na to, aby mohlo zaplatit dostatek palivového dřeva, které vystačí na potřebnou dobu hoření. Někteří lidé z chudých oblastí neměli ani na to, aby nečekaně zemřelé mohli vůbec nechat zpopelnit. A tak se začalo stávat, že se v řece a na jejích březích začaly objevovat ohořelé pozůstatky mrtvých, v některých případech byli zesnulí do řeky vhozeni i bez jakéhokoliv náznaku snahy o kremaci.
I před covidem nebylo úplně výjimečné vidět plavat tělo v řece, zabalené jen do mušelínu. Většinou se pozůstalí snaží připevnit k tělu alespoň kameny, aby bylo zatěžkáno a padlo ke dnu, ale ne vždy se podaří. Některé komunity navíc dodržují zvyk zvaný Džal Prava, kdy se nepřistupuje ke kremaci, ale těla se nechávají plavit. Toto plavení se týká dětí, neprovdaných dívek, ale také těch, kteří zemřeli na nějakou infekční nemoc či uštknutí hadem. Množství těl, které se objevilo v řece za covidové pandemie, však bylo nesrovnatelně vyšší a i samotní obyvatelé pobřežních oblastí si stěžovali na pach vyplavených těl.
Indická vláda, ve snaze zamezit této praktice, zvyk Džal Prava zakázala a navíc nabídla chudým rodinám finanční pomoc, která měla pokrýt náklady na kremaci zesnulých. Množství těl v řece se snížilo, ale přesto se těla dál objevovala. Doba covidové pandemie se tak do historie zapsala nejen výraznou ztrátou na životech, ale i významným znečištěním řeky a jejího okolí.
Když odhlédneme od pandemie, indická vláda se snaží řeku jako jednu z nejdůležitějších tepen Indie vyčistit a udržet čistou. Staví se čističky odpadních vod, sbírají se odpadky plující po hladině, konají se různé semináře, workshopy a konference, aby se zvýšilo povědomí lidí o nutnosti udržovat řeku čistou a zdravou. Monitorují se průmyslové odpadní vody. Vláda současně upozorňuje obyvatele na to, že vhazování nespálených těl do vody není součástí hinduistických tradic. Ty preferují kremaci a teprve poté se popel může rozptýlit do vod.
I přes veškerou snahu jsou však indické toky poměrně dost znečištěné včetně Gangy, na kterou se upírá největší pozornost. Vláda musí zapracovat nejen na projektech, které pomohou toky vyčistit, ale také lépe prosazovat již zavedené zákony, které je mají chránit. Boj proti znečišťování je však současně i bojem proti rozšířené chudobě. A jako takový někdy připomíná spíše boj s větrnými mlýny.
Pro Indy je Ganga posvátná. I když je znečištěná.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://isha.sadhguru.org/en/wisdom/article/immerse-ashes-dead-ganga
https://www.bbc.com/news/world-asia-india-57154564
https://www.nayalegal.com/repercussions-of-cremation-ceremonies-in-river-ganga
https://isha.sadhguru.org/en/wisdom/article/body-memories-washing-of-runanubandha
https://timesofindia.indiatimes.com/life-style/soul-search/why-do-hindus-immerse-the-ashes-of-the-dead-in-ganga/photostory/111799778.cms?picid=111799794
https://www.hinduamerican.org/blog/ganga-river-goddess
