Článek
Byla jsem celkem mladá, člověk by řekl krásných 25 let. Žila jsem na vesnici, kde každý znal každého. Někdy výhoda, někdy by člověk ocenil spíše anonymitu města. Ale obecně jsem za to prostředí byla ráda, většina obyvatel naší vesnice byla fajn, vzájemně jsme si vypomáhali a udržovali dobré vztahy.
O rodiče jsem přišla už jako malá, zemřeli při autonehodě. Táta byl prý výborný a zkušený řidič, ale nebylo to k ničemu, když se ze zatáčky vyřítilo auto, které řídil člověk pod vlivem alkoholu a nezvládl řízení. Jeho auto vylétlo do protisměru a doslova přišpendlilo auto rodičů ke stromu u krajnice. Maminka prý neměla sebemenší šanci a tatínka se snažili oživit, ale i jeho zranění byla natolik devastující, že už mohli jenom konstatovat smrt.
I když jsem si v prvních chvílích, když mi to babička citlivě vysvětlovala, zatímco se její oči zalévaly slzami, neuvědomovala tu konečnost a fakt, že rodiče se opravdu už neobjeví, ani za týden, ani za měsíc, chápala jsem, že jsem právě ztratila ty, kteří mi byli nejbližší. Maminku, která mi vždycky byla oporou a u které jsem se mohla přitulit do náručí, když mi bylo ouvej, a tatínka, který mě vždy povzbuzoval, když jsem něco vyráběla, stavěla hrady z písku nebo třeba jen malovala vodovkama. Byla jsem ještě malá, ale dodnes si pamatuji, jak mi vždy říkal, že se nemám nikdy vzdávat a když se mi něco nepodaří napoprvé, mám to zkusit znovu a znovu, ale poučit se z předchozího pokusu a zkusit to jinak.
Často si chvíle s nimi připomínám a babička mi o nich vypráví, abych si tyto připomínky vryla hlouběji do paměti. Mám tak pocit, že jsou rodiče stále se mnou. S babičkou žiji v domku, který už má taky něco za sebou, ale snažím se šetřit na různé potřebné opravy, se kterými mi pak pomůže někdo šikovný z naší nebo blízké vesnice. Babičce se za ty roky vytvořily nové vrásky a její vlasy získaly čistě stříbrnou barvu. Měla těžký život a smrt nejen tatínka, jejího syna, ale i mé maminky, jeho ženy, ji silně poznamenaly. I přesto však dokázala žít dál a postarat se i o mě, za což jí budu do konce života vděčná a nyní se o ni na stará kolena postarám tak nejlépe, jak jen budu moct.
Základku i střední jsem vychodila v blízkém městečku, kam jsem dojížděla autobusem nebo nás občas vzal některý z rodičů spolužáků. Lidem ve vesnici nebyl náš osud lhostejný, a tak nám v případě potřeby ochotně vypomohli, za což si jich také vážím.
Po střední jsem nastoupila do IT společnosti ve stejném městečku, kde jsem chodila do školy. Postupně jsem se vypracovala na vyšší pozici a měla možnost některé dny dělat i z domova, což jsem velmi ocenila, protože jsem měla babičku více na očích a když něco potřebovala, byla jsem po ruce.
Člověk by řekl, že až na tragédii s rodiči jsem měla vlastně štěstí a spokojený život. Když to srovnám s jinými lidmi, tak rozhodně ano, stěžovat si nemohu a nemohla jsem ani tehdy. Co však nikdo nevěděl, ani babička, byly moje pocity, které se pravidelně vracely a pohlcovaly mě.
Kdo to nikdy nezažil, asi to úplně nepochopí a těžko se to popisuje. Když máte špatnou náladu, obvykle víte nebo aspoň tušíte, co ji způsobilo. A za nějakou dobu, obvykle když se problém vyřeší, zase odezní. Chvíli můžete být otrávení, smutní, naštvaní na celý svět, ale přejde to.
Tohle bylo jiné. Přicházelo to bez viditelné příčiny. Najednou vás to pohltí jako temnota, úplně vás to paralyzuje. Jestli bych to mohla k něčemu připodobnit, je to jako Mozkomorové z Azkabanu z příběhu o Harry Potterovi. Úplně vás to vysává, nevíte proč, nevíte, co s tím a nevíte, jestli to vůbec někdy odezní. Všechno kolem vás ztratí svoji barvu, svoji energii, svůj život. Všechno zčerná, máte pocit, že je to neskutečné, vzdálené, že je to mimo realitu. Nebo spíš jste mimo realitu vy.
Cítíte nesmírnou únavu. Takovou, že chcete usnout a už nikdy se neprobudit. Nebo pláčete a nemůžete to zastavit a máte pocit, že slzami naplníte celé jezero. Beznaděj, frustrace, absolutní ztráta životní energie. Zpočátku to nemusí být tak silné, ale než se nadějete a uvědomíte si, že se něco děje, jste v tom až po uši.
Snažila jsem se s tím bojovat a říkala jsem si, že možná se na mě opožděně podepsala ztráta rodičů. Že to v sobě možná nemám dostatečně zpracované, pokud ztrátu rodičů lze vůbec nějak zpracovat. Často jsem si i nadávala, že se tak cítím, když mám vlastně všechno, co potřebuji a co bych dělala, kdybych žila třeba v africkém slumu.
Před babičkou jsem se snažila fungovat normálně, ale těžko se to ovládalo, přicházelo to leckdy bez varování. Tak jsem se to před babičkou snažila všelijak zakrýt nebo jsem jí poskytla nějaké vysvětlení, proč mi zrovna není do smíchu.
Čas plynul a změny nálad byly výraznější, byla jsem doslova plačka. Únava mi nedovolovala se starat o babičku tak, jak bych si přála. Natož o domek, který začal trochu chátrat. V práci to také přestalo být růžové, z pochopitelných důvodů nebyl šéf nadšen z mých, i když omluvených, absencí. Někdy jsem nebyla schopná ani vstát z postele.
Začala jsem se za svoji neschopnost nesnášet. Někdy jsem se snažila se sama profackovat, tlouct hlavou do zdi, štípat se. Kdykoliv jsem si připomněla, co všechno mám a co se mi podařilo, nenáviděla jsem se ještě víc. Za to, že si toho nevážím. Za to, že majetek nechávám chátrat. Že možná ztratím dobrou práci jen kvůli neschopnosti vylézt z postele. A že se už nestarám o babičku tak, jak by si zasloužila. Začala jsem se za svoji pasivitu, plačtivost a neschopnost trestat. Ledovou sprchou, spaním na tvrdé zemi, nedostatkem jídla…
Bylo to jak v začarovaném kruhu. Čím víc jsem se trestala a snažila se tak donutit k aktivitě, tím hůř jsem se cítila. A čím hůř jsem se cítila, tím spíš jsem se trestala. Když jsem si jednou nechtěně přiskřípla prst do dveří, pulzující bolest ve mně probudila do té doby nepoznaný pocit uspokojení z fyzické bolesti. Velmi příjemný pocit, který dokázal na chvíli přehlušit moji vnitřní bolest a trápení.
Začala jsem vyhledávat příležitosti, kdy jsem si mohla ublížit podobným způsobem. Netrvalo dlouho a mé zubožené tělo bylo plné modřin, škrábanců a jiných drobných zranění. Stávala jsem se závislá na těch pár minutách po zranění, kdy jsem cítila jinou bolest než po většinu času.
Babička si občas nějakého zranění všimla, ale vždy jsem se vymluvila na svoji nešikovnost. Protože už měla svůj věk a hodně času prospala, nemohla si všimnout, že těch ran je víc, než by si i nešikovný člověk přivodil. Také začínala zapomínat, a tak jsem mnohdy mohla použít stejnou výmluvu víckrát, aniž by pojala podezření. Ale nenáviděla jsem se i za to, že jsem jí vlastně lhala.
Začala jsem si říkat, proč tu vlastně na tomhle světě jsem. Co tu dělám a jestli by tu nebylo všem lépe beze mě. Babička by se o mě tehdy nemusela celé ty roky starat, nemusela bych jí nyní lhát, nemusela by se trápit pohledem na trosku jako jsem já.
Vztahy se sousedy se také zhoršily, respektive spíše vychladly. Babička už neměla moc energie, aby chodila pravidelně ven a na náměstíčku si povídala se sousedkami. A já jsem byla většinu času zalezlá, se zataženými záclonami v oknech. Takže i sousedé o nás po čase přestali jevit zájem.
A pak to přišlo. Když jsem dorazila do práce, nechal si mě zavolat šéf a oznámil mi, že u nich končím. Že je mu to sice líto, protože jsem šikovná, ale když nereaguju na jeho snahy o rozmluvu a řešení mých pravděpodobných problémů, pak nemá jinou možnost než ukončit naši spolupráci, protože potřebuje člověka, na kterého se může spolehnout. A že bych měla vyhledat odbornou pomoc, protože to sama zřejmě nezvládám.
Na cestu domů si dodnes nevzpomínám. Jenom vím, že mě tehdy pohltil pocit, že můj vyhazov bylo znamení shůry, že tu už nejsem vítaná a měla bych to zabalit, abych zbytečně neobtěžovala ostatní.
Vím jen, že jsem dorazila domů, vysypala si do misky všechny léky, které jsem našla a z nichž většina byla babičky. Lahev alkoholu a jeden po druhém jsem je zapíjela. Pocit smíření se, odevzdání a čekání na milosrdnou smrt, která pro mě bude vysvobozením.
Našla mě prý babička a okamžitě zavolala záchranku. Lékařům se podařilo vypumpovat mi žaludek a stabilizovat natolik, že se zbytkem se dokázalo tělo poprat a já přežila. Pobyt v léčebně byl nevyhnutelný.
Zpočátku jsem litovala, že se mi to nepodařilo a že mě zachránila. Zazlívala jsem jim, že mi prodlužují utrpení. Nechtěla jsem s nimi vůbec mluvit.
Tělesná schránka se zahojila poměrně rychle, i když do vitálního normálního stavu chybělo ještě pár kilogramů. Ale duše potřebovala času víc.
S pomocí terapeuta a léků se však i tento stav začal postupně lepšit. Pochopila jsem, co se stalo a že kdybych vyhledala odbornou pomoc hned v počátku, mohlo být vše jinak. Ale tehdy mě to nenapadlo a pak už bylo pozdě na to, abych si to uvědomila sama.
Po nějaké době mě propustili domů. Moc jsem se těšila na babičku, chtěla jsem se jí za všechno omluvit a poděkovat za to, že mě zachránila.
Když jsem ji viděla ve dveřích, málem jsem se rozplakala. Z mé babičky byl věchýtek, stařenka, na které se podepsaly všechny útrapy, kterým ve svém životě musela čelit. Tak moc jsem se styděla, že i já jsem jí přidala tolik trápení.
Ten večer jsme strávili nekonečným povídáním. Hodně jsme se naplakaly, ale hodně z těch slz byly slzy štěstí, že už je vše v pořádku a že zase budeme spolu a všechno už bude fajn.
Druhý den ráno jsem babičku našla v posteli. Vypadala tak pokojně, myslela jsem si, že prostě ještě spí. Šla jsem nám uvařit čaj a nakrájet bábovku. Vrátila jsem se do pokoje k babičce, talířek i s hrnkem položila na noční stolek a sedla si na kraj postele.
Trvalo jen pár sekund, než jsem si uvědomila, že něco není v pořádku. Babička už nějakou dobu dýchala mělce, takže leckdy nebylo skoro poznat, jestli dýchá, ale tentokrát nešlo o mělké dýchání. Babička mi v noci odešla navždy.
Myslela jsem, že už nemůžu mít v zásobě jedinou slzu, ale přesto jsem vyplakala mnoho dalších slz. Doufala jsem, že tu se mnou ještě nějaký čas bude a že si užijeme ještě pěkné chvíle. Osud tomu však chtěl jinak.
Zůstala jsem sama. Beru léky na depresi a občas chodím na terapeutické setkání. Po téhle stránce je zatím vše v pořádku a věřím, že to zvládnu. Doma se ale necítím dobře. Všichni sousedé mi dávají najevo, že babička zemřela kvůli mně. Že jsem jí přinesla tak silné trápení a obavy o můj život, že vydržela jen tak dlouho, aby mě mohla znovu vidět a pak jí její slabé srdíčko už vypovědělo.
Mají mi za zlé, že i přes všechno, co jsem měla, jsem se zachovala nevděčně a nevážila si toho. Nedokáží pochopit, že žádné majetky ani objektivně spokojený život ještě nejsou zárukou toho, že se něco nepošramotí na psychické úrovni a není ve vašich silách se s tím poprat. Tedy aspoň ne bez odborné pomoci. Mohla jsem si tisíckrát říkat, jak můžu být šťastná a co všechno mám, zatímco jiní třeba nemají ani střechu nad hlavou nebo jídlo. To vše je v případě psychické nemoci naprosto irelevantní.
Samozřejmě si uvědomuji, že se na babičce podepsaly moje problémy a že jí to rozhodně nepřidalo. Na její smrti mám nějaký podíl a v duchu se jí neustále omlouvám. Zároveň ale vím, že cesta sebeobviňování k ničemu nevede a že pokud chci babičku nějak potěšit, musím žít tak nejlépe, jak jen dovedu. Aby všechny ty roky, kdy se o mě starala a když mi pak zachránila život, nepřišly vniveč. Aby na mě mohla být i s mými rodiči hrdá. Chci prožít slušný život, nestydět se za své jednání a být přínosem i pro své okolí. Jen se asi budu muset přestěhovat jinam, protože zdejší obyvatelé mi buď vyčítají smrt babičky, nebo si na mě ukazují jako na blázna, který se pokusil si vzít život a nyní zobe prášky. Třeba mě vnímají i jako nebezpečnou. Na malých neanonymních vesnicích je psychická nemoc stále stigma a společenská nálepka, kterou ze sebe jen tak nesundáte.
S nemocí možná budu bojovat celý život. Ale už vím, že to zvládnu. A moc bych přála všem, kteří bojují se stejnými démony, aby byli schopní včas najít pomoc. Nebo aby jejich okolí bylo dostatečně všímavé a těmto nešťastným duším pomohlo. Jen nestačí říct - uvědom si, co máš a jak dobře se máš, co by za to jiní dali. Pomůže opravdu jen odborná pomoc.
Článek byl sepsán ich-formou kvůli lepší čtivosti, jedná se o životní příběh mé blízké, která dala svolení k jeho anonymnímu zveřejnění a která doufá, že články tohoto typu mohou pomoci dalším lidem, kteří se utápí v depresích nebo mají někoho podobného ve svém okolí a mohou mu pomoci. Je potřeba, aby se sejmulo stigma z psychických nemocí, neboť jsou stejně, ne-li více závažnější než leckterá „fyzická“ onemocnění či zranění.
