Čeho před smrtí nejvíce litujeme?

Téma smrti je v naší společnosti stále poměrně tabu. Mnoho životů zhasíná v nemocnici nebo léčebně dlouhodobě nemocných, tedy mimo domácí prostředí a často i v osamění, bez přítomnosti blízkých lidí. Někteří lidé jsou mentálně ve stavu, kdy si to třeba už ani neuvědomují, často už ani nemusí poznávat své blízké, jiní jsou mentálně fit až do posledního okamžiku. Zejména pokud se jedná o lidi, kteří neumírají kvůli vysokému věku, ale třeba kvůli závažné nemoci.

Lidé, kteří už s jistotou vědí, že se blíží jejich konec, často prožívají několik emočních etap, kdy se smiřují s nevyhnutelným koncem. Když jsme zdraví a plní života, smrt je pro nás často něco vzdáleného, co se nás netýká. Ale když nám je ouvej, myšlenky na náš konec nás mohou napadnout. A staří lidé vnímají blízkost smrti mnohem výrazněji. Každý z nás to cítí jinak, někdo je s tím smířený, jiný se smrti bojí. Jedno je však jisté - nikdo dopředu neví, jaké to bude, ale každý víme, že nakonec to čeká nás všechny.

Když jsme ještě plní síly, často si říkáme, že až nebudeme schopní dělat to, co nás baví, až budeme nemohoucí, tak to radši ukončíme, než abychom přežívali další roky, kdy budeme závislí na jiných, když nás budou sužovat nemoci a bolesti… Když náš věk pokročí a začnou první závažnější zdravotní problémy, tak mnoho z nás svůj postoj trochu přehodnotí a začneme si říkat, že tak hrozné to vlastně ještě není a že tu chceme ještě chvíli být. Přejde řada let, problémy se stupňují a najednou začneme vnímat blížící se smrt jako vysvobození.

V rodině máme poměrně dlouhověké geny, pamatuji obě prababičky, které se dožily sto let. Dědeček nedávno oslavil krásné devadesátiny a babička bude brzy také slavit devadesátku. Upřímně bych se takového věku dožít nechtěl, protože když si vezmu, co všechno řeším již dnes ve svém věku za zdravotní trable, nechtěl bych vidět, jak mi bude třeba v osmdesáti. Jediné, co mě uklidňuje, že mentální zdraví zůstává zachováno i do vysokého věku. Obě prababičky sice v posledních několika letech života měly občasné problémy poznat i své děti, ale téměř až do konce byly schopné fungovat samy, i když s výraznou pomocí blízkých, kteří chodili pravidelně na návštěvy, aby nakoupili potřebné, pomohli s úklidem apod. Jedna prababička zemřela doma, druhá bohužel v LDN, neboť během posledního roku měla problémy s chůzí a došlo k několika zraněním kvůli křehkým kostem, kvůli kterým pak potřebovala neustálou odbornou péči.

Babička s dědou, navzdory 90 letům věku, jsou zcela samostatní. Občas je trápí zapomínání, dědu vyšší tlak, babičku bolavé klouby. Kdyby však jejich organismus nebyl již opotřebovaný vysokým věkem, mohli by si skoro pískat.

Díky tomu, že jsem zažil obě prababičky a nyní to vidím i u prarodičů, měl jsem možnost vnímat změny myšlení, jak jejich věk postupoval.

Dokud byly prababičky pohybově ještě jakžtakž fit, užívaly si důchod všemi doušky. Zajímaly se o své okolí, chodily na procházky, aby se udržely v kondici, těšily se z návštěv rodinných příslušníků. Jak se ale zhoršovalo fyzické zdraví, zhoršovala se i psychika. Když už nemohly ani pořádně na procházku, bylo vidět, že je život přestává těšit. Dny se stávaly stejné, šedé, nevýrazné. Každodenní rutina byla ubíjející a ani návštěvy rodiny už je nedokázaly pozvednout na náladě. Na přání k narozeninám, že přejeme ještě mnoho let ve zdraví, už začínaly odpovídat, že nechtějí dalších mnoho let. Že už si své odžily a už je to tu přestává těšit. Poslední tři roky už jedna z prababiček mluvila o tom, jak by už chtěla odejít, snad při každé naší návštěvě.

Do podobného stavu se nyní začíná dostávat i babička. Trápí ji silné bolesti kloubů, zejména kyčelních, což jí znemožňuje delší procházky, nevydrží dlouho stát, ale ani sedět. Její křehká tělesná schránka je citlivá na jakýkoliv tlak, takže stačí, aby se ťukla o stůl nebo dveře a hned má modřinu. Kůže jako papír se snadno poškodí. Duševně je však čilá, ale o to hůř vnímá, jak její staré tělo chátrá a omezuje ji ve všem, co by ráda dělala. Jak se neustále snižuje množství příležitostí k radosti, zato různých bolístek je víc a víc. Jak dlouho ještě bude trvat, než se jejich poměr prohodí a strastí bude víc než radosti?

Pro dědu byla největším zdrojem radosti zahrádka. Zahradničil celý život a nikdo si nedovedl přestavit, že by se nerýpal v hlíně, nepěstoval zeleninu… ani sám děda si to nedovedl představit, ale i jeho dohonilo opotřebované tělo a před rokem se zahrádky vzdal, protože už by nebyl schopen se o ni postarat tak, jak by si představoval. Ale trvalo dlouho, než se s tím smířil. Nyní i on si horko těžko hledá něco, čím by se zabavil. Oba rádi čtou, hrají společenské hry, ale když se to opakuje den za dnem, rok za rokem, i tyhle aktivity pomalu omrzí. Zvláště, když ani nevydrží dlouho sedět.

A tak si vždycky říkám, proč se snažíme neustále prodlužovat věk, když zdravotní problémy přicházejí víceméně pořád ve stejném věku (samozřejmě jak u koho, ale obecně lidé vnímají výraznější potíže po 65.-70. roce věku), a my se sice možná dožíváme čím dál vyššího věku, ale za jakou cenu? Léky a terapie nás tu udrží déle, ale zůstává i kvalita života dostatečně dobrá, aby nám ty roky navíc stály za to?

Když máme možnost se na smrt postupně připravit, často bilancujeme. Někdy je to pozitivní přemítání, někdy je to spíše lítost nad tím, co vše jsme mohli udělat jinak. Když zemřeme nečekaně, jsme tohoto bilancování ušetřeni. Většina z nás bilancuje v průběhu celého života, ale bilancování na jeho konci je velmi specifické.

Poměrně pěkně se tomuto tématu věnovala australská autorka knihy „Čeho před smrtí nejvíce litujeme“ Bronnie Ware, která několik let pracovala v oblasti paliativní péče a měla tak možnost mnoha rozhovorů s umírajícími lidmi i jejich blízkými. Díky tomu zjistila, že drtivá většina z nás lituje na smrtelné posteli téměř stejných věcí. A zatímco se celý život honíme za hmotnými statky, na konci života zjistíme, že jsou nepodstatné a že jsme se měli věnovat spíše duchovním záležitostem. Čeho tedy lidé nejvíce litují?

Mnoho z nás své skutečné pocity tají uvnitř sebe a svůj názor nedáme najevo. Bojíme se, že bychom druhé zranili, že bychom je mohli ztratit, že by nás mohli považovat za sobecké, za nepříjemné, že bychom možná mohli skončit osamělí… Jak stárneme, tak nám na názoru druhých přestává tolik záležet a jsme schopní více dávat najevo, co si myslíme a chceme my. Jsme otevřenější a upřímnější bez ohledu na následky. Přesto si řada umírajících vyčítá, že takoví nebyli už dřív a že v sobě mnohé potlačovali jen kvůli názoru druhých.

Mnoho lidí se bojí udělat ve svém životě výraznější změny a raději si zvyknou na situaci, ve které se nacházejí, i když je netěší. Někteří to dotáhnou tak daleko, že dokonce přesvědčí sami sebe, že jim to tak opravdu vyhovuje. Jiní se bojí dávat najevo radost a pocity štěstí, protože si myslí, že je to k jejich věku nepatřičné nebo že jim bude okolí závidět. Někdy máme dokonce tendenci se spíš předhánět v tom, kdo si může postěžovat na život víc. Když pak na konci života bilancujeme, zamrzí nás, že jsme si nedovolili být během života více bezprostřední, šťastnější, veselejší. Být více jako malé děti a užívat si radost z každé drobnosti.

Celý život se za něčím honíme nebo jsme v práci od nevidím do nevidím. Schůzky a návštěvy se známými častokrát odkládáme na neurčito. Mnohdy jsme prací natolik unaveni, že vlastně ani o setkání nestojíme. Hodně se to týká lidí, kteří ve své práci pracují se zákazníky a tak mají mezilidských kontaktů více než dost a ve volnu spíše hledají samotu a ticho. Více se to týká introvertů, kteří potřebují nabrat energii ze samoty, ale ani extroverti se tomu nevyhnou. Slibujeme si setkání příští týden, příští měsíc, uplyne jeden rok, dva roky, přání si posíláme smskou nebo přes sociální sítě a stále si slibujeme, že tentokrát se už opravdu musíme vidět… A pak na smrtelné posteli zjistíme, že jsme si sice setkání pravidelně slibovali, ale nakonec jsme se téměř neviděli. Že jsme se málo vídali i se členy vlastní rodiny. Všechno jsme odsunovali, až nakonec není co odsunout. Přátelství vyhasla, rodinné vazby se rozpadly, nebo přítel už zemřel a my už se s ním nikdy nebudeme moct vidět, i kdybychom najednou chtěli. Čas už nikdo nevrátí…

Celý život pracujeme, abychom zajistili sebe a své nejbližší, partnera/partnerku, děti, staré rodiče… Snažíme se vybudovat si úspěšnou kariéru, pořídit si dům, poznat cizí krajiny na dovolené, mít nejnovější telefon nebo televizi, dopřát si chutné lahůdky… Toužíme být materiálně zabezpečeni, protože nám to dodává pocit jistoty, možná i bezpečí. Na sklonku života však více vnímáme pomíjivost těchto materiálních věcí a uvědomujeme si, že jsme možná nemuseli být v práci od nevidím do nevidím. Že bychom udělali lépe, kdybychom se třeba uskromnili, ale o to více toho prožili se svými blízkými. Otcové litují, že neměli tolik možností vidět své děti vyrůstat, matky si často říkají, že nemusely mít tak perfektně naklizeno a ušetřený čas mohly věnovat dětem. Nebo se partneři mohli více věnovat sobě navzájem, místo aby se doma jenom míjeli a stěží si dali pusu na rozloučenou, když si podávali dveře.

Mnoho z nás žije podle očekávání našeho okolí. Děti se často rozhodují o svém budoucím životě podle názoru rodičů. Ti to s námi myslí dobře, ale jedná se o jejich rozhodnutí, které děti jenom přeberou. Když si najdeme partnera, ne vždy jsme ve vztahu spokojeni, ale než abychom udělali změnu, tak se přizpůsobíme a radši uděláme množství ústupků, abychom měli klid. Někteří z nás by chtěli vyzkoušet řadu aktivit, ale netroufnou si, protože se bojí hodnocení ostatních. Někdy cítíme závazky vůči někomu a snažíme se jim dostát, přestože tím potlačujeme sami sebe. A na konci zjistíme, že jsme žili život podle jiných a svá vlastní přání a touhy jsme pohřbili hluboko v sobě. Že nás život nebyl vlastně náš. A nejhorší je uvědomění si, že to byla vlastně jen naše volba, že to byl náš vlastní strach, který nás ovlivnil a nedovolil nám si svobodně zvolit vlastní životní cestu. A když na to přijdeme, můžeme jen zamáčknout slzu, protože už je pozdě. Už nám tělo chátrá, síly docházejí a poslední čas na změnu už dávno pominul.

Hmotné statky, dobrá práce, materiální zajištění - to vše má pro nás během života svůj význam. Ale když na jeho konci bilancujeme, zjišťujeme, že jsme často tento význam až příliš přeceňovali a měli jsme se věnovat více sami sobě a svým blízkým. Najít však kompromis, zlatou střední cestu, to je jeden z nejtěžších životních úkolů. Neměli bychom se bát učinit změnu, dokud je čas. Protože ten není nekonečný a jednoho dne se písek v našich přesýpacích hodinách přesype definitivně. Až propadne poslední zrnko, už bude pozdě.

Článek sepsán na základě vlastní zkušenosti a na základě knihy Čeho před smrtí nejvíce litujeme od Bronnie Ware, vydané roku 2014 nakladatelstvím Portál.