Celé roky byla zavřená, bitá, o hladu, téměř utýraná. Příběh Mary stál na počátku ochrany dětí.

Když se dnes řekne „případ Mary Ellen Wilson“, málokdo tuší, o koho se jednalo. A kdo si vzpomene, obvykle její příběh podá poněkud zkratkovitě - týrané dítě, záchrana, zákon na ochranu dětí. Jenže skutečný příběh byl složitější a bolest je skrytá v detailech. Mary Ellen nebyla symbol, ale živá dívenka z přeplněných nájemních domů v Hell’s Kitchen, což byla přezdívka jedné z nejchudších a nejtvrdších oblastí New Yorku v 19. století. Několik let existovala téměř bez svědků – a kdyby si jí v domě někdo tvrdohlavě nevšímal, mohla zmizet stejně tiše, jako se v té době ztrácely tisíce chudých dětí.

Mary Ellen se narodila v New Yorku pravděpodobně v březnu 1864. Její rodinné zázemí se rekonstruuje z úředních stop a pozdějších svědectví; některé detaily se v literatuře liší, ale základní informace jsou stejné: narodila se do prostředí přistěhovalců a dělníků, do čtvrti, kde se lidé tísnili v bytech bez komfortu, práce byla nejistá a nemoc nebo úraz dokázaly rodinu zničit během týdne. John Crawford ve své historické studii popisuje Hell’s Kitchen jako zvlášť chudou oblast a uvádí i jména rodičů a jejich situaci v době občanské války.

Podle tohoto shrnutí byla její matka Frances (Fanny) Connor Wilsonová, přistěhovalkyně, která v New Yorku pracovala v prádelně a po večerech si přivydělávala šitím. Otec Thomas Wilson měl být Ir, který dělal pomocné práce v kuchyni a otvíral ústřice – typ zaměstnání, které bylo špatně placené, ale v přístavním městě běžné. V době války se Thomas dostal do armády Unie a když byly Mary Ellen jen týdny nebo měsíce, zemřel. Crawford dokonce uvádí, že není jisté, zda svou dceru vůbec někdy viděl.

Pro matku to byla doslova katastrofa. Vdovská penze, kterou Crawford zmiňuje jako osm dolarů měsíčně, sotva pokryla nájem a jídlo. A co bylo možná ještě horší: pokud chtěla pracovat, potřebovala někoho, kdo se o dítě postará. A tak se Mary Ellen dostala do systému „umísťování“ dětí k pečovatelům – tehdy velmi rozšířené praxe, která dnes zní neuvěřitelně: téměř nikdo to totiž pořádně nekontroloval.

Crawford popisuje, že matka dala Mary Ellen k ženě jménem Martha Stone (někdy uváděné jako Mrs. Score). Platila jí údajně dva dolary týdně – v podstatě celou penzi. Z různých důvodů však platby ustaly a matka z Mary Ellenina života zmizela. Dokument také uvádí, že Mary Ellen později věřila, že oba rodiče jsou mrtví, a že jistý příbuzný tvrdil, že se matka vrátila dítě vyzvednout, ale bylo jí řečeno, že zemřelo. Tohle už dnes nejde stoprocentně ověřit, ale celkový rámec sedí: v chudém městském prostředí 19. století bylo „zmizení“ rodiče (a s tím i dítěte) bohužel až příliš snadné.

Když se později i samotná Martha Stone dostala do finančních potíží, předala dítě newyorskému Department of Public Charities and Corrections. Mary Ellen se tak stala dítětem „pod kontrolou státu“. To zní bezpečně. Jenže tehdy ani tohle žádné bezpečí neznamenalo.

V lednu 1866 si Mary Ellen vzali do péče Thomas a Mary McCormackovi. Crawford popisuje okolnosti jako nejasné a problematické: pár měl údajně přesvědčit úřady, že Thomas je skutečný otec dítěte, a že matka je v ústavu. Reálně šlo spíš o pěstounství než adopci v dnešním smyslu a součástí dohody mělo být každoroční hlášení o stavu dítěte. Jenže hlášení nepřicházela a úřady to nijak neřešily.

Krátce nato Thomas McCormack zemřel. Crawford píše, že Mary Ellen měl rád, zatímco jeho žena ne – a spekuluje o možných motivech (zármutek po vlastních dětech, odpor k příběhu o „nevěře“ a podobně). Motivy už dnes nikdo stoprocentně neprokáže. Co ale víme, je to, že dítě se znovu ocitlo v rukou dospělých, kteří ho mohli chtít, ale taky ho mohli brát jako přítěž.

Mary McCormacková se znovu provdala za muže jménem Francis Connolly. Zdroje se někdy rozcházejí v rodinných detailech a jménech, protože se v příběhu míchají pěstounské vztahy, změny příjmení a nedotažená úřední dokumentace. Základní a dobře doložené ale je, že Mary Ellen později trpěla v domácnosti Connollyových dlouhodobým a těžkým týráním a že její případ vedl ke vzniku New York Society for the Prevention of Cruelty to Children (NYSPCC), často uváděné jako první dětská ochranná organizace svého druhu na světě.

Když se mluví o fyzickém násilí, lidé si představí modřiny. Jenže v Mary Ellenině příběhu je stejně děsivá i jiná věc: izolace. Dítě může přežít ledacos, ale když je roky drženo mimo dohled, bez školy, bez hry, bez běžných drobných kontaktů, začne se mu svět scvrkávat na jedinou osobu – a na její nálady. Právě izolace je dokonalá zbraň: nikdo se neptá, nikdo nic nevidí, nikdo nepotvrdí, že to, co se děje, není „normální“.

Z dochované dokumentace a pozdějších souhrnů vyplývá, že Mary Ellen byla pravidelně a tvrdě bitá (často se zmiňuje bič z kožených řemínků), byla pálená, řezaná, trpěla nedostatkem jídla, byla nucena spát na podlaze, neměla teplé oblečení v zimě, bývala zamykána v temné místnosti a téměř nesměla ven. Pro nás je to seznam hrůz, které musela prožívat, pro ni to byla každodenní realita. Den po dni. Někdy bolest, jindy hlad, jindy stud, že je špinavá a potrhaná, a zároveň strach, že když si řekne o pomoc, dostane další ránu.

Crawford cituje líčení Etty Wheelerové, která při krátké návštěvě viděla bledé, hubené, bosé dítě v zimě, v potrhaných šatech, a na stole ležící „brutální bič“; na těle dítěte byly vidět stopy po bití. Tenhle detail byl důležitý, protože ukazuje, že to nebylo „podezření z chudoby“, jak se v některých případech později stávalo. Wheelerová byla z chudinské čtvrti už zvyklá na ledacos. Tohle ji však šokovalo mírou a zjevností násilí.

Týrání nebylo náhodné. Část byla „praktická“: dítě mělo mlčet, nerušit, neexistovat. A část byla krutá sama o sobě: trest pro trest, bolest jako nástroj, který se dá použít kdykoli. V takové situaci se dětské prožívání mění. Dny se nerozdělují na ráno a večer, ale na chvíle klidu a chvíle, kdy se něco stane. Dítě přestane riskovat. Začne předvídat – a pokud má smůlu, začne obviňovat samo sebe, protože je to jediný způsob, jak dát chaosu aspoň nějaký řád: „kdybych byla hodná, nepřijde to“. Jenže tady to nepřicházelo za „zlobení“. Přicházelo to, protože dospělý mohl.

Mary Ellen ale nebyla zachráněna zázrakem. Zachránila ji tvrdohlavost jedné ženy a tlak lidí, kteří odmítli dělat, že nic neslyší. Etta (Marietta) Angell Wheelerová byla metodistická misionářka a dobrovolnice, která navštěvovala chudé domácnosti v Hell’s Kitchen a nosila jídlo, zásoby a podporu. Crawford uvádí, že se narodila 14. června 1834 a pracovala v rámci Mission St. Luke’s. K případu se dostala přes bývalou pronajímatelku Connollyových, která měla o dítě strach: říkala, že je „vězeň“, že bývá zavřená, s temnými okny, že je slyšet křik a že rodině pohrozila vystěhováním, pokud to nepřestane – a že se Connollyovi raději odstěhovali.

Wheelerová se do bytu dostala pod záminkou pomoci se sousedkou, která byla nemocná. V různých verzích příběhu se tenhle moment objevuje pořád: musela použít malý sociální trik, aby získala přístup a zároveň nevyděsila pěstounku natolik, že by hned zmizela jinam. Když Wheelerová Mary Ellen spatřila, prý ji to úplně vyvedlo z míry. Nešlo o „bídu“, kterou v chudinské čtvrti znala. Šlo o něco, co se podobalo krutému věznění.

A pak přišla ta nejvíc frustrující část: měsíce běhala po úřadech a charitách a narážela na prázdno. Crawford píše, že oslovila přes dvacet charitativních organizací a i policii – bez výsledku. Ne proto, že by všichni byli zlí. Část problému byla právní: tehdejší silná představa, že výchova dítěte je „soukromá věc“ rodičů nebo opatrovníků a stát do toho nemá mluvit. Část byla i společenská: chudé dítě z Hell’s Kitchen nebylo pro mocné instituce priorita.

V zoufalství Wheelerová hledala někoho, kdo se nebojí konfliktu a má vliv. Obrátila se na Henryho Bergha, zakladatele a tvář ASPCA (American Society for the Prevention of Cruelty to Animals). Crawford shrnuje, že Bergh pocházel z vlivné rodiny, byl diplomat, v zahraničí ho zasáhlo zacházení se zvířaty, a po návratu prosadil vznik ASPCA v roce 1866.

Některé zdroje se v tomto bodě uchylují ke zkratce. Populární verze říká: „nebyl zákon na ochranu dětí, tak použili zákon na ochranu zvířat“. Jenže moderní historici upozorňují, že to není tak přímočaré. Souhrn případu výslovně uvádí, že některé zdroje tenhle motiv přehánějí nebo rovnou podávají mylně. V odborné literatuře se dokonce mluví o „mýtu Mary Ellen“ – o tom, jak se složitý historický proces zjednodušil do jedné líbivé, snadno vyprávěné historky.

Faktem ale zůstává, že Bergh a jeho právník Elbridge T. Gerry do případu vstoupili a využili dostupné právní nástroje. Crawford popisuje, že Bergh byl ochoten pomoci, ale chtěl silné důkazy; následovalo nezávislé vyšetřování, výpovědi sousedů a dokonce získání přístupu do bytu „pod záminkou sčítání lidu“, aby se stav dítěte potvrdil. Důležité je i to, že šlo o závod s časem: když je dítě v domácnosti dlouhodobě bito a zavíráno, vždycky existuje reálné riziko, že jednou se to „přestřelí“ a dítě zemře.

Soudce Abraham R. Lawrence vydal neobvyklý příkaz – writ de homine replegiando (volně přeloženo jako "Tato osoba je zadržována neprávem – musí být vyvedena
z moci toho, kdo ji drží"), který Crawford přirovnává k habeas corpus, tedy k nástroji proti nezákonnému držení osoby v soukromé vazbě. To je zásadní moment, který ukazuje, že se nehledala jen morální zkratka, ale že se právo ohýbalo a zkoušelo, aby se vůbec našla cesta, jak dítě dostat ven od trýznitelů.

Když Mary Ellen přivedli k soudci, Crawford píše, že byla bosá, v potrhaných šatech a zabalená do deky, kterou jí dali policisté. Popisuje ji jako inteligentní dítě, ale s „předčasně zestárlým“ vzhledem. Jednoduchý popis, za kterým je ale skryto mnoho. Dítě má působit jako dítě. Když působí „staře“, znamená to, že už si v sobě nese opotřebování, které by mělo přijít až po desítkách let.

Případ se dostal k soudu v roce 1874. Podle souhrnů bylo Mary Ellen v době procesu kolem deseti let a 9. dubna 1874 vypovídala o týrání, které zažívala. Dobové články v New York Times jsou u případu dohledatelné a právě mediální zájem udělal z celé věci veřejný skandál.

Jen těžko si dokážeme představit, co musela malá Mary cítit, když najednou stála před soudem a měla vypovídat. Dítě, které roky skoro nevycházelo ven, které se učilo přežít tím, že je tiché a neviditelné, najednou musí říct, co se děje doma. To není jen „výpověď“. To je porušení pravidla, které jí mohlo zachránit kůži: nikdy nic neříkat. Jenže zároveň je to jediná cesta ven. V tomhle bodě se Mary Ellen poprvé ocitla v situaci, kdy někdo její slova potřeboval slyšet a byl ochoten je brát vážně.

Porota Mary Connollyovou uznala vinnou z napadení a ublížení na zdraví a soud jí uložil trest jednoho roku vězení s nucenou prací. Trest samotný Mary Ellen „neuzdravil“, ale vytvořil veřejný záznam – a tím pádem i tlak, aby se podobné věci přestaly řešit jen šeptem v domovních chodbách.

Mary Ellenin případ tak stál na samém začátku organizované ochrany dětí. V roce 1874 byla založena New York Society for the Prevention of Cruelty to Children (NYSPCC), často označovaná jako první dětská ochranná organizace svého druhu na světě. Její příběh se stal katalyzátorem: ukázal díru v systému, dal veřejnosti konkrétní obraz utrpení a reformátorům argument, že ochrana dítěte nemůže být jen soukromé milosrdenství, ale strukturovaná věc, která potřebuje pravidla, kontrolu a možnost zasáhnout.

I když její případ stojí na počátku ochrany dětí, ochrana dětí se tím „nevyřešila“ definitivně. Historici upozorňují, že hnutí „child saving“ mělo různé podoby a někdy i problematické stránky – například moralizující dohled nad chudými rodinami. To ale nijak neumenšuje Mary Elleninu zkušenost. Spíš to připomíná, že ochrana dětí nebyla a není jednorázová výhra, ale práce, která se musí pořád znovu dělat a hlídat.

Odebrání z domácnosti navíc neznamenalo okamžitý šťastný konec. Crawford píše, že po odebrání byla Mary Ellen nejprve umístěna do instituce pro starší děti, což nebylo to, co Wheelerová chtěla. Bohužel, i když společnost uznala, že dítě bylo týrané, neuměla s ním automaticky naložit citlivě. Systém se teprve rodil, a první kroky často dělá neohrabaně.

Později se Wheelerové a jejím příbuzným podařilo získat Mary Ellen do péče. Souhrn případu uvádí, že Wheelerová a její rodina nakonec opatrovnictví dostali poté, co byla dívka krátce v „dětském domově“. Co Mary Ellen prožívala uvnitř, to dost dobře nevíme, protože o tom později nemluvila veřejně. Její tělo si však neslo následky ještě po letech. Crawford uvádí, že její dcery viděly jizvy na rukou po popáleninách od horkých předmětů a jizvu od nůžek na tváři.

V dospělosti se Mary Ellen provdala. Podle dohledatelných údajů se v roce 1888, ve čtyřiadvaceti letech, provdala za Lewise Schutta, vdovce se třemi dětmi. Měli spolu dvě dcery – Ettu (pojmenovanou po Etta Wheelerové) a Florence – a adoptovali ještě osiřelou dívku Eunice. Crawford tento rámec potvrzuje a dodává, že Mary Ellen žila převážně mimo veřejný zájem.

Její život se tak nakonec v jistém smyslu „vrátil“ k obyčejnosti. Mnoho přeživších chce hlavně jediné: mít klid, mít domov, mít den, ve kterém se nic špatného nestane. Podle dostupných svědectví takový život Mary Ellen opravdu měla – vychovala děti, stárla, žila dál. Jeden drobný detail, který se uvádí jako vzpomínka její dcery Florence, je, že Mary Ellen působila často vážně, ale „ožila“, když poslouchala irské tance a zejména melodii „The Irish Washerwoman“.

Mary Ellen zemřela 30. října 1956 ve věku 92 let. Dožila se doby, kdy už se o právech dítěte mluvilo úplně jinak než v roce 1874. Ten časový oblouk je až děsivě výmluvný: narodila se do světa, kde dítě mohlo být v bytě prakticky mučeno bez zásahu, a zemřela v době, kdy už existovaly organizace, zákony, profese sociálních pracovníků a veřejná debata o týrání.

Mary Ellen Wilson nezměnila svět sama a už vůbec ho neměnila záměrně. Změnilo ho to, že její utrpení bylo jednou provždy popsáno, zaznamenáno, dostalo se před soud a do novin – a že lidé jako Wheelerová, Bergh a Gerry odmítli přijmout výmluvu „to je soukromá věc“. A zároveň je to varování: nejděsivější na tom příběhu není jen násilí, ale dlouhé ticho okolo. Ticho, které říká „nepleť se do toho“. Ticho, které dovolí, aby dítě bylo roky neviditelné.

Crawford na konci své práce cituje Wheelerovou: že i když je vzpomínka na Mary Ellenina raná léta smutná, je tu útěcha, že „křik jejích křivd“ probudil svět k potřebě organizované pomoci zanedbaným a týraným dětem. Tohle je asi to nejdůležitější. Mary Ellen byla dítě, které „nemělo být vidět“. A tím, že ji někdo nakonec viděl – opravdu viděl, ne jen zahlédl – začal vznikat svět, v němž má dítě aspoň šanci, že když zavolá o pomoc, nebude to jen zvuk v zavřeném bytě.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://childrenscourt.nsw.gov.au/documents/history---documents/John_Crawford_-_THE_CHILD_WHOSE_ABUSE_TOUCHED_THE_CONSCIENCE_OF_AMERICA.pdf

https://allthatsinteresting.com/mary-ellen-wilson

https://www.americanheritage.com/first-chapter-childrens-rights

https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/biti-misto-postele-kus-stareho-koberce-a-telo-plne-jizev-pripad-tyrani-mary-ellen-wilson-ktery-zmenil-historii_468308.html

https://www.aaml.org/wp-content/uploads/37-2_Article-5.pdf

https://www.theintelligencer.net/life/features/2016/07/mary-ellen-wilson-catalyst-of-child-protection-movement/